Naše velehory: Po vzniku republiky mířili čeští turisté hojně do Tater

V druhé polovině 19. století se v české společnosti projevil vliv spolků typu Alpenverein, které se zaměřovaly primárně na turistiku. Roku 1884 byla ustavena první česká turistická organizace a o čtyři roku později Klub českých turistů. Začaly vznikat značené turistické trasy, na kopcích rostly rozhledny, výletníci zaplnili vlaky a ti nejzdatnější vyráželi do vysokých hor. Cílem byly nejen domácí Krkonoše, ale také Alpy. 

Státotvorné velehory

Vysokohorská turistika se pěstovala také v Tatrách. Ač nebyly tak dostupné jako Alpy, první výpravu máme doloženu již roku 1565, kdy kežmarská hradní paní Beata Łaska podnikla výstup k Zelenému plesu. Hodně sem vyráželi také studenti gymnázia v Kežmarku. Na Lomnický štít prvně vystoupil kežmarský měšťan Jakub Fábri někdy kolem roku 1770 a o necelá tři desetiletí později i anglický cestovatel Robert Townson. Od roku 1835 se pak datovaly výstupy slovenských vlastenců na jejich „národní“ horu Kriváň. 

Významně pohoří zpřístupnila teprve výstavba Košicko-bohumínské dráhy v sedmdesátých letech 19. století. Přibližně ve stejné době se rozvinula i turistika v polské části Tater, kde byla u jezera Morskie oko vybudována v roce 1836 první chata. Centrem turistiky se tu od poloviny 19. století stalo město Zakopane, kde působil aktivní páter Józef Stolarczyk.

Oblíbenou destinací se staly hory zejména pro obyvatele rostoucího Krakova, jednoho z center polského života v c. a k. monarchii. Tehdy také začaly vycházet první turistické průvodce po horách a roku 1873 bylo ustaveno Towarzystwo Tatrzańskie, první slovanský turistický spolek vůbec. Ostatně většina známých turistických výstupů na Rysy, jichž se zúčastnila například Marie Curie-Skłodowská (1899) či Vladimír Iljič Lenin (1913), byla podniknuta právě z polské strany.

Po první světové válce se Tatry staly nejvyšším pohořím Československa a také vhodným cílem pro české turisty, pro něž se cesta do Alp po vytyčení hranic s Rakouskem lehce zkomplikovala. Jezdili sem už dříve, ale po vzniku republiky se návštěva velehor stala jaksi „státotvornou“. Ve Smokovcích či Lomnici se tak začali ve větší míře objevovat turisté z Prahy, Brna nebo Ostravy, pro lyžaře se oblíbenou destinací stalo také Štrbské pleso.

Vysoké Tatry ovšem byly rovněž lokalitou, kde probíhal vědecký výzkum, například brněnský geograf František Vitásek zde studoval dávné zalednění a úroveň sněžné čáry i místní jeskyně. Kromě toho se tu léčili pacienti s tuberkulózou a dalšími chorobami, jako prostějovský básník Jiří Wolker v Tatranské Poliance a spisovatel Franz Kafka v Tatranských Matliaroch. 

Milovníci vrcholů

Kromě pěších turistů se v Tatrách záhy po vzniku republiky objevili i čeští horolezci. První výstupy se uskutečnily hned po válce: v září 1919 zde „obhlížel terén“ pražský profesor zeměpisu Jiří Viktor Daneš, který mimo jiné zdolal Kriváň, roku 1923 pokořila Gerlachovský štít více než dvousetčlenná výprava Klubu československých turistů. Pod záštitou tohoto spolku se od roku 1928 v Tatrách organizovaly výcvikové horolezecké týdny, čímž pohoří u českých horolezců nahradilo chybějící Alpy.

Přes veškerou osvětu se našli ale i hazardéři, jak napsaly v červenci 1929 v Národní listy: „Vysoké Tatry vyžádaly si letos již příliš mnoho obětí. (…) byla hlavní vina v turistech samých. Vydali se tam, kam se svými znalostmi, výzbrojí a zdatností nestačili.“ Statistika, vedená jedním z činitelů Klubu českých turistů, uváděla, že v letech 1919–1938 zde zahynulo celkem 95 osob – 77 mužů a 18 žen.  

Eldorado, nebo národní park?

Tatranská vysokohorská turistika však začala v meziválečném období narážet na snahu o ochranu přírody. Již roku 1920 pověřilo ministerstvo školství přírodovědce Emila Bayera a Jiřího Jandu (pozdější první ředitel pražské ZOO) zoologickým výzkumem ve Vysokých Tatrách: Janda se zabýval zejména ptactvem, Bayer kamzíky. Roku 1921 se v Bratislavě sešla konference, na níž bylo navrženo vyhlášení národního parku v Tatrách. Národní shromáždění, v němž měla značný vliv agrární strana, však projekt zavrhlo. Stalo se tak z důvodu námitek majitelů dotčených pozemků, ale i kvůli turistickému využití velehor, které by vyhlášením parku mohlo být omezeno.

Nový pokus o zřízení národního parku se objevil v polovině dvacátých let, tentokrát na mezinárodní úrovni v souvislosti s dokončením přesného vymezení československo-polské hranice v roce 1924. Součástí příslušné smlouvy byla turistická konvence, umožňující návštěvníkům hor omezené překračování hranic (o rok později vznikla i „turistická“ autobusová linka ze Zakopaného do Tatranské Lomnice). A konečně v příloze se objevila rovněž zmínka o budoucím zřízení přeshraničního národního parku.

K upřesnění podmínek jeho vzniku došlo na setkání vědců-odborníků v Krakově v prosinci 1925. Realizace zamýšleného projektu ale ještě dlouho neproběhla: problém s ním měli kromě dalších skupin i lovci, mezi nimiž se nacházela řada vlivných osobností. Plán byl proto několikrát přepracován, ale konsensus se najít nepodařilo. Jakýmsi částečným řešením bylo roku 1932 vyhlášení mezinárodní rezervace v Pieninách, první svého druhu na světě. 

TIP: Dědictví ve třech pruzích: České turistické značky jsou světovým unikátem

Za druhé světové války se cestování zásadně zkomplikovalo a po vzniku sovětského bloku nebylo možno jet do Alp. Turistika tehdy dostala novou formu v podobě organizovaného odborářského cestování. Skvělou představu nám o tom může poskytnout známý film Anděl na horách (1955), ale to už je jiný příběh. Samotný Tatranský národní park byl vyhlášen roku 1948, v Polsku 1954.