Datlové, strakapoudi, žluny a krutihlavové: Fascinující sbíječky našich lesů

Kdo by neznal rychlopalbu datlovitých ptáků, která se často ozývá z parků, zahrad i lesů v časném předjaří a na jaře. Neznalí se mohou domnívat, že „lékaři lesa“ právě dobývají ze stromů hmyzí larvy na vítanou svačinku nebo že si budují hnízdní dutinu. Tak tomu ale není. 

Tady je to moje!

Když datlovití hledají potravu, nebo si „staví dům“, ozývají se úplně jiné rytmy, které rozhodně nepřipomínají staccato pálícího samopalu. Tento jarní zvukový projev, jenž se odborně nazývá bubnování, totiž v případě datlovitých zastupuje zpěv. Je nepochybně zajímavé, že každý druh datlovitých bubnuje s jinou frekvencí, jiným začátkem a jinou koncovkou. 

Někteří datlovití jsou skutečnými mistry, kteří si ke své „hudební produkci“ dokážou vybrat ten nejlepší nástroj – rezonující dřevo, vrchol stožáru vysokého napětí nebo uvolněný okap u lesní chaty. Bubnující pták dává svým „virblem“ světu na vědomí, že právě toto území považuje za své a zároveň k sobě vábí partnerku či partnera.

Velmistr pomalých skladeb

Skutečným mistrem bubeníkem mezi našimi datlovitými ptáky je vzácný datlík tříprstý (Picoides tridactylus), který žije především na Šumavě. Že by toto místo předurčovalo jeho bubenickou virtuositu? Právě na Šumavě totiž rostou rezonanční smrky, které jsou s oblibou využívané pro výrobu hudebních nástrojů a datlík si pro svou produkci umí najít ten nejzvučnější kmen. 

Datlík tříprstý (Picoides tridactylus) bubnuje se zapojením celého těla. Jeho rytmus je tedy znatelně pomalejší. (foto: Shutterstock)

Mezi datlíky tříprstými panuje v hudební produkci naprostá rovnost pohlaví. Bubnují totiž nejen samci, ale také samice, které jsou možná ještě aktivnější. Datlíci dávají přednost místům s větším rezonančním prostorem (dutinou) a do bubnování vkládají sílu celého svého těla, zatímco ostatní druhy při bubnování využívají většinou jen pohyb hlavy a krku. Frekvence jejich bubnování je tedy ze všech šplhavců nejhlasitější, ale zároveň nejpomalejší. 

Hráči vášniví i vlažní

Velmi dobrým bubeníkem je náš největší šplhavec datel černý (Dryocopus martius), který se často ozývá silným a vířivým bubnováním. Pravidelně bubnuje také strakapoud velký (Dendrocopos major). Naproti tomu velmi zřídka uslyšíte produkci strakapouda prostředního (Dendrocopos medius) a skromným bubeníkem je i strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus), s nímž se ovšem u nás setkáte jen výjimečně.

Dalším vzácným šplhavcem, který obývá listnaté a smíšené horské lesy, je strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos). Rovněž u tohoto druhu bubnují samci i samičky, které poměrně často pozoruji v Podkrkonoší. Vášnivými bubeníky jsou také samci a samičky strakapouda malého (Dendrocopos minor). Když jsem kdysi dávno viděl tohoto ptáčka velikosti vrabce šplhat po kmeni naší staré jabloně, nemohl jsem od něj oči odtrhnout. Miniatura strakapouda mi dočista učarovala.

Chabí hudebníci a bubenický antitalent

Mezi zřídka bubnující šplhavce patří žluna zelená (Picus viridis). Občas se sice snaží zabubnovat do koncových větví stromů nebo do nerezonujícího kmene zdravého stromu, ale její snaha se míjí účinkem, protože je jen málo slyšitelná. Naproti tomu žluna šedá (Picus canus) je o něco „talentovanější“ a dokáže zabubnovat alespoň na suchou, trochu rezonující větev.

Žluna zelená (Picus viridis) se občas snaží zabubnovat, ale je jen málo slyšitelná. (foto: Shutterstock)

Posledním druhem mezi našimi datlovitými ptáky je krutihlav obecný (Jynx torquilla), který je jen o kapánek větší než vrabec. Navzdory svému přízvisku „obecný“ je veřejnosti takřka neznámý, čemuž napomáhají jeho dokonalé mimikry – je zbarven jako stromová kůra. Má velmi slabý zobák, takže si, na rozdíl od jiných datlovitých, netesá hnízdní dutiny sám. Při pohledu na jeho zobáček je jasné, že se o bubnování ani nepokouší.

Neúnavné hledání nástrojů

Když jsem poprvé v obřanských lesích na předměstí Brna uslyšel hromovou palbu nad svou hlavou, strnul jsem údivem. Dalekohled mi záhadu vzápětí odhalil: Na stožáru vysokého napětí vášnivě bubnoval strakapoud velký. V očích soupeřů i roztoužených samiček musel být v té chvíli „superptákem“. 

Datlovití si pro svá sóla dokážou vybírat roztodivné nástroje – drnčící železné tabule, okapy chat, stožáry, plechové střechy, kupole kostelů… Bohužel je také přitahují budovy zateplené polystyrénovými deskami, které bubnováním i hledáním potravy (v polystyrénu mohou být ukryty hmyzí larvy) poškozují.

TIP: Březnoví ptačí navrátilci: Kdo jsou zpívající andělé jara?

Nejpůvabnější se mi ovšem jeví nástroj, o němž se ve své knize Krása je rozmanitost plazů zmiňuje Václav Cílek: „Svého času se na vyšehradském hřbitově usídlil nějaký rámusící duch. Místní lidé se domnívali, že se jedná o poltrgajsta, protože když hřbitov prohledali, nikoho nenašli. Byl to strakapoud, který bušil do rezonujícího křídla anděla na Slavíně. Podobně přírodní národy používají ke svému dorozumívání na dálku tamtamy a jiné ozvučné předměty. Mohly mít jako předobraz bubnování datlů? Jsou ptáci podobní nám, anebo jsme my podobní ptákům?“