Cesta úspěšné Evropanky: Jak se zrodila evropská raketa Ariane (1)

Psal se rok 1945 a nacistické Německo porazila spojenecká vojska. Během operace Paperclip bylo na pět tisíc nejlepších německých raketových vědců a konstruktérů v čele s Wernherem von Braunem zatčeno a deportováno do zámoří, kde dostali nabídku pokračovat v raketovém výzkumu pod taktovkou ozbrojených sil Spojených států. Motivaci Spojenců představovala zbraň, o níž si mohli nechat jen zdát: Německá balistická raketa V2 znamenala obrovský skok na poli raketových technologií a neexistovala proti ní obrana. Německo do jejího vývoje investovalo mnohem víc financí, než kolik USA vložily do programu Manhattan na vývoj atomové bomby. Také Sovětům se podařilo ukořistit dokumentaci k nacistické zbrani, několik jejích exemplářů i součástí. A v neposlední řadě rovněž zajali a deportovali nemálo raketových specialistů.

Příběh, v němž němečtí specialisté pomohli nastartovat kosmické programy obou soupeřících mocností nadcházející studené války, je relativně dobře známý. Podstatně méně už se však ví, že veškerá německá raketová elita a její produkty neskončily pouze za oceánem a na východě. Malou část z odkazu technologie V2 získaly rovněž Británie a Francie, a v obou zemích tak započal raketový výzkum, jenž měl o tři dekády později vyústit v první společný kosmický nosič Evropy.

První rakety starého kontinentu

Na konci 40. let připravili francouzští vědci za pomoci hrstky zajatých německých protějšků plány na realizaci rakety A8, jež se měla stát nástupkyní V2. Přestože se projekt nepodařilo dotáhnout do konce, vedl k úspěšné řadě sondážních raket Véronique, provozovaných mezi léty 1954 a 1969. V roce 1961 pak nově vytvořené Národní centrum kosmického výzkumu CNES rozhodlo o nutnosti zkonstruovat vlastní nosič pro vypouštění družic. Dostal název Diamant a ve skutečnosti představoval osvědčenou dvojstupňovou balistickou raketu Saphir, jež dostala nový třetí stupeň. 

První start Diamantu se uskutečnil z alžírského Hammaguiru v roce 1965 a znamenal naprostý úspěch: Francie dopravila na oběžnou dráhu malý satelit Astérix, a proměnila se tak v třetí kosmickou mocnost. Koncem 60. let pak vyvinula vylepšený Diamant B a poprvé ho vypustila roku 1970 z nového kosmodromu v Kourou v jihoamerické Francouzské Guyaně. Zdařilý projekt byl však o pět let později ukončen, aby uvolnil cestu ambi­cióznějšímu programu.

Britské snahy

Mezitím začala Británie v roce 1954 pracovat na vlastní balistické raketě středního doletu, nazvané Blue Streak. Přestože se vývoj dařil, prudce rostoucí náklady a pochybnosti o vojenské účelnosti vedly roku 1960 k zastavení programu. To už ovšem kolem Země kroužilo mnoho amerických i sovětských družic a také Británie zatoužila po vstupu do klubu kosmických mocností. Snažila se proto vzbudit zájem Kanady a Austrálie o spolupráci na třístupňovém nosiči Black Prince, pro nějž měla jako první stupeň posloužit právě rozpracovaná raketa Blue Streak. Žádné dohody se však dosáhnout nepodařilo a Black Prince zůstal u ledu.

Souběžně se ve Spojeném království pracovalo na menším výzkumném nosiči Black Knight, jehož původní účel spočíval v testování bojových hlavic pro Blue Streak. Když nedošlo k mezinárodní spolupráci na raketě Black Prince, rozhodli se Britové realizovat alespoň menší domácí nosič Black Arrow, který se měl zakládat právě na raketě Black Knight. Po opakovaně zpožďovaném vývoji započaly roku 1969 letové zkoušky, ale po několika nezdařilých pokusech byl projekt v roce 1971 zrušen. Ještě měl ovšem proběhnout poslední, již dříve připravený test – a Black Arrow při něm kupodivu dokázal na oběžnou dráhu dopravit první britskou družici Prospero. Přesto program další šanci nedostal, a ostrovní země se tak dobrovolně vzdala nabyté schopnosti vynášet družice pomocí vlastní rakety.

Do vesmíru společně

Již na konci 50. let začala evropská vědecká elita několika států připravovat plány nejen pro národní, ale také pro společnou evropskou přítomnost v kosmickém prostoru. V řadě zemí byly za daným účelem ustaveny komise, aby projednávaly existující možnosti. Nakonec se Evropa rozhodla pro vytvoření dvou agentur. První z nich, Evropská organizace kosmického výzkumu ESRO, vznikla v roce 1964 a v počátečním desetiletí své existence vyvinula a vyslala do vesmíru sedm úspěšných vědeckých družic. Všechny ovšem na oběžnou dráhu dopravily cizí rakety, a konstrukce vlastního nosiče se tak stala prioritou. 

Jako druhá agentura byla proto založena Evropská organizace pro vývoj kosmických nosičů ELDO a pod její záštitou začala vznikat společná raketa Europa. Coby první stupeň měla využívat již zmiňovaný britský Blue Streak, druhý stupeň Coralie by dodala Francie a třetí Astris pak Německo. Jenže zatímco Blue Streak si při sérii testů v roce 1966 vedl dobře, Coralie i Astris opakovaně selhávaly. Roku 1968 tak celý projekt skončil. 

Pod křídly ESA

Na konci 60. let panovala v oblasti evropského kosmického výzkumu rozpačitá situace. Na jedné straně si ESRO budovala pověst solidní kosmické vědecké instituce, vedle níž pak národní francouzská CNES zdárně provozovala rakety Diamant. Na straně druhé však stála ochromená agentura ELDO, neschopná zkonstruovat fungující raketu. 

Francie měla enormní zájem na vývoji nového evropského nosiče coby nástupce Diamantu, dovolávala se ovšem největšího podílu na souvisejících pracích a v mnoha aspektech programu chtěla mít hlavní slovo. Ostatním státům její ochota nést maximální část břemene vyhovovala, a navíc se měly veškeré aktivity ESRO i ELDO na britský popud sloučit pod jeden subjekt. V květnu 1975 se tak zrodila Evropská kosmická agentura, pod jejímiž křídly a v čele s Francouzi začala růst budoucí páteř evropského přístupu do vesmíru.

Zrození nové rodiny

Práce na zbrusu novém nosiči započaly už v roce 1973, kdy byla zrušena zamýšlená francouzská raketa Europa III coby příliš nákladný a ambiciózní projekt. Namísto toho se přistoupilo k vývoji skromnějšího nosiče L3S: Na rozdíl od většiny ostatních soudobých raket světa, jež původně vznikaly jako balistické řízené střely a teprve později se adaptovaly na vynášení nákladů do kosmu, se s ním od začátku počítalo pro vypouštění komerčních družic na geostacionární oběžnou dráhu.

TIP: Služebníci kosmonautiky: Nejdůležitější nosné rakety minulosti i dneška

Již v počátcích projektu přitom jeho tvůrci uznali, že označení L3S příliš zájmu nevzbudí, a začali tak pro novou evropskou raketu hledat poutavé pojmenování. Z mnoha kandidátů, mezi nimiž figurovaly například i názvy Phoenix, Lyra, Ganymede či Vega, nakonec francouzský ministr průmyslu a vědeckého rozvoje vybral jméno Ariane (viz Původ jména).

Pokračování: Cesta úspěšné Evropanky: Jak se zrodila evropská raketa Ariane (2)