Čísla, na nichž záleží: Počítání sestřelů za první světové války (2)
V létě 1915 se objevily první stíhačky určené k boji s nepřátelskými letouny ve vzduchu, takže brzy nastala potřeba vzdušná vítězství nějak evidovat a určit pravidla k jejich uznávání. Francouzi, Němci i Britové šli každý svou cestou, a tak na každé straně vznikl poměrně propracovaný systém
Když němečtí stíhači začali shromažďovat vítězství nad nepřátelskými letadly, vyvstala potřeba sestřely oficiálně evidovat a hlavně určit, kdy se pilotovi na konto započítávají a kdy ne. Boj často probíhal ve velké výšce a mnohdy za špatného počasí s velkou oblačností. Stíhač většinou vedl palbu z kulometu na vzdálenost do 100 m, a tak viděl, zda jeho střely cíl zasahují a kam.
Předchozí část: Čísla, na nichž záleží: Počítání sestřelů za první světové války (1)
Pokud ale protivník začal padat, sledovat ho dál představovalo obtížný úkol. Mnohdy prostě zmizel v mracích a vítěz souboje jej už nespatřil. Pokud dopadl na vlastní straně fronty, pozemní jednotky měly za povinnost to ohlásit na nadřízený štáb a ten potom informoval velitelství letectva v dané oblasti. V případě, že dopadl nad oblastí kontrolovanou protivníkem, vítěz se to většinou nedozvěděl.
Nelehké posuzování
Německé Fokkery E.I. ze začátku nesměly operovat nad nepřátelským územím. Velení se obávalo, že v případě sestřelení by vrak padl do rukou Dohody, která by pak odhalila tajemství palby skrz točící se vrtuli. Příliš to ale nevadilo, neboť britští a francouzští letci vedli značně ofenzivní styl boje a přes zákopy létali ve velkých počtech. Německým stíhačům se tedy započítávala jen ta letadla, která nouzově přistála nebo dopadla na vlastní straně fronty, nebo tak malý kousek za ní, že dopad pozorovali a ohlásili vlastní pěšáci. Pokud ale protivník nouzově přistál na vlastním území a soudilo se o něm, že zůstal téměř nepoškozen, byl připsán pouze jako zLg (zur Landung gezwungen – přinucen k přistání). V evidenci se tak sice objevilo, ale nezapočítávalo se do celkového skóre pilota.
Potvrdit vítězství mohl kdokoliv z osádek vlastních letadel, které se akce účastnily. Stíhači museli každý svůj nárok popsat v bojové zprávě svému velícímu důstojníkovi. Hlášení pak putovalo nadřízenému štábu k vyhodnocení, kde jej potvrdili, nebo zamítli. Do dnešních dnů se dochoval s německou pečlivostí vedený dokument Nachrichtenblatt der Luftstreitkräfte, který obsahuje seznam všech sestřelů od 1. března 1917 do konce války. Úředníci do něj uváděli datum, hodnost a jméno vítěze, nárokovaný letoun, místo, jednotku a přidělené číslo vítězství.
Německé Kanonen
Němci za první světové války nepoužívali výraz stíhací eso, ale pilotům, kteří dosáhli 10 sestřelů, říkali Kanone (volně přeloženo jako velká zbraň) a pro pozvednutí morálky zveřejňovali jejich jména i skóre v tisku. Není ale známo, že by se tento termín začal používat před květnem 1916. Už když pilot dosáhl čtyř potvrzených vítězství, objevovalo se jeho jméno v oficiálních armádních komuniké.
Všechna vítězství byla připsána jednomu konkrétnímu pilotovi – Němci neuznávali sestřely ve spoluúčasti. Pokud na letoun pálili dva stíhači, museli se později dohodnout, kdo měl na jeho zničení větší zásluhu. V případě neřešitelného sporu sestřel připadl celé jednotce a samotní piloti odešli s prázdnou. Jedinou výjimku představovalo udělení vítězství pilotovi i pozorovateli u osádek dvoumístných letadel. Německý systém tak byl poměrně přísný.
