Čtyři verše toku: Nejisté vyhlídky majestátního tetřevího krasavce

Mrholí a ráno je sychravé. Zkřehlou rukou přidržuji pod bundou foťák schovaný před všudypřítomnými kapkami. Mlčky našlapuji na mokrou cestu vinoucí se lesem a navzdory lehkému deštíku se snažím vnímat neobyčejnou atmosféru. Svítání přechází v plné denní světlo a příroda kolem mne se halí do mlžného oparu. Naslouchám zvukům probouzejícího se hvozdu a představuji si emoce, které by mě zaplavily, kdybych teď zaslechla pukání tetřevího kohouta.

Hluchý „brusič“

Pukání neboli klepání v myslivecké mluvě označuje součást tetřevího toku. Tato část zní jako mlaskání jazykem o patro. Zprvu volné tempo se postupně zrychluje, až přejde v trylek a končí takzvaným výluskem. Jde o zvuk velmi podobný bouchnutí zátky prudce vytažené z hrdla láhve.

Po výlusku následuje třívteřinová sekvence, která zní jako broušení kosy. Při této části toku jinak plachý kohout ztrácí ostražitost, přestává vnímat okolí a prakticky neslyší. Odtud pochází i přívlastek pojmenování tetřeva „hlušec“. Dočasná hluchota je způsobena tím, že při broušení dojde k překrvení výstelky zvukovodu a při otevření zobáku násadec spodní čelisti zvukovod úplně uzavře.

Damoklův meč na Šumavě

Říkám si, že naslouchat tokajícímu tetřevovi musí být nezapomenutelný zážitek. Zahloubaná do vlastních úvah přicházím k cíli a přes dvě brány vcházím do prostoru mezi výběhy jeřábka lesního (Bonasa bonasia) a tetřeva hlušce (Tetrao urogallus). Jsem v Národním parku Bavorský les v pohraničním Německu a konečně se ocitám tváří v tvář tajemnému lesnímu kurovi. Jeho osud je pohnutý, vždyť je vedený na červeném seznamu jako kriticky ohrožený druh ve většině zemí Evropy. Na Šumavě žije 95 % tetřeví populace České republiky. Jinde v republice tetřevi v podstatě nejsou, můžete se setkat pouze s jednotlivci.

Nároční lesní nájemníci

Domovinou tetřevů je tajga a pásmo jehličnatých lesů Evropy a Asie. V Evropě se vyskytuje ještě stále silná populace ve Skandinávii, Pobaltí a Rusku, ovšem i tato území se postupně zmenšují. V řadě zemí, jako např. v Irsku, Anglii či v Dánsku, tetřevi již vyhynuli. Na mnoha lokalitách přežívají jen zbytkové populace blízké vyhynutí. Přitom dříve byli tetřevi běžným druhem a oblíbenou lovnou zvěří. Dr. Josef Jirsík v Přírodopise živočišstva zmiňuje, že za rok 1933 bylo podle statistiky zastřeleno jen v naší republice 1 200 kohoutů. Dnes podle monitoringu České společnosti ornitologické žije na Šumavě zhruba tři sta tetřevích kohoutů a slepic. Občas se několik tetřevů vyskytuje v Beskydech, ale rozhodně zde nehnízdí.

Odpověď na otázku, proč tetřevi z ČR téměř vymizeli a přežívají pouze na Šumavě, je jednoduchá. Jsou nároční na kvalitu vhodného biotopu a právem jsou považováni za ukazatele zdravého, málo dotčeného lesního prostředí. Ke svému životu potřebují rozsáhlé, hluboké lesy, co nejméně narušené činností člověka. Navíc vyžadují les se všemi jeho vývojovými stádii, od mladých porostů s hustým podrostem brusnicovitých rostlin až po světliny, které vznikly přírodní cestou, tedy po větrných či kůrovcových kalamitách.

Jen někteří jsou „železní“

Problémem, který vyvolal úbytek lokalit ideálních pro život tetřevů, je nevhodné lesnické hospodaření. Právě to je bohužel nejvýznamnější negativní činitel, který ovlivňuje životaschopnost tetřeví populace. Nejde jen o fragmentaci rozsáhlých lesních komplexů, nýbrž o jakékoli nepatřičné zásahy do přirozené evoluce lesa. Tetřevi jsou například vysoce náchylní na hlukové znečistění. Ruší je lesnické práce, ale i rozvinutý turismus, v zimě pak vysoké počty běžkařů.

Vyplašení tetřeví kohouti přerušují tok, což samozřejmě následně ovlivňuje úspěšnost zahnízdění. Zasedlé slepice opouštějí hnízda, jež jsou pak vystavena predátorům a zbytečné energetické výdaje v mrazivých měsících přímo ovlivňují zdravotní stav ptáků. Chemický rozbor bezmála dvou tisíc vzorků trusu tetřevů žijících na Šumavě sebraných z obou stran hranice potvrdil vysoké stresové zatížení ptáků žijících v území se zvýšenou lidskou aktivitou. Výjimkou byli tzv. „železní tetřevi“ žijící například na Třístoličníku, z jejichž trusu se dala „vyčíst“ jistá odolnost i při vysoké intenzitě turismu. Je to však zanedbatelná část (zhruba 1 %), jejíž vliv na celou populaci je mizivý. Budoucnost tetřevů tedy záleží jen na (ne)zodpovědném přístupu lidí.

Noc z nadhledu

Pozoruji makově šedočerného kohouta, od kterého mě dělí jen svislé dráty výběhu. Tetřev si důstojně vykračuje, jeho černozelená hruď se kovově leskne. Občas se zastaví a změří si mě nadřazeným pohledem. Tady je pánem on. Prohlížím si bradavkovité, rudě zbarvené výrůstky (poušky) nad samcovýma očima. A když se ke mně víc natočí přední částí těla, zazáří na mě z loketního ohybu hnědého křídla bílá skvrna zvaná „hvězdička“.

Dvě rezavě hnědé slepice ještě hřadují na suchých větvích naaranžovaného stromu. Noc tráví tetřevi v korunách stromů. Zde také ve volné přírodě začíná časně zrána tokat tetřeví kohout. Zpravidla ještě za tmy se probouzí, hlučně se otřepe, několikrát „zakrká“ a po kratší přestávce začne své čtyři verše. Po východu slunce slétá z výšky stromu a pokračuje v toku na zemi. Tetřeví slepice jsou v tu dobu již shromážděny na tokaništi a vábí kohouta něžným „gak, gak“.

Výbava do extrémních zim

Scéna z výběhu v Bavorském lese bohužel není tak poetická, jako tetřeví tok, jenž mám možnost pozorovat pouze ve své hlavě. Pro znalého člověka ovšem není bez zajímavosti. Slepice, na které se dívám, klidně odpočívají. Jedna se načepýří a z řitního otvoru upustí na zem hnědý váleček. Jde o zvláštní výměšek slepého střeva, kterému se říká „smola“. V párovém slepém střevě tetřevů totiž působí mikroflóra, která ptákům pomáhá strávit i tuhou a málo výživnou potravu, jako je jehličí nebo větvičky. V letním období hojnosti se tetřevi živí lesními plody, pupeny, hmyzem či larvami. K lepšímu rozmělnění potravy v žaludku ještě polykají drobné kamínky. Jejich počet může být i několik set a celková váha kolem 40 gramů. Tetřevi se do značné míry obejdou bez vody a většinu tekutin dokáží vstřebat z potravin.

Tetřeví kohout se zastavuje, zvedá silnou opeřenou nohu a rázně se drbe u kořene žlutošedého zobáku. Dává si na čas, a tak si mohu prohlédnout i třásničky, které lemují každý prst po obou stranách. Třásničky ulehčují chůzi po sněhu a také umožňují bezpečnější pohyb po namrzlých větvích.

Nezapomínejme, že domovem tetřevů je tajga a horské lesy, takže ptáci musí být přizpůsobeni extrémním podmínkám. Aby tetřevi tuhé severské zimy přečkali, vybavila je příroda do zimních měsíců dokonce opeřenými nosními dírkami. Komfortní zimní výbavu ztrácí ptáci při jarním pelichání. Zvláštností je, že při přepeřování vyměňují i rohovinu zobáku. Starou rohovinu shazují ve velkých plátech a někdy svléknou celý klovec najednou. V této době, kdy měkký zobák nekryje rohovina, se tetřevi živí převážně poddajným listím. Pak jim zobák zase ztvrdne a oni přejdou na normální jídelníček.

Neúspěchy umělých vysazování

Sedám si na dřevěnou lavici na prostranství mezi výběhy. Chci ještě s tetřevy strávit nějakou chvíli v tichosti. Pozoruji kohouta i slepice, které slétly z hřadu a teď rozvážně oždibují dlouhé jehlice zakrslých borovic. Neubráním se myšlence na budoucnost těchto majestátních ptáků.

TIP: Skrytí ptačí akrobati: Křivky obecné jsou papoušci našich smrčin

Pokud vím, všechny reintrodukční pokusy byly neúspěšné, ať se odehrály v minulosti či teprve nedávno. Nejnákladnější pokus s vysazováním tetřevů proběhl na konci 19. století. Kníže Pless dal tehdy ve svých rozsáhlých revírech vysadit přes 200 tetřevů, přivezených ze Švédska. Ačkoli lesníci o „přistěhovalce“ všemožně pečovali, do několika let tetřevi vymřeli.

Takových bezúspěšných pokusů je celá řada a evidentně nemají valný smysl. Jestliže tedy stojíme o zachování života tetřeví populace i v naší republice, nezbývá nám než chránit vhodné biotopy o dostatečné rozloze. Takový ekosystém se dnes už nachází zřejmě jen na Šumavě a v Beskydech. I kvůli tetřevům, kteří do naší přírody odjakživa patřili, je myslím naší povinností tyto regiony zachránit.