Davidova hvězda v polní šedé: Němečtí židé za první světové války (3)

V roce 1924 byl v Německu přijat takzvaný árijský paragraf, takže všichni židovští veteráni byli zakrátko vyloučeni ze svazu frontových vojáků Stahlhelm. Alternativu německým veteránům hebrejského vyznání nabízel Říšský svaz židovských frontových vojáků (Reichsbund jüdischer Frontsoldaten – RJF). Jeho hlavní činnost spočívala v obraně před pomluvami a neustálými útoky antisemitských skupin a spolků. Dodejme, že až do konce 20. let se naštěstí jednalo o zpravidla slovní napadání. 

Hindenburgovo zastání

Koncem ledna 1933 se v Německu ujali moci nacisté a Židům nastaly zlé časy. Ještě v dubnu téhož roku vešel v platnost Zákon o obnovení úřednictva z povolání, jenž umožnil odstranit všechny, kdo by se mohli protivit novým pánům – a židovští zaměstnanci patřili mezi první vyhozené, což stanovoval přímo jeden z paragrafů. Svých bývalých podřízených se zastal prezident Paul von Hindenburg, jenž obratem adresoval Hitlerovi dopis, v němž se přimlouval za propouštěné veterány: „Když byli hodni bojovat a krvácet za Německo, tak musí být shledáni hodnými k pokračování jejich služby vlasti ve svých profesích.“

Říšský kancléř Adolf Hitler obratem slíbil, že von Hindenburgovy připomínky zahrne do legislativy. Neodpustil si ale rýpnutí, že ty židovské spolky, které se nyní za své souvěrce přimlouvají, ještě před pár lety šikanovaly Němce bez ohledu na jejich rodiny či válečné zásluhy. V únoru 1934 aplikoval ministr obrany generál Werner von Blomberg takzvaný árijský paragraf také na Reichswehr.

Nařízení se však prozatím vyhnulo všem důstojníkům, poddůstojníkům i mužstvu neárijského původu, kteří bojovali ve Velké válce na frontě, nebo jejichž otec či syn padl. Přesto se nová směrnice dotkla minimálně 77 mužů (včetně deseti důstojníků), kteří museli kvůli svému původu svléknout uniformu. Tentokrát se však nejednalo o Židy z hlediska náboženského – ti beztak v Reichswehru prakticky nesloužili – ale podle rasové definice.

Nová vlna útoků 

Kromě vládní antisemitské politiky od roku 1933 se ve 30. letech zintenzivnily také verbální útoky neoficiálních periodik s tím, že mezi hlavní body opět patřily příliš nízké ztráty židovských vojáků během první světové války. Předseda RJF Leo Löwenstein (bývalý kapitán císařské armády) vydal v roce 1932 knihu s názvem Židovští padlí (Die jüdischen Gefallen), v níž se za pomoci seriózně podložených statistik snažil těmto atakům bránit.

V Německu však tehdy zvítězily rasové předsudky a jen málokdo bral Löwensteinovu práci vážně. Když v květnu 1935 vešel v platnost branný zákon, jeho autoři mysleli i na nové „neárijské“ rekruty, jimž přímo zakázali vykonávat velitelské funkce. Opět zde ale zůstala skulinka pravděpodobně odkazující na židovské frontové bojovníky z let 1914–1918: „O tom, zda a v jakém rozsahu lze připustit výjimky, rozhodne přezkumný výbor na základě směrnic, které vypracuje ministr vnitra v součinnosti s ministrem války.“ 

Kamarádi prominentů 

Bez ohledu na antisemitské zákony Třetí říše sloužilo v nacistických ozbrojených složkách desetitisíce židovských míšenců a podle některých zdrojů také tisíce „čistokrevných“ Židů. Někteří to dokonce dotáhli i na nejvyšší velitelské funkce, protože nad nimi drželi ochrannou ruku významní prominenti režimu. Jako příklad může posloužit veterán Velké války a pozdější polní maršál Luftwaffe Erhard Milch, jehož se opakovaně zastával sám Hermann Göring. Ten údajně prohlásil: „O tom, kdo je árijec, rozhoduji já!“

TIP: Horlivý desátník Hitler: Jak přispěla Velká válka k formování jeho osobnosti?

Někteří důstojníci dokonce rozlišovali mezi Židy-civilisty a židovskými veterány Velké války, které i přes všemožná nařízení stále považovali za kolegy. K tomuto postoji jistě přispěla také autorita prezidenta von Hindenburga, který ještě v roce 1933 zaslal oficiální zdravici RJF. Tento postoj však zůstával spíše ojedinělý. Jestliže přátelství s významnými nacisty dokázalo několik jednotlivých židovských veteránů uchránit – alespoň dočasně – před koncentračními tábory, desetitisíce mužů, kteří bojovali za císařské Německo, to štěstí neměly. Skončili jako zubožené lidské bytosti, jež nahnali do plynových komor ti, za něž krváceli v zákopech první světové války.