Čas velkých změn: Tereziánské a josefínské reformy, které proměnily monarchii

Na vídeňském náměstí Maria-Theresien-Platz se nachází monumentální socha panovnice obklopené oporami své moci – úředníky a vojáky. Symbolizuje tak nový vzor osvíceného absolutistického vládce opírajícího se již nikoliv o staré feudální struktury, ale o centralizovanou byrokracii a silnou armádu. Marie Terezie ( 1740–1780) zasvětila léta své vlády snahám o modernizaci rozsáhlé říše a v jejím úsilí později pokračoval i její syn Josef II. ( 1780–1790). Ačkoliv ne všechny jejich reformy nalezly u poddaných pochopení, většina z nich vedla v důsledku k výraznému zefektivnění ekonomického života. 

Poučení z porážek 

Jeden z hlavních impulsů pro začátek tereziánských reforem představovaly vojenské porážky z úvodu válek o rakouské dědictví v letech 1740–1748, především pak ztráta Slezska. Právě snaha o vybudování silného vojska schopného zabránit opakování porážek a vybojovat zpět ztracená území stála za celou řadou zásadních změn v říši. 

V první řadě šlo o to, překonat roztříštěnost monarchie a nahradit zastaralé feudální instituce a legislativu. Panovnice proto nejprve posílila svou moc na úkor zemských stavů a nejvyšší zemské úředníky zbavila odpovědnosti za správu armády a vybírání financí na její udržování. V průběhu dalších reforem státní správy a soudnictví byly v rámci sjednocovacích procesů ve Vídni zřízeny ústřední úřady, nadřazené starobylým institucím českého království. Ve snaze o co největší centralizaci říše vyhlásila Marie Terezie roku 1768 nový trestní zákoník Constitutio Criminalis Theresiana platný pro všechny korunní země mimo Uhry. V tom pak ještě za své vlády provedla některé významné změny, jako například zrušení útrpného práva – tedy používání mučení během výslechů.

Potřeba naplnit státní kasu pak vedla k daňovým reformám. Základní jednotkou pro výpočet daně se stal pozemek bez ohledu na to, zda se jednalo o rustikální, nebo dominikální půdu – tedy zda šlo o majetek šlechty, nebo poddaných (v minulosti byla poddanská půda zdaněna více). Za účelem co nejefektivnějšího výběru pak vznikl kompletní soupis nemovitého majetku známý jako Tereziánský katastr. 

Stranou nezůstávala ani armáda samotná. Došlo ke sjednocení výcvikových metod a nové důstojníky měla od roku 1751 vychovávat specializovaná Tereziánská akademie ve Vídni. V roce 1753 nahradila dobrovolné verbování metoda rekrutování – jednalo se o odvádění přesného počtu vojáků podle předem daného klíče, přičemž rekruty vybírala ze svých poddaných vrchnost. V době začátku sedmileté války roku 1756 tak monarchie již měla přes 200 000 mužů ve zbrani. 

Pilní a schopní poddaní 

Reformní úsilí však směřovalo také k zásadním změnám v životním stylu obyvatelstva. Moderní stát potřeboval schopné a vzdělané lidi, z jejichž řad by se rekrutovali budoucí úředníci, vojáci či alespoň movití plátci daní. Monarchie proto významnou měrou podporovala podnikání a zavádění nových hospodářských postupů. Prostřednictvím obchodních komor mělo docházet k maximálnímu zefektivnění zemědělské výroby, obdělávání půdy ležící ladem, rozšíření chovu ovcí či bourců. 

Významnou změnu proto představovalo vydání robotního patentu z roku 1775, který zkracoval robotní povinnosti poddaných vůči vrchnosti na maximálně tři dny v týdnu. Velká pozornost se věnovala oblasti školství. To mělo vychovávat poddané, kteří by byli erudovaní a zároveň loajální, pilní a poslušní. Takoví lidé pak měli svědomitě vykonávat svou práci ve státních službách coby úředníci či vojáci, případně přispívat do státní pokladny daněmi ze svých zvyšujících se příjmů, kterého dosáhli inovacemi ve výrobě a zemědělství. Rozhodně ale přitom nebyl žádoucí svobodný osvícenský duch. Těmto požadavkům měla odpovídat reforma školství. 

Dlouhé přípravy 

Příprava přelomového zákona trvala dlouhých pět let. Císařovna pověřila roku 1769 hraběte Rudolfa Chotka, nejvyššího kancléře v Čechách, aby vyšetřil stav obecného školství v habsburské monarchii. Poté vznikla ve Vídni Dvorská studijní komise, která dostala na starost přípravu samotné reformy, a v hlavním městě byla zřízena takzvaná „normální škola“, na které se měly ozkoušet a dopilovat všechny nové pedagogické postupy. Ve vedení této nové instituce stanul Johann Ignaz Felbiger, v té době již proslulý pedagog zodpovědný za zbudování moderní vzdělávací soustavy v sousedním Prusku. Posléze se tato instituce stala vzorovým příkladem pro ostatní ústavy v monarchii (odtud i samotný název „normální škola“ – tedy škola, která určuje normy vzdělávání). 

Celý proces výrazně urychlilo roku 1773 zrušení jezuitského řádu papežem Klimentem XIV. Právě Tovaryšstvo Ježíšovo totiž ovládalo velkou část dosavadní vzdělávací soustavy. Potlačení církevního vlivu pak patřilo k hlavním cílům školské komise – kýženým ideálem učitele totiž byl spíše loajální státní úředník než duchovní. Reformní instituce proto značně zvýšila své úsilí a během jediného roku připravila zákon ke schválení. 

Všichni do lavic! 

Hlavním rysem změny vzdělávacího systému byla opět jeho centralizace. Dřívější živelnost a nesystematičnost nahradily standardizované osnovy probírané látky a pravidelné přezkušování učitelů. Celý proces provázela až úzkoprsá uniformita a z dnešního pohledu nesmyslně byrokratická přesnost, ty ale měly své opodstatnění, protože rozdíly mezi jednotlivými vyučovacími institucemi byly propastné.

Nová vzdělávací soustava byla rozčleněna do tří úrovní, přičemž rozvoj středního a vyššího vzdělávání zanikal v obrovském rozmachu škol základních (takzvaných triviálních škol). Během pouhých dvou dekád od vydání všeobecného školského řádu se počet těchto institucí zdvojnásobil. Navíc již nebyly zřizovány nahodile, ale podle pevného klíče, který se řídil církevní organizací. 

Při každém kostele, kde se mohlo sejít alespoň 80–100 žáků, musela vzniknout jedna škola. Ve městech pak figurovaly školy hlavní, které se spíše zaměřovaly na předměty potřebné pro měšťany. Nově zavedená povinná školní docházka se vztahovala na děti ve věku 6–12 let. Šlo ale spíše o formalitu, protože za její nedodržování ze zákona nehrozila žádná sankce. To nebyla chyba zákonodárců, naopak se jednalo o promyšlený tah. Počítalo se s pozdějším vynucováním této docházky, nejprve však Marie Terezie potřebovala vybudovat páteřní síť škol, a hlavně navyknout své poddané na přítomnost školství v životě společnosti. 

Nově, lépe a jinak 

Na základních školách se vyučovalo v prvé řadě trivium, tedy čtení, psaní a počty. Vzdělávání však mělo mít i výchovnou stránku, která spočívala ve vedení žáků k pracovitosti, poslušnosti a zodpovědnosti. Tělesné tresty sice zákon nezakazoval, mělo se ale od nich spíše ustupovat a volit jiné metody umravňování. Na vesnických a maloměstských školách se pak k triviu ještě přidávaly základy polnohospodářství, manuální výchova a podle možností občas i další předměty. Malé vesnické školy byly obvykle jednotřídní až dvoutřídní a zpravidla se o vše staral jediný učitel.

Městské neboli hlavní školy obsluhovali tři až čtyři učitelé (jeden z nich byl ředitelem), děti se zde učily také základům písemného projevu, latině, zeměpisu, dějepisu (s důrazem na prohlubování dobového vlastenectví) a také domácím a manuálním pracím. Součástí hlavních škol byly i specializované dívčí instituce, ve kterých se obzvláště dbalo na ruční práce a textilní zpracovatelský průmysl. Pokud tomu nemohlo být jinak, bylo dívkám umožněno, aby navštěvovaly vyučování společně s chlapci. 

Nedílnou součást výuky představovaly hodiny náboženství, které vedl katecheta (světský duchovní). Koncepce tohoto předmětu prošla bouřlivým vývojem. Zatímco za Marie Terezie byl více méně zachován tradičnější katolický náhled na věc, Josef II. se snažil náboženskou výuku přetransformovat ve výchovu k obecné mravnosti a loajalitě vůči habsburskému panovníkovi a státu. 

Nenáviděné změny 

Josefínská doba vůbec ve většině ohledů tereziánské reformy výrazně překračovala. Císař už v roce 1781 zrušil nevolnictví, aby tak uvolnil pracovní sílu pro vznikající kapitalistickou výrobu. Dále nechal vypracovat nový katastr, který poprvé v dějinách využil metody vyměření skutečného stavu pozemků v terénu. Jeho horečné reformní úsilí vyvrcholilo v roce 1789 vyhlášením daňové reformy, jež zrušila veškerá privilegia šlechtické vrchnosti, odstranila feudální systém a robotu. Šlechta musela poprvé v historii státu platit více než poddaní. 

Podle reformy muselo poddanému zůstat 70 % hrubého výnosu na vlastní výživu, výrobní náklady a poplatky, zatímco berně a poddanské povinnosti vyplývající z využívání šlechtické půdy nesměly přesáhnout 30 % výnosu. V roce 1781 vydal Josef II. Toleranční patent, který legalizoval luterány, kalvinisty a pravoslavné a občansky je zrovnoprávňoval s katolíky. Díky tomu směli svobodně vlastnit majetek, získávat měšťanská práva, provozovat živnosti, nabývat akademických hodností i veřejných funkcí. Katolické náboženství již tedy nebylo veřejnou, nýbrž soukromou záležitostí. 

TIP: Když jeptišky plakaly: Reformátorské aktivitě Josefa II. neušly ani kláštery 

Zatímco protestanti jásali a císaře velebili, katolické obyvatelstvo často toto nařízení vnímalo jako nepochopitelnou zradu. Nemalá část změn také narazila na otevřený odpor šlechty. Ta si pak po císařově smrti roku 1790 na jeho bratru a nástupci Leopoldovi II. ( 1790–1792) vynutila návrat k předreformním poměrům. Nový panovník jí ustoupil a zrušil bratrův berní a urbariální patent i katastr. Přesto období tereziánských a josefínských reforem výrazně posunulo zemi směrem k moderní společnosti.