Dobyvatel tří pólů: Rozhovor s cestovatelem a filmařem Petrem Horkým

Dá se cesta na jižní pól srovnávat s výletem na Kokořín? Ptám se proto, že jste to v jednom ze svých videí z pólu zmiňoval.

Na tohle se mě ještě nikdo nezeptal (směje se). Jde samozřejmě o citaci z cimrmanovské hry Dobytí severního pólu. Já jsem na Kokoříně byl, nevím ovšem, jaké jsou tam zimy. Kdyby ale přišel nějaký zasněžený a patřičně zafoukaný den, třeba už by se to srovnávat dalo. Protože když je někde pořádná zima, alespoň minus patnáct, začínají platit věci, které jsou stejné všude na světě. Takže to vlastně srovnávat jde. 

Jako první Čech jste dobyl všechny tři póly – severní, jižní i sibiřský pól chladu. Čím vás přitahují místa s tak extrémní zimou? 

Někteří lidé navštíví polární oblasti jednou, dvakrát, a jen si chtějí splnit sen – dojít k pólu a už se do těch podmínek nikdy nevrátit. Typicky jde o horolezce, kteří chtějí udělat takzvaný Grand Slam, tedy sedm nejvyšších vrcholků každého kontinentu plus oba póly. Ale pak jsou polárníci, kteří do zmíněných oblastí chodí cíleně, dlouhodobě a mají k tomu dobrý důvod. Zhruba po třech dnech se člověk přepne do jiného vnímání, do jakési meditace – nebo tomu říkejme alfa hladina mozku. A pak zažívá krásné věci: Myšlenky se dobře rovnají, doznívají předchozí zážitky, dá se plánovat s čistou hlavou, přemýšlet o budoucnosti. Je to strašně příjemný psychický stav. 

Jak do něj promlouvá okolní nepohodlí? Z vlastní zkušenosti můžu říct, že po druhé noci strávené ve sněhovém záhrabu, když musím vnitřně hodně topit a mám pořád omrzlé tváře i ruce, už toho mám plné zuby. 

A to je právě doba, kdy se to celé láme. První tři dny jsou nepříjemné vždycky. Tělo je stráví tím, že úplně mění termoregulaci a přechází na nový metabolický režim, který zvyšuje tvorbu tepla. Navíc se mění fungování sliznic, takže první tři dny mi teče z nosu, všechny dutiny mě pálí a je to nepříjemné. Ale člověk musí ten začátek vydržet a pak to udělá „cvak“ a začne mu být příjemně. Do té doby se musí hlídat, aby neomrznul a neublížil si. 

Kdybyste měl srovnat náročnost svých expedic, která byla nejtěžší? 

Rozhodně severní pól. Šlo o moji první velkou výpravu, kde jsem se hodně naučil, a nejspíš by pro mě byla nejtěžší i dnes. Tam se totiž šlape po zamrzlé hladině Severního ledového oceánu a led pod vámi pořád pracuje. I když spíte, neustále pod sebou slyšíte praskot. Při cestě se pak pod vámi odkrývá moře a vy do něj nesmíte spadnout, takže ho překračujete po nejistém tenoučkém ledu, obcházíte, čekáte na zamrznutí… Je to asi ta nejnapínavější věc. 

Jak se takový permanentní stres promítne do psychiky? 

Zvyknete si. Ale riziko je velké a člověk si musí být jistý, že je na tom místě rád. Panuje tam vysoká vlhkost, takže pocit zimy je větší než v suchém prostředí. Nemůžete jít napřímo za azimutem, ale pořád musíte nějak obcházet trhliny, takže vydáváte spoustu energie, o které víte, že jste ji ztratili zbytečně. Navíc tam funguje negativní ledový drift, kdy se led neustále hýbe směrem, odkud jste vyrazili. Takže když jsme ráno zapnuli GPS, pokaždé jsme zjistili, že jsme tři až šest kilometrů od místa, kde jsme zakempovali na noc. Nikdy vlastně nepustíte z mysli fakt, že je led nestabilní a kdykoliv se vám může pod nohama rozlomit. Na druhou stranu v tom tkví vlastně krása toho pochodu. 

Nemůže pak člověk proti takovým nebezpečím otupět? Nejednou jsem lezl na skálu s velmi zkušenými lezci, kteří už jich zdolali tisíc, a na vrcholku se často ani nenamáhali zajistit. Nestává se něco podobného na pólu? 

Záleží, jestli jde o nepozornost, nebo to dotyčný umí tak dobře, že už ho expozice výškou vůbec neděsí a je si jistý svou kvalitou. Když jsme lezli na nejvyšší vrchol Antarktidy Mount Vinson, setkali jsme se na jedné etapě s nepálským horolezcem Nirmalem Purdžou. Zdolal čtrnáct osmitisícovek během šesti a půl měsíce a teď má na Netflixu film, který trhá všechny rekordy sledovanosti. Byl v Antarktidě se dvěma klienty a jeden z nich upustil lyžařskou hůlku. Nirmal se prostě odepnul z lana, sešel velmi ostrý svah jen v mačkách a s rukama v kapsách, pak hůlku zvedl a zase vyšlapal nahoru.

Na takovém kopci nikdy nevíte, kdy se pod vámi pohne kousek ledu nebo se stane něco nečekaného. A přesně takhle jsem se nad tím taky zamýšlel: Dělá před námi machra, nebo ví, že je okolí bezpečné, a je tak dobrý, že vlastně nemůže zakopnout a spadnout? Nebo jde jen o hazard spojený s egem, který ohrožuje i nás? Doteď nedokážu posoudit, jak byly popsané tři varianty namixované. Každopádně pokud bych měl někomu věřit, asi to bude Nirmal. 

Znamenal Mount Vinson spíš vedlejší cíl, nebo jste od počátku plánovali, že nejprve vylezete nahoru a teprve pak se vydáte k pólu? 

Obojí. Pro mě bylo hlavní „potkat“ Antarktidu. Ten kontinent je o polovinu větší než Evropa. Takže kdybych plánoval výlet do Evropy, co bych tak chtěl zažít? Mount Vinson představuje něco jako antarktické Alpy, zatímco jít na pól je jako překročit velkou náhorní planinu ve třech tisících metrech. Uvidíte dvě různé tváře stejného místa. 

A s Nirmalem jste na sebe narazili náhodou? 

Přesně tak. Přiletěli jsme do Antarktidy Boeingem 757, kterým tam operuje firma Antarctic Logistics a má monopol na veškeré zásobování i cesty na kontinentu. Pak jsme přestoupili na základnu a za chvilku už nás tlačili do malého dvoumotorového letadla, protože bylo potřeba využít dobré počasí. Vyrazili jsme do základního tábora Vinsonu, seděl jsem v tom letadle a udělal jsem si selfie. Pak na tu fotku koukám a vidím, že jsem vyfotil i chlapa za sebou. A říkám si: „Já ho znám… Není to ten slavný Nepálec?“ Když jsme vystoupili, ptám se ho: „Nejsi Nirmal Purdža?“ A on na to: „Jo, to jsem já.“

Dali jsme se do řeči – zajímalo mě, jestli to pro něj není jen nezajímavý malý kopec, a on tvrdil, že vůbec ne. Pak jsme se potkali při výstupu a později jsme spolu strávili ještě asi týden na základně při čekání na cestu zpět do Jižní Ameriky. 

Jaký je? 

Docela jsme se skamarádili, je to bezva kluk. Samozřejmě má veliké ego, ale nebrání mu to, aby byl v pohodě. On totiž pochází ze strašně chudých poměrů: Vyprávěl mi, jak ho vyháněli sousedi, když se k nim chodil přes okno dívat na televizi. A teď dělá na Netflixu úspěšné filmy, takže za ním stojí ohromný příběh, a je pochopitelné, že je na něj hrdý. Působí jako třídní frajírek, kterého ale mají všichni rádi. 

Na jižní pól jste došel přesně na silvestra. Šlo o dokonalý plán, nebo úplnou náhodu? 

O naprostou náhodu. To se nedá naplánovat, člověk je plně odkázaný na počasí. Foukalo, bylo zataženo, nedalo se létat, a tak jsme čekali pět dní, než jsme se mohli dopravit do výchozího bodu na cestě k pólu. Jenže během té doby se tam shromáždili další lidé, takže když se udělalo okno k létání, bylo nás už devět. Mohlo to klidně dopadnout tak, že bych byl na silvestra už doma, ale taky jsem se mohl vrátit až v půlce ledna, což se nakonec stalo. Nepřízeň počasí nám tedy jako dárek dala toho silvestra.

Co se člověku žene hlavou, když stane i na jižním pólu, který je tím poslední do sbírky? 

No, mám pocit, že mám tak nějak hotovo (směje se). Celé to pro mě skončí, až dopíšu knížku a dodělám seriál. Chodím do mrazu už asi patnáct let a celou dobu ve mně zrálo, co bych o polárních končinách chtěl vlastně říct. O severním pólu jsem napsal malou knížečku, protože to pro mě bylo důležité, ale přišlo mi jako pitomost psát další o přechodu Grónska nebo o pólu chladu. Ale takhle sečteno dohromady existuje spousta věcí, o nichž můžu vyprávět – typicky zajímavosti, které se běžně v podobných knížkách nedočtete: vztahy mezi lidmi, konkrétní motivace, věci v pozadí.

Málokdo třeba ví, že Frederick Cook, který se prohlašoval za prvního dobyvatele severního pólu, seděl ve vězení za zpronevěru peněz. A že učil spoluvězně číst i psát a později navrhoval zákony ke změně vězeňství. Polárníci byli vždycky zvláštní a vlastně „ujetí“ lidé. Až budou kniha a seriál hotové, teprve pak se moje kapitola s názvem „polárničení“ naplní. Ale neskončí. Určitě budu dál chodit do zimy, jenom nemám seznam, který bych si musel postupně odškrtávat. 

Dá se s lidmi během cesty vlastně nějak popovídat? 

Nedá, a to ani když se náhodou naskytne chvilka. Pořád totiž máte přes pusu neoprenovou masku a na očích brýle, a i když je hezky, tak fouká vítr a není moc rozumět. Sníh sám o sobě dělá při prošlapávání docela rámus a při tažení saní se to fakt nedá moc udýchat. Takže na rozhovory zbývají večeře nebo snídaně na bivaku anebo čekání na základnách.   

Jak vypadá cesta na pól prakticky? Existují na trase stabilní kempy? 

Původně jsem si myslel, že můžeme vyrazit odkudkoliv a prostě zamíříme ke středu polárního plató, ale tak to vůbec není. Nachází se tam velká Amundsen–Scottova vědecká stanice, která má v ledu rozmístěny spousty seismických sond, a existují celé oblasti, kam se vůbec nesmí vkročit, protože by vibrace narušily měření. Takže se před cílem nacházejí dvě GPS kóty, vy musíte jít od jedné ke druhé a přesně definovanou cestou dorazit ke kempu, který leží přímo na pólu.

Nicméně polárníci moc netouží chodit ve skupinách, takže se jednotlivé výpravy vysazují na první etapě cesty kus od sebe, aby se nemusely potkat. Ono nás koneckonců ani tolik není. Ale stabilní kempy na trase nejsou: Polárníci se prostě rozhodnou podle počasí a únavy, kde přenocují. 

Co si člověk, který v Antarktidě nikdy nebyl, neumí z čistě organizačního hlediska představit?  

Velké téma znamenal covid – tam mají všichni strašnou hrůzu, že by se někdo mohl nakazit. Takže jsem s sebou vezl asi dva centimetry tlustý fascikl s dokumenty, které potvrzovaly, že jsem očkovaný a zdravý. Po příletu do Chile mě čekala pětidenní karanténa a test každý den, další testování proběhlo ještě v letadle, pak v základním táboře pod Vinsonem a v kempu Union Glacier.

Jinak je ale naštěstí infrastruktura bezproblémová, protože Antarctic Logistics zásobují stanice nejen na pobřeží, ale také v nitru Antarktidy a mají to „zmáknuté“. Většina starostí se zásobováním tak padá na jejich bedra. V daném ohledu je třeba náročnější přechod Grónska, kde si člověk musí všechno zajistit a vézt sám. 

Mohl by se dnes ještě opakovat osud Scottovy výpravy, která cestou zahynula? 

Může se to stát dlouhým výpravám, které vyrážejí od okraje kontinentu a musejí urazit třeba tisíc kilometrů anebo jdou traverzem celé dva tisíce kilometrů. Tam může člověk udělat chybu, případně má jen smůlu, spadne do nějaké trhliny nebo přijde vážně špatné počasí a nebude možné ho zachránit. Mohlo by se to samozřejmě stát i nám, kteří jsme šli jen poslední stupeň, nějakých sto dvacet kilometrů – ale věřím, že i s komplikacemi bych to nějak dokázal. Na takto krátké vzdálenosti mám už dostatek zkušeností, abych si užil pocit relativního bezpečí. 

Samozřejmě i tady existuje nějaké riziko: Když vám uletí stan, máte vážně problém, protože v ledu záhrab nevykopete. Komplikaci znamená také vážnější zranění, jelikož nejbližší nemocnice jsou v Austrálii, na Zélandu či v Jižní Americe, ale ne v Antarktidě. Třeba zánět slepého střeva představuje velkou potíž. Ale rozhodně nelze porovnávat dnešní výpravy s dobou, kdy tam šlapali Shackleton, Amundsen a Scott. To byli velcí „bouráci“. Prostředí je stejné a generuje stejná rizika, ale naše znalosti, dovednosti a infrastruktura jsou tak rozvinuté, že se to vůbec nedá srovnat. 

Věděla vaše rodina přesně, do čeho jdete? 

Má to dva aspekty: První je dohoda s manželkou Janou, že se o nebezpečích bavíme, až se vrátím. K čemu popisovat rizika, když se z domova stejně nedá nic změnit? Druhý aspekt se týká docela dlouhého odloučení – udělali jsme rodinnou radu, sedli si se ženou i dětmi a probrali jsme, jaké to bude, proč tam chci jet, že nebudu na Vánoce doma a jak to celé společně zvládneme. Kdyby hrozně nechtěli, kdyby se dcerky a Janička příliš bály, nikam bych nejel.

Říkal jsem jim, že pro mě představují členy expedice. A to se týká všech, bez kterých by se taková akce nemohla uskutečnit. Vidět jsem já spolu s Vaškem Pištorou, protože jsme tam došli. Ale za námi je snad patnáct lidí v týmu, bez nichž by se nám to nikdy nepovedlo. 

Jaký typ lidí vlastně vyráží na extrémní výpravy? 

Žena se smíchem říká, že magoři. Já se vždycky naoko čertím, ale trošku má asi pravdu. Musíte mít kombinaci vlastností, která není úplně obvyklá. Třeba v Antarktidě nepotkáte nudného člověka, každý bude něčím zajímavý. Jede do nekomfortního prostředí, dá za to obrovské peníze, a nemůže ani garantovat, kdy se vrátí. Automaticky se tím vyřadí většina a zůstane úzký výřez společnosti, který bude nějak vybočovat. A pozor – netvrdím, že vždycky pozitivně. 

Typicky v Antarktidě narazíte na lidi ochotné jít za hranice komfortní zóny a nacházet v tom uspokojení. Musejí mít víru, že za těmi hranicemi uspějí, a být zvyklí řešit věci sami, protože v mrazu se na nikoho moc delegovat nedá. Nikdo to tam za vás neodžije. Řada lidí si radši pořídí třeba drahé auto a hodinky, což někteří považují za mezník v kvalitní kariéře. Tohle už buď musíte mít za sebou, nebo takovými touhami nejlépe vůbec „netrpět“.

TIP: Rekordní Koruna Himálaje: Nepálec Purja zdolal všech 14 osmitisícovek za půl roku

Potkal jsem tam třeba miliardáře – majitele vlastního proudového letadla, potkal jsem katarskou princeznu, byl tam chlapík spolupracující s Elonem Muskem. Seznámil jsem se i s vojákem, kterého v Afghánistánu postřelili a v pravé ruce ztratil hybnost. Začal organizovat expedice pro další veterány nebo různě zraněné lidi, aby jim extrémními zážitky vrátil adrenalin a touhu žít – protože nic jiného člověka tak nenabudí jako pud sebezáchovy. Myšlenka „já chci být živý, chci žít svůj život!“ může být mezní a strašně důležitá, a to vlastně úplně pro každého…