Čísla, na nichž záleží: Počítání sestřelů za první světové války (3)

V létě 1915 se objevily první stíhačky určené k boji s nepřátelskými letouny ve vzduchu, takže brzy nastala potřeba vzdušná vítězství nějak evidovat a určit pravidla k jejich uznávání. Francouzi, Němci i Britové šli každý svou cestou, a tak na každé straně vznikl poměrně propracovaný systém

14.07.2023 - Marek Brzkovský



První světová válka vedla k obrovskému zrychlení vývoje letadel všech kategorií a převaha ve vzduchu se často překlápěla už po několika týdnech. Francouzská společnost Nieuport vyvinula ze svého dvoumístného stroje označeného číslem 10 stíhací verzi C1. Letoun už byl jednomístný a na horním křídle nesl kulomet. Protože ale Francouzi stále neznali tajemství synchronizátoru, musel být montován poměrně vysoko nad točící se vrtulí. 

„Cé jednička“ měla příjemné letové vlastnosti a byla mnohem obratnější než německé eindeckery. V lednu na frontu dorazily i Nieuporty 11, speciálně zkonstruované jako stíhací. Na začátku roku 1916 jich na frontě sloužilo několik desítek. Nejlepší stíhači začali ohlašovat jedno vítězství za druhým a někteří se stali skutečnými mistry svého řemesla.

Vůbec nejlepším se v té době stal Jean Navarre, jenž si první sestřel připsal už 1. dubna 1915 na stroji Morane-Saulnier L. Velení jeho úspěchy už o den později ocenilo Řádem Čestné legie a v citaci k udělení se psalo: „Během jednoho týdne se utkal se dvěma nepřátelskými letadly, přičemž útočil z několika málo metrů navzdory palbě nepřátelských pozorovatelů. Přinutil jedno z nich přistát za našimi liniemi, což umožnilo vzít do zajetí nepřátelského pilota a pozorovatele, kteří byli oba zraněni palbou.“ V létě Navarre přešel na Morane-Saulnier N a koncem roku na Nieuport 11. Dne 26. února 1916 smetl z oblohy německý stíhací fokker a dosáhl tak svého pátého potvrzeného vítězství. Do června jich měl 12 a stal se tehdy nejslavnějším stíhacím esem Francie.

Na jaře 1916 se ukazovala potřeba systému, který by stíhače i další letce povzbudil ke snaze předčit ostatní v počtu sestřelených nepřátelských letadel. Major de Rose, velitel letectva II. armády, tehdy nahradil dosud nesoustavnou evidenci sestřelů přesnými záznamy a současně byla stanovena i kritéria pro uznávání úspěchů – v prvé řadě svědectví od vlastních pozemních jednotek. Francouzské standardy pro potvrzení vítězství byly poměrně přísné. Přiznáno bylo pouze za zničení nepřátelského letadla, které musel potvrdit nezávislý svědek, jako byl například dělostřelecký pozorovatel, pěšák na zemi nebo jiný pilot ve vzduchu.

Potvrzená letecká vítězství obecně spadala do jedné ze čtyř kategorií zničení. Nezávislý svědek mohl vidět nepřátelské letadlo padat v plamenech, dopadnout na zem, nebo jak se během letu rozpadlo. Poslední možností bylo, že protivník přistál na území kontrolovaném Francouzi nebo jejich spojenci. V případě, že na protivníka útočilo a zasáhlo ho více stíhačů, velení každému uznalo jeden sestřel a v celkových statistikách se většinou nerozlišovalo, zda je samostatný či sdílený. 

Kdo viděl...?

Pravděpodobná vítězství se do osobního skóre nepočítala, i když se rovněž evidovala a hodně slavných es jich dosáhlo velmi mnoho. V tomto případě musel střelec zasáhnout nepřátelské letadlo, které začalo padat, ač jej nikdo neviděl dopadnout. Někdy také vítěz havárii pozoroval, od pěšáků z fronty ale nepřišlo žádné hlášení, které by to potvrzovalo. V takových případech piloti často opět vzlétali do oblasti, kde k boji došlo, a snažili se místo nalézt a určit přesně místo dopadu. Pokud se nacházelo na dostupném místě, vydávali se tam často s přáteli automobilem, aby vrak našli, vyfotili si ho a většinou si i odvezli nějaký „suvenýr“. Někdy šlo o kus plátna z trupu s výsostným znakem, výrobním číslem či jiným označením. Pokud nalezli i mrtvá těla letců, vzali jim osobní dokumenty, což k uznání nároku také stačilo.

Evidence sestřelů probíhala ze dvou důvodů. Velení se snažilo zjistit, jaké ztráty protivník v boji reálně utrpěl, a kromě toho chtělo motivovat vlastní piloty. Stíhačky tehdy ještě nenesly žádné fotokulomety a výsledek střetnutí se tedy musel hodnotit jen velmi subjektivně. Piloti po návratu z akce podali hlášení, v němž vznesli své nároky. Podávala se jak ústně, tak písemnou formou na příslušný formulář. Ten obsahoval mnoho podrobností včetně místa, času a typu nepřátelského letounu. Důstojník hlášení posoudil, zkonzultoval ho s ostatními účastníky boje i s velitelem a pak vynesl verdikt. Na jeho rozhodnutí ale mělo vliv mnoho faktorů. Jinak pohlížel na zprávu mladíka po jeho prvním či druhém boji, odlišně na nárok zkušeného veterána. Jistou roli určitě hrála i hodnost a funkce, přesto je známo mnoho případů, kdy zůstal zamítnut nárok vysokého důstojníka či velitele jednotky.

Na kontě královských 

Na jaře 1916 zavedli do výzbroje svou první stíhačku Airco DH. 2 i Britové. Měla rámový trup s tlačným motorem a pilot ovládal pohyblivý kulomet v přídi trupové gondoly. Střelbu mu ulehčovala možnost zbraň zafixovat v pevné poloze a mířit celým letounem. Ukázalo se, že je rychlejší a obratnější než německé fokkery. Jako první s nimi do boje zasáhla 24. peruť vedená slavným Lanoe Hawkerem a své skóre otevřela 2. dubna, kdy poručík David Tidmarsh poslal k zemi pozorovací Albatros B.II. Brzy následovala další vzdušná vítězství a na DH. 2 se postupně přezbrojily téměř všechny britské stíhací perutě. Teprve koncem léta na frontu dorazily první moderní stíhačky Sopwith Pup a v prosinci pak Sopwith Triplane. 

Britské armádní i námořní letectvo vedlo celou válku velmi agresivní, útočné operace a k většině bojů tak docházelo nad německým územím. Jen minimum vítězství se tak dalo ověřit evidencí dopadů sestřelených nepřátel na zem. Ještě méně často docházelo k případům, kdy stíhači donutili protivníka přistát na území kontrolovaném královskými vojáky. Britské záznamy se proto zakládaly na uznání morálního vítězství a trochu připomínaly bodování ve sportu. Od začátku roku 1917 se začal používat poměrně komplikovaný systém několika druhů vzdušných vítězství, označovaných jako „out of control“ (volně přeloženo „padající mimo kontrolu“). Jednalo se o letoun, který po zásahu přešel do nekontrolovaného pádu a zmizel z dohledu. Velmi podobně bylo definováno vítězství označované jako „driven down“ („zahnán dolů“). Tento stroj šel po zásazích k zemi, ale nikdo dál nemohl pozorovat, zda jen neuniká střemhlavým letem. Obě kategorie tak byly velmi sporné a žádné jiné letectvo takováto vítězství vůbec neevidovalo.

Zmatky a přehánění 

Schvalovací systém začal zprávou o boji, již předkládala stíhací peruť na velitelství křídla, odkud pak postupovala na štáb brigády. Každá z těchto instancí mohla nárok schválit, nebo zamítnout. Někdy jeden stupeň potvrdil vítězství, zatímco druhý ne. Vítězství hlásilo velitelství RFC (Royal Flying Corps – Královský letecký sbor) prostřednictvím každodenního komuniké. To se uzavíralo k 16 hodině, což značně přispívalo ke složitosti systému a náchylnosti ke zdvojení nároku nebo uvedení špatného data. 

Britští stíhači poměrně často uznávali sdílená vítězství, když se na jednom sestřelu podílelo víc stíhačů. Na úrovni jednotky se počítalo jako jedno, zatímco na osobním kontě každého zúčastněného stíhače přibyl další „zářez“. Nedostávali tedy pouze zlomek, který se stal u RAF běžnou praxí v příštím světovém konfliktu. V případě osádek dvoumístných letadel se vítězství připisovalo pilotovi, pozorovateli/střelci se připisovalo pouze v případě, kdy vystřelil ze své zbraně. Na rozdíl od jiných tehdejších vzdušných sil britské úřady nutně nepožadovaly nezávislé pozemní ověření vítězství pro udělení sestřelu, takže jejich uznávání bylo velmi benevolentní.

TIP: Zabíjení pilotů na padácích: Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?

Velení pravděpodobně vedly morální a propagandistické důvody, neboť RFC (od 1. dubna 1918 RAF) neslo hlavní tíhu spojenecké letecké ofenzivy a ze všech národů mělo v boji nejvyšší ztráty. Výzkumy dnešních leteckých badatelů jednoznačně ukazují, že počet britských oficiálně uznaných vítězství převýšil počet německých ztrát přibližně šestkrát až osmkrát. Nadsazování sestřelů ale patřilo k obecným jevům. Docházelo k němu i v dalším světovém konfliktu, kdy se k potvrzování vítězství používaly i fotokulomety. Nijak zásadně to nepomohlo a dochází k němu i v 21. století.


Další články v sekci