Cesty centrálním Španělskem: Okolí Madridu ukrývá nespočet přírodních divů

Na západ od Madridu se táhnou hřebeny pohoří Cordillera Central, které dosahují nadmořské výšky dvou a půl tisíc metrů a díky tomu jsou v zimě pokryté sněhem. Bělostné horské hřbety lze za dobré viditelnosti spatřit i přímo z města. Na úpatí jednoho z masivů – Somosierry – pramení řeka Duratón, která se o 106 kilometrů dál vlévá do Duero. Nejzajímavější část Duratónu začíná u města Sepúlveda, oblíbeného výletního cíle Madriďanů, z jehož křivolakých uliček dávná historie přímo sálá. 

Ornitologický ráj u meandrů

U města Sepúlveda se meandrující tok Duratónu zakusuje do skal, v nichž vykrajuje v průměru sto metrů hluboký kaňon. Zákruty řeky se vinou okolo skalních ostruh, z nichž se otevírají neuvěřitelné pohledy na hladinu řeky i okolní krajinu. Ne nadarmo byl okolo zhruba 27 kilometrů dlouhého úseku Duratónu pod Sepúlvedou vyhlášen přírodní park (Parque Natural de las Hoces del río Duratón), pokrývající rozlohu pěti tisíc hektarů. Právě v Sepúlvedě se lze v návštěvnickém centru parku připravit a načerpat znalosti o tom, co je zde k vidění.

Geologickým základem této krajiny jsou druhohorní vápence a dolomity růžovo-okrové barvy, která je charakteristická i pro zdejší budovy – pro stavební materiál nebylo třeba chodit daleko. Kaňon řeky byl vyhlouben kombinací mechanické eroze a krasových pochodů, které daly vzniknout i dalším fenoménům, jako jsou jeskyně a výklenky nebo velké skalní převisy. V jeskyních byly nalezeny pozůstatky dokládající, že lidé je od pradávna využívali k bydlení. Dnes jsou skalní stěny a jeskyně domovem především pro ptactvo – park je rájem ornitologů, určeno zde bylo na dvě stovky druhů.

Stavby zanechané mnichy

K nejzajímavějším ptačím obyvatelům oblasti bezesporu patří dravci: Na obloze krouží supi mrchožraví, orli královští a sokoli stěhovaví, emblematickým druhem je sup bělohlavý. Těchto supů zde při jednom sčítání napočítali necelých šest stovek. Poslouchat svist křídel desítek jedinců kroužících nad hlavou je silný zážitek. 

I když krajina skalního kaňonu působí nehostinným dojmem, lidé zde zanechali své stopy. Jedním z obyvatel jeskyní byl v 7. století poustevník (později svatořečený) Fructus, jehož památku uctívá v 11. století benediktýny postavený kostel Ermita de San Frutos. Stavba v románském stylu je dnes napůl zřícenina, ale s funkčními zvony a hlavně na krásném místě na jednom ze skalních ostrohů. Pěkné výhledy na kostel se naskýtají i z druhé strany řeky, jež se v této části už rozšiřuje díky přehradě Embalse de Burgomillodo. Naopak hluboko v kaňonu stojí zřícenina další stavby – kláštera Convento de Nuestra Señora de los Ángeles de la Hoz del Río Duratón. Ten založili v roce 1231 františkáni a vydrželi zde až do roku 1835.

Cuenca – město visících domů

Na druhou stranu od Madridu, blíže vycházejícímu slunci, se mezi městy Cuenca a Teruel zvedají z planin kraje Castile–La Mancha hřebeny hor souhrnně označovaných jako Serranía de Cuenca. Toto (také převážně vápencové) pohoří nevyniká mohutnými horami, ale spíše bizarními skalními útvary, strmými útesy, vodopády a hustými borovými lesy, které poskytují útočiště divokým zvířatům. 

Na skalách ostatně vyrostlo i největší město oblasti, Cuenca, proslulé svými „Visícími domy“ – Casas Colgadas – balancujícími na hraně skalních útesů údolí Huécar. Krásné pohledy na domy se naskýtají z vyhlídek u hradeb Barrio del Castillo na úpatí kopce Cerro de San Cristóbal, bývalého kláštera sv. Pavla. Další kulturní zajímavostí je majestátní katedrála Catedral de Santa María y San Julián de Cuenca. Stavba ve stylu normanské gotiky (připomínající tedy třeba slavnější pařížskou katedrálu Notre-Dame) byla dostavěna v polovině 13. století.

Kraj čarovných vodopádů

Vydejme se ale do hor. Serranía de Cuenca má charakter náhorní plošiny s táhlými, plochými hřebeny – kuestami, které na svých strmých vrstevních čelech spadají do údolí řek prudkými útesy. Pohoří odvodňují tři hlavní řeky – zatímco Cuervo a Escabas odtékají do Atlantiku, Júcar svádí vodu na opačnou stranu do Středozemního moře. Krásnou ukázkou kuestových hran jsou vyhlídky Miradores del Tío Cogote, dostupné po lesních cestách z vesničky Las Majadas. Skalní hrana nabízí tisíc a jednu variantu výhledů a fotografických kompozic do údolí řeky Júcar, tekoucí o 300 metrů níže. Skalní hrany jsou oblíbeným útočištěm supů bělohlavých, kterých zde krouží desítky. Supi rádi sedávají na stromech pod skalními hranami, takže je možné pozorovat je relativně zblízka.

Pokud budete pokračovat od známých vyhlídek dále po hřebeni, dojdete až na skalní hranu nad Laguna de Uña. Ve vodách několikahektarového jezera v údolí Río Júcar žijí pstruzi potoční, endemická ostroretka jucarská nebo pestrobarevná slunečnice pestrá. S vodou jsou spojeny ještě další zajímavosti, lákající návštěvníky: vodopády. Například dvanáct metrů vysoký vodopád na řece Cabriel u vesničky San Pedro spadá přes relativně širokou hranu v několika proudech. S trochou opatrnosti lze po zablácených skalách projít do skalního výklenku za vodními proudy, odkud se naskýtá nevšední pohled na vodopád zezadu. 

Vůně španělských lesů

K dalšímu z vodopádů – El Molino de la Chorrera, který leží kousek za vesničkou Tragacete na Río Júcar sotva pár kilometrů od jejího pramene – vede od parkoviště stezka lemovaná cedulkami upozorňujícími na druhy zdejších rostlin a keřů. A že jich je požehnaně. Zdejší lesy totiž tvoří (spolu s porosty nedalekého Parque Natural del Alto Tajo) jeden z nejrozsáhlejších lesních komplexů Španělska. V nejnižších partiích převládají duby cesmínové a borovice přímořské, mezi 1 000 až 1 500 m n. m. je hlavní lesnaté pásmo s borovicí černou, dubem portugalským a jalovcem kadidlovým. Do nejvyšších poloh (nejvyšší vrchol pohoří je La Mogorrita s 1 864 m n. m.) vystupuje borovice lesní a jalovec chvojka.

Právě kvůli lesům je velká část pohoří vyhlášena přírodním parkem. I když podle tabulek dosahuje lesnatost Španělska 26 %, z velké části se jedná o řídké lesy parkového charakteru, a hustých lesů – jaké pokrývají právě Serranía de Cuenca – je v zemi s výjimkou pyrenejského úpatí pomálu.

Město zkamenělých duchů

Pohoří tvoří vrstvy křídových, 90 milionů let starých vápenců, které eroze a krasové procesy vymodelovaly do nejrůznějších tvarů. Asi nejnavštěvovanější lokalitou celého parku je Ciudad Encantada – Město duchů, skalní město plné opravdu bizarních útvarů. Po zaplacení vstupného je možné projít asi tříkilometrový okruh vedoucí mimo jiné kolem útvarů pojmenovaných Lodě, Souboj krokodýla se slonem, Medvědi, Milenci z Teruelu, škrapové Kamenné moře, nebo symbolu zkamenělého města – dvacet metrů vysokého skalního hřibu El Tormo Alto.

Jiným exemplárním příkladem krasové činnosti jsou závrtová jezera Lagunas de Cañada del Hoyo – největší z pětice velkých jezer je Laguna del Tejo, která dosahuje 150metrového průměru a asi 30metrové hloubky. Nejefektnější jsou sice pohledy ze vzduchu, při nichž nejlépe vyniknou skoro dokonale kruhové tvary krasových jezer, za návštěvu stojí ale i vyhlídky dostupné pěšky.

Díla z červeného pískovce

Jednou z částí Serranía de Cuenca je hřeben Sierra de Albarracín. Krajina mezi městy Tragacete a Frías de Albarracín má charakter náhorní plošiny, která působí tak trochu sibiřským dojmem – kamenná moře, sem tam osamělé stromy, zbytky sněhu, neustále vanoucí ledový vítr…

Albarracín (název pochází od berberské dynastie Banu Razin, která na počátku 2. tisíciletí celý kraj ovládala) je považován za nejhezčí španělské město, za což mohou nejen tamní památky – katedrály, středověké domy a náměstí i mohutné hradby nabízející krásný výhled na město, ale taky poloha. Albarracín totiž stojí na skalnatém ostrohu v meandru Río Guadalaviar.

Hlavní přírodní atrakcí jsou tady červené pískovcové skály rezervace Pinares de Rodeno s nejvyšším vrcholem Cruz de Montoyo dosahujícím výšky 1 602 m n. m. Erozí zde vznikly nejrůznější bizarní tvary, jako jsou tafone, prohlubně gnammas nebo Liesegangovy struktury – koncentrické pásy, vznikající nejspíše reakcemi při zvětrávání oxidů železa. 

Badlands kousek od Toleda

I turisté zrovna neholdující geologii se ale ve Sierra de Albarracín mají čím kochat – pískovcové vrstvy na mnoha místech tvoří vysoké kolmé útesy s nádhernými výhledy. Jako trochu přerostlé bonsaje se v nepatrných skalních škvírách a puklinách drží borovice přímořské, nejtypičtější dřevina zdejších lesů. Skály také ve velkém přitahují lezce a zejména vyznavače boulderingu, kteří zde najdou bezpočet možností.

TIP: Hrdé Baskicko: Nezkrotná země skvělých kuchařů

A ještě poslední zastávka, tentokrát jižně od španělské metropole. Kousek od královského města Toleda se nad hladinu přehrady Embalse de Castrejón tyčí útesy Barrancas de Burujón. Hluboce zaříznuté kaňony a soutěsky vznikly v měkkých, jen lehce zpevněných horninách a jsou typickou ukázkou badlands – krajiny totálně ovládnuté rychlou a silnou erozí.