Pojem „kosmické záření“ označuje vysokoenergetické částice pronikající do Sluneční soustavy z objektů a procesů probíhajících v hlubokém vesmíru. Některé z uvedených částic mají obrovské energie, takže musejí nutně vznikat v opravdu extrémních podmínkách.
Jakmile taková částice vstoupí do zemské atmosféry, obvykle se sráží s atomy a molekulami vzduchu, nejčastěji s dusíkem a kyslíkem. Interakce vyvolává celou kaskádu jiných, „lehčích“ částic, s nižšími energiemi. Vzniká tak sprška tzv. sekundárního kosmického záření, přičemž i její částice se dál srážejí s atomy a molekulami vzdušného obalu a utvářejí se další spršky. Na Zemi tak nedetekujeme prvotní částici, nýbrž až výsledek komplikované spršky, z níž lze ovšem vlastnosti primární částice rekonstruovat.
TIP: Na dně Středozemního moře roste nový neutrinový teleskop
Některé z těchto částic se pohybují obrovskými rychlostmi, rychleji než světlo ve vzduchu (nikoliv ve vakuu, takže principy obecné teorie relativity nejsou narušeny), a způsobují tzv. Čerenkovovo záření, které lze registrovat také pomocí pozemních dalekohledů.
Čerenkovův efekt
Kužel Čerenkovova záření vzniká za rychle se pohybující nabitou částicí – provází překročení rychlosti světla v určitém prostředí. Jedná se o elektromagnetickou obdobu zvukové rázové vlny. Jev přetrvává, dokud je částice rychlejší než světlo.
