Do hloubi nepřátelského území (1): Bojový průzkum za druhé světové války
Jedním z klíčových faktorů úspěchu při obraně i útoku vždy byl a stále je dostatek informací, o které se velitelé při plánování vojenských operací opírají. Jejich spolehlivý zdroj představoval vždy průzkum. Jaké byly jeho formy a taktika na bojištích druhé světové války?
Pod pojmem průzkum si většinou představíme několik mužů v hlubokém týlu nepřítele, kteří podávají vysílačkou zprávy na velitelství a pohybují se krajinou jako neviditelné stíny. Takové jednotky samozřejmě existovaly, obvykle ale až na stupni divize nebo armády. Většina průzkumných akcí probíhajících každodenně na frontě vypadala úplně jinak, a to v závislosti na terénu, počasí, silách nepřítele i typu probíhající operace. Mohlo jít jak o osamoceného vojáka na lyžích v sovětsko-finské válce, tak o kolonu džípů v rozpálené africké poušti.
Smysl průzkumu
Každá jednotka, které hrozí kontakt s nepřítelem, musí stále kontrolovat terén ve svém okolí. Málokdy byla fronta obsazena tak souvisle jako za první světové války, kde se zákopové systémy táhly kilometry daleko. Obranná postavení v následujícím světovém konfliktu tvořily opěrné body rozložené na vhodných místech v krajině a podporované palbou těžších zbraní umístěných tak, aby měly přímý výhled na předpolí. Často se však stávalo, že existovala slepá místa, kde nebylo vhodné nebo ani možné umístit statickou obranu, jako například v hustém lese, nebo naopak v otevřeném prostoru. Tyto segmenty obrany pokrývaly právě pohyblivé hlídky pátrající po známkách nepřátelské činnosti.
Taktický průzkum sloužil v první řadě k získávání nejrůznějších zpráv o nepříteli, o jeho úmyslech, výzbroji a vybavení. Zatímco rozvědka na vyšších stupních velení sloužila spíše ke sběru strategických informací, velitele praporu zajímalo především to, jaká jednotka stojí proti němu, rozmístění a počet těžkých zbraní, které ji mohou podporovat. Vlastní bojové hlídky za stejným účelem vysílal ovšem i protivník, takže každý velitel musel pamatovat i na opatření proti nepřátelskému průzkumu, počínaje důslednou maskovací kázní přes přípravu léček až po klamná rádiová vysílání. Mnohokrát v dějinách se stalo, že silná jednotka byla poražena jen proto, že její velitel měl nekvalitní zprávy od průzkumu, nebo jej zcela zanedbal.
Znát terén...
Dalším základním úkolem byl průzkum terénu na plánované postupové ose útoku. Velitel nikdy nemohl spoléhat pouze na údaje z map. Ty mohly být zastaralé, nebo dokonce vůbec nemusely existovat, jak se stávalo třeba v Tichomoří nebo v Rusku. Průzkumníci museli ověřit stav a nosnost mostů, průjezdnost cest, rozložení minových polí či zátarasů a pozice nepřítele. Pouze tehdy mohl velitel zodpovědně naplánovat útok bez nebezpečí, že jeho jednotka uvázne na podmáčené louce nebo zjistí, že potřebuje postupovat po neexistující silnici. Toto úsilí však bylo v podstatě nekonečné, protože nepřítel mohl změnit obranné postavení, položit nová minová pole, nebo vyhodit mosty do povětří.
Významným zdrojem informací byl letecký průzkum, ale jeho výsledky musely být často stejně ověřovány pěšími hlídkami. Je starou bolestí bojových operací, že nejslabší místa obrany bývají na místě styku dvou jednotek. Dobrý velitel s tím musel počítat a bránit tomu, aby nepřítel takováto slabá místa v obraně objevil. Pokud totiž došlo k útoku na styku vyšších jednotek, bylo velení kvůli spolupráci dvou různých štábů komplikovanější, zatímco při útoku na střed nebo křídlo sestavy se mohl velitel rozhodovat okamžitě, aniž musel svůj postup konzultovat se sousedem. Proto byla čára dotyku často posilována hlídkami, které měly daný perimetr posilovat a udržovat těsný kontakt se sousedem.
Jakmile se jakákoli jednotka přesouvala, bylo třeba vyslat čelní a boční průzkumné a zajišťovací oddíly. V případě čety šlo o pouhých pár vojáků s automatickými zbraněmi, zatímco při přesunu divize to mohly být motorizované jednotky o síle praporu. Smysl však zůstával stejný: zabránit nepříteli v nenadálém přepadu, prověřit terén a odhalit případné nástrahy. V noci byla navíc často před čáru obrany vysouvána naslouchací hlídka, schopná zaznamenat pohyby v zemi nikoho a navést na podezřelá místa palbu.
