České moře: První Češi objevovali krásy Jadranu už před Velkou válkou

V meziválečném Československu trávily majetné vrstvy dovolenou ve světových lázních, Alpách, ale především u moře. Průmyslové a bankovní elity se slunily na francouzské či italské Riviéře, zatímco střední třída si oblíbila oblast Jaderského moře, hovorově nazývaného Jadran. Patřili mezi ně státní úředníci, lékaři, právníci, univerzitní profesoři, středoškolští učitelé, ředitelé firem a bankovních filiálek. Ve dvacátých letech 20. století stál měsíční pobyt včetně dopravy, ubytování v hotelu s plnou penzí a všemi poplatky na osobu okolo dvou tisíc korun, což odpovídalo desetině ročního příjmu vyššího úředníka.

Cíl trampů i smetánky

Na jadranské pobřeží přijížděli též skauti, kteří nocovali ve stanech a sami si vařili. Sokolové zase jezdili na všesokolské slety, kdy v rámci doprovodných akcí trávili úžasné chvíle u moře. Vysokoškolští studenti, kteří zde pobývali v rámci organizovaných výměnných pobytů, přespávali v místních školách, ozdravných zařízeních nebo krajanských osadách. Dělníci si podobné radovánky nemohli dovolit, a to jednak kvůli krátké dovolené, jednak pro nedostatek peněz.

Podobně na tom byli venkované, kteří se v létě museli věnovat polním pracím a péči o zvířata. Mezi návštěvníky Jadranu byli ve srovnání s Čechy němečtí obyvatelé Sudet a Slováci zastoupeni v mnohem menší míře. Kabaretiér Karel Hašler pranýřoval nedostupnost dovolené u Jaderského moře pro většinu pracujících i její společenskou prestiž pro střední třídu v písni Mořské lázně: „A kdo nemá na to prachy, pláče po straně/ že si musí doma solit vodu ve vaně (…) A ten, kdo se opaluje někde v Táboře/ říká, když se vrátí domů, že byl u moře.“

Jadran si oblíbili taktéž někteří příslušníci československé společenské smetánky. Z politiků oblast často navštěvovali například dlouholetý předseda agrární strany a předseda vlády Antonín Švehla, jeho spolustraník a též premiér František Udržal i pražský primátor Karel Baxa, který se oženil s dcerou starosty v chorvatské Opatiji. Ze spisovatelských a novinářských kruhů na Jadran jezdil například spisovatel a novinář František Xaver Šalda, stejně jako jeho milenka Růžena Svobodová, která napsala cestopis Barvy Jugoslavie. Obrazy z cest (1911).

Autor proletářské poezie Jiří Wolker se v chorvatských lázních marně snažil vyléčit z tuberkulózy, zatímco jeho přítel, snový lyrik Konstantin Biebl, který Balkán znal z doby války, měl štěstí a obávané nemoci se u moře zbavil. Tragédií skončila dovolená pro nacionalistického básníka Viktora Dyka, manžela překladatelky ze slovinštiny, kterého při koupání na ostrově Lopud postihla mrtvice a zemřel. Podle legendy předpověděl svou smrt v básni Soumrak u moře: „(…) devátá vlna zavře/ mdlá ústa na věky.“ 

Hvězdné pobřeží

Na Jadran mířil na dlouhodobé pobyty i malíř Václav Špála, který své nadšení přetavil kupříkladu do obrazů Vila v Dubrovníku, Z dalmatského pobřeží, Skalnatá stráň či Krajina u moře. Jadran se stal osudným taktéž pro jednu z nejslavnějších avantgardních malířek, která je známa pod pseudonymem Toyen. V roce 1922 se ve svých dvaceti letech na ostrově Korčula setkala s o tři roky starším malířem Jindřichem Štyrským, s nímž ji poté pojilo celoživotní přátelství.

Z barrandovských studií jezdila trávit léto k Jadranu krásná, nadaná a velmi inteligentní herečka a zpěvačka Hana Vítová, pověstná svou jemnou a melancholickou tváří s blankytnýma očima, úzkými rty a havraními vlasy.  Zazářila například ve filmu Peníze nebo život (1932), kde zazpívala pozdější evergreen Život je jen náhoda.

Jako doma

Čeští turisté si nejvíce oblíbili severní Jadran – Chorvatské přímoří a ostrovy Krk a Rab. V této oblasti se nacházelo nejvíce hotelů, penzionů a ozdravoven s československou klientelou. Dalšími důvody byly relativně malá vzdálenost od hranic republiky i skutečnost, že třetina podniků byla v rukou československých podnikatelů.

Díky cestovní kanceláři Čedok se zátoka Kupari ležící osm kilometrů od chorvatského přístavu Dubrovníku proměnila ve skutečnou československou enklávu. Mnoho zámožných krajanů si tu pořídilo letní domy, podnikatelé Jaroslav Fencl a Jan Máša zde se státní podporou vybudovali mořské lázně Grandhotel Kupari. V jeho areálu se nacházely komfortní pokoje, skvělá restaurace, kde se jedlo stříbrnými příbory, dále krytá promenáda, úžasná zahrada s palmami i skleník, kde se pěstovaly okrasné květiny a zelenina. V meziválečné době platil za nejluxusnější grandhotel v jižní Dalmácii.

Podobnou „českou kolonií“ se stala malebná Baška na ostrově Krk, kterou pro nás objevil již před první světovou válkou pražský podnikatel Emil Geistlich. Nejdříve zde postavil restauraci, kde se mimo jiné podávala svíčková a české pivo. Po jejím velkém úspěchu vybudoval český hotel a „české mořské lázně“, které jako zanícený sokol pojal coby demokratické a klidné místo pro odpočinek, nikoliv jako rejdiště pro „marnotratníky, karbaníky, labužníky všech druhů“. V propagační brožuře se o lázních psalo: „Zde nejsme v cizině, zde jsme mezi svými, zde nalézáme daleko od vlasti kus českého domova, spojeného s výhodami a dary moře.“ Vynikající dojem v místních dějinách zanechala i jeho zaměstnankyně, lázeňská lékařka Zdeňka Čermáková, která promovala jako teprve desátá žena na Lékařské fakultě Karlovy univerzity. Léčila nejen hosty, ale i domácí obyvatelstvo, a pořádala osvětové přednášky.

Jsme bratři

Chorvatští podnikatelé rádi přijímali československou klientelu, proto jejich reklamní kampaně zdůrazňovaly, že Češi jsou bratrský národ a že nejezdí k jihoslovanskému, nýbrž k českému moři „do hřejivého útočiště, kde se nemusí bát neznalosti jazyka a kde najde vše, co je mu důvěrně známé z české domoviny“. Hotely a penziony dokonce nesly jména jako Praha, Morava, Komenský nebo Slavia. Jugoslávští hoteliéři propagovali českou kuchyni, české pivo, najímali české kuchaře i obsluhu a chlubili se, že místní lékárny mají pro naše turisty „české léky“. V Dubrovníku se například nacházely nejen české hotely a kavárny, ale též restaurace a jedna pobočka Bati.

O možnostech trávení času v letoviscích a lázních uvedl jeden z turistů v roce 1930: „Lázeňský život v Crikvenici není sice příliš hlučný, je však postaráno o zábavy všeho druhu. Pro milovníky tenisové hry jsou to velmi dobrá hřiště, v době sezony je stálá lázeňská kapela, jsou pořádány taneční zábavy, projížďky osvětlenými čluny, lidové slavnosti domácí, závody v plování, veslařské, v plachtění aj. Jsou tu i hřiště golfová, kroquetová a fotbalová a velmi vděčnou zábavou jest mnohým bezplatný rybolov.“ Nové hotely na ostrově zase nabízely: „Komfortní pokoje, loggie na moře, velké stinné zahrady se subtropickou vegetací, vlastní elektrárnu a ledárnu, moderní koupaliště, vanové lázně, vodovod, společenské sály, hudební pavilon, vlastní tenis a výbornou českou kuchyni a vína z vlastních vinohradů.“

Zdůrazňování slovanské vzájemnosti mezi Chorvaty a Čechy ale v meziválečné éře mnoho návštěvníků do hotelů a lázní nepřilákalo. Naopak výborně fungovala reklama na české hotely, jídlo, obsluhu a blízkost chorvatštiny a češtiny. Sociologové Šoukal a Vančurová došli k závěru: „Vzdor snahám o zintenzivnění československo-jihoslovanských osobních vztahů a o znovuvzkříšení ideje slovanského sbratření se však nadšení ze slovanské vzájemnosti rozplývalo v čistě praktické snaze československých turistů dopřát si příjemnou dovolenou a v jihoslovanském úsilí si na cestovním ruchu dobře vydělat.“  
Obchod a zisk nakonec zcela zastínil bratrské pocity mezi Slovany, navíc čeští turisté se projevovali jako velice šetrný národ, přijížděli ve velkém počtu, pobývali v hotelech s plnou penzí, chodili na nejbližší pláž a v obchodech mnoho neutráceli. Není tedy divu, že již v meziválečné éře začali Chorvati raději ubytovávat Němce, Rakušany a Brity, kteří neškudlili každý dinár.

Vysněná destinace

Turisté se na Jadran nejčastěji dopravovali vlakem do přístavů, odtud pak prostřednictvím lodního spojení pokračovali na pobřeží do svých hotelů. Jugoslávská vláda podporovala rozvoj turismu, proto mimo jiné zdokonalila kvalitu silniční sítě. Vedle vlaků si tak záhy vydobyly velkou popularitu dálkové turistické autobusy. Nejméně návštěvníků přijíždělo osobními automobily. Od třicátých let 20. století existovalo také letecké spojení z Prahy. V tehdejším prospektu se psalo: „Z Prahy do Dubrovníku bude létáno třikrát týdně, a to v úterý, ve čtvrtek a v sobotu. Startuje v 8.30 hod. z Prahy přes Brno, Záhřeb a Sarajevo do Dubrovníku, kde letadlo přistane po 14. hod.“

TIP: První vyhlídkové jízdy Prahou nebyly zrovna levné: Na co se turisté mohli těšit?

O stoupající oblibě Jadranu svědčí i fakt, že v roce 1922 zde dovolenou strávilo 25 000 československých turistů, o rok později 50 000 a v roce 1936 jich bylo již 68 000. Po Němcích a Rakušanech představovali Čechoslováci mezi zahraničními návštěvníky Jugoslávie třetí nejpočetnější skupinu. Zlatou éru meziválečného cestování zbrzdila až velká hospodářská krize a ukončila druhá světová válka.