Dívka z Egtvedu: Kdo byla pravěká cestovatelka doby bronzové?

Rakev vytesanou z dubového kmene vystlali hovězí kůží a na ni ji položili. Vypadala, jako by se měla co nevidět zase probudit. Vstane však až na onom světě. K ruce jí bude otrok – dítě, které ráno uškrtili a jeho tělo spálili na hranici. Ohořelé kosti oběti zabalili do vlněné látky a balíček položili dívce k nohám. 

Jeden po druhém přistupovali pozůstalí k rakvi a kladli na nehybné tělo kytice řebříčku. Kořenná vůně bílých květů se ještě vznášela ve vzduchu, když muži přiklopili těžké víko a schránu uložili do země. Chvíli postávali na místě, ale pak se chopili motyk a košů a začali nad nebožkou vršit mohylu. 

Ani tři a půl tisíciletí nedokázalo vymazat pohřební mohylu Storehøj z krajiny poblíž dánské vesnice Egtved. Pět set kubických metrů zeminy se tu stále tyčí šest metrů nad okolní terén. V roce 1921 se do mohyly zakously krumpáče kopáčů, když se archeologové z kodaňského Národního muzea se rozhodli prozkoumat její nitro. V bahně prosáklém vodou z okolních rašelinišť narazili na rakev. Co asi skrývá?

Kněžka slunečního boha

Když vědci v restaurátorských dílnách v Kodani nadzdvihli víko, viděli, že mrtvola se téměř rozpustila. Zůstalo z ní pramálo – vlasy, nehty, sklovina zubů a pár kousků kůže. Vše ostatní padlo za oběť kyselé vodě z rašelinišť. Výbava však zůstala prakticky nedotčená. 

Kůže stažená z vola stále vystýlala dubovou rakev. Zachovala se i krátká vlněná tunika s rukávy k loktům a sukýnka z vlněných provazců. Na vlněném opasku visel bronzový kotouč symbolizující Slunce. Balík vlněné tkaniny skrýval zbytky ohořelých dětských kostí, které spálenina ochránila před rozkladem. Usazenina na dně poháru z březové kůry prozrazovala, že nádoba obsahovala pohřební obětinu – pivo uvařené z pšenice, brusinek a plodů vřesny bahenní oslazené medem. V krabičce z březové kůry dostala dívka na poslední cestu pár drobností – velkou jehlu, pár bronzových špendlíků a pletenou síťku na vlasy. 

Dívka bezpochyby patřila k tehdejší elitě. Bronzový kotouč naznačuje, že mohla být kněžkou slunečního boha. Tomu by nasvědčovala i sukně z vlněných provazců. Pravěké rytiny ze Skandinávie znázorňují ženy s takovými sukněmi při rituálním tanci. Snad vzdávala hold slunečnímu kultu i dívka z Egtvedu. Ze skloviny zubů vědci vyčetli, že zemřela ve věku 16 až 18 let. Letokruhy dřeva dubové rakve prozradily, že byla uložena do mohyly v roce 1370 př. n. l. Ze spousty pylu z květů řebříčku vědci usoudili, že se pohřeb odehrál v létě a že mrtvou zasypali její blízcí květy. A z rozměrů rakve a oděvu bylo jasné, že drobná dívka měřila nanejvýš 160 centimetrů. Dítěti, které před jejím pohřbem obětovali, nebylo víc než šest let. Zcela jistě to nebylo dítě dívky z Egtvedu. Na to byla příliš mladá. 

Co prozradilo stroncium

Od nálezu dívky z Egtvedu uplynulo bezmála sto let a mohlo by se zdát, že sporé ostatky už stačily vědcům prozradit všechna tajemství. Tým vedený Karin Margaritou Freiovou z dánského Národního muzea ale nedávno odhalil jeden z nejpřekvapivějších příběhů, jaké kdy děvče z doby bronzové vědcům „odvyprávělo“. 

Odpověď na otázku, odkud dívka z Egtvedu pocházela, se zdála prostá. Její domovina by měla ležet v dánském Jutsku, kde také zemřela a byla pochována. Analýzy provedené Karin Margaritou Freiovou a jejími spolupracovníky ale odhalily něco úplně jiného.

Vědci vyšli ze skutečnosti, že každá krajina má v horninách typické zastoupení izotopů chemických prvků. Například poměr izotopů stroncia 86 a 87 se v horninách v různých oblastech Evropy výrazně liší a to se promítá i do obsahu těchto izotopů ve vodě. Člověk přijímá izotopy stroncia s vodou a ty se mu ukládají do tkání, které v té době právě rostou. Zubní sklovina se tvoří v dětství a poměr v ní obsažených izotopů stroncia tak vypovídá o tom, kde dítě žilo, když se mu v čelistech formovaly zuby. Rozbor skloviny dívky z Egtvedu vyloučil, že by vyrůstala na území dnešního Dánska. Musela pocházet z daleka – třeba z Britských ostrovů či z české kotliny. Odkud však doopravdy byla? 

Přesnější vodítko poskytl vědcům poměr izotopů z vlněných tkanin a volské kůže. Také ty byly na území dnešního Dánska importované z velké dálky. Ovčí vlna navíc vykazovala v poměru izotopů stroncia určité odchylky. Ovce musely pít vodu na území, které je z hlediska poměru izotopů stroncia v horninách „pestré“. Pohled do geologické mapy Evropy nabídl jako nejpravděpodobnější lokalitu s pohoří Schwarzwald na jihozápadě dnešního Německa. 

Dívka na cestách 

Mohlo by se zdát, že záhada původu dívky z Egtvedu je rozřešená. Narodila se v kopcích Schwarzwaldu a přestěhovala se do Jutska. S sebou si přinesla oblečení a další věci. A přivedla si i šestiletého otroka. Prozradily to ohořelé kosti z rakve. Obsahovaly izotopy stroncia ve stejném poměru jako zubní sklovina její velitelky. 

Když vědci podrobili analýzám nehty a vlasy dívky z Egtvedu, museli tuto představu zavrhnout. Nejstarší část vlasů, která rostla asi dva roky před dívčinou smrtí, vykazovala izotopové složení typické pro Jutsko. Část vlasů stará 13 až 15 měsíců ale odpovídala pobytu ve Schwarzwaldu. Mladší část vlasu svědčila o tom, že se dívka na několik měsíců vrátila do Jutska. Poslední měsíce však prožila opět na jihozápadě dnešního Německa. Na Jutský poloostrov se vrátila až krátce před smrtí – snad jen pouhý jeden měsíc. Dívka z Egtvedu zjevně podnikala časté a velmi dlouhé cesty. Putovala opakovaně tam a zpátky mezi Jutskem a Schwarzwaldem na vzdálenost asi 700 kilometrů.

Vědci nepochybují o tom, že lidé doby bronzové cestovali i na opravdu velké vzdálenosti. Putování dívky z Egtvedu ale ukazuje, že jejich cesty nemusely nutně vést za obchodem ani to nemusely být válečné výpravy. V řadě případů šlo o vyloženě „soukromé“ cesty. Děvče by platilo i v dnešní době za zkušeného cestovatele. 

Jantaro-bronzová aliance

Spojení mezi Jutskem a Schwarzwaldem, jež prozradil příběh dívky z Egtvedu, ale není pro odborníky zase takovým překvapením. Před třemi tisíci čtyřmi sty roky vzkvétala na jihu Německa a na území dnešního Dánska významná centra moci – cosi jako království. Obě „mocnosti“ doby bronzové k sobě měly překvapivě blízko a udržovaly čilé kontakty. Jak rekonstruoval osudy dívky z Egtvedu švédský historik Kristian Kristiansen z univerzity v Göteborgu? 

„Předpokládám, že pocházela z jihu Německa a že ji provdali za muže z Jutska, aby upevnili spojenectví mezi dvěma mocnými rody,“ říká profesor Kristiansen. 

Dánsko bylo bohaté a mocné díky nalezištím jantaru, kterého si vysoce cenili lidé v Evropě i mimo ni. Například v řeckých Mykénách nebo na Středním východě měl baltský jantar cenu později srovnatelnou se zlatem. Jantar z Dánska putoval do Středomoří přes prostředníky z jižního Německa. Dánsko si za něj nechávalo platit bronzem. Cenný kov, který sehrával v době bronzové roli strategické suroviny podobně, jako je tomu dneska s ropou, putoval do Dánska opět přes jižní Německo. Díky tomu bylo Dánsko bezkonkurenčně nejbohatší v celé severní Evropě. Těšilo se postavení, jakého si dneska užívá třeba ropná velmoc Saúdská Arábie. 

„Jantar poháněl ekonomiku doby bronzové,“ říká Kristian Kristiansen. „Pro udržení obchodních cest, po kterých jantar putoval, vytvářely mocné rody spojenecké svazky. Provdávaly své dcery za syny spojenců a jejich děti pak vychovávaly a držely si je jako záruku vzájemné loajality.“

Tajemství zůstávají 

Vědci se pokusili z vlasů dívky z Egtvedu izolovat dědičnou informaci. Ta by prozradila o dávné cestovatelce ještě mnohem víc. Bohužel, kyselé prostředí rašeliništní vody nedovolilo, aby se z DNA děvčete po 3 400 rocích ještě něco zachovalo. Jasno nemáme ani o příčině dívčiny smrti. 

TIP: V záhadné dánské pevnosti archeologové objevili unikátní vikingské nářadí

Dívka z Egtvedu vědcům prozradila hodně, ale zdaleka ne všechno. Některá tajemství si stále nechává pro sebe. Ale to neznamená, že si je udrží navždy. Jakmile budou k archeologům k dispozici další nové převratné techniky, jistě se dozvíme další podrobnosti z života pravěkého děvčete.