Buran poprvé a naposled

K dyž se NASA ve spolupráci s americkým vojenským letectvem pustila do vývoje raketoplánu, Sověti nepochybovali, že nová technologie poskytne Spojeným státům možnost vojensky využívat oběžnou dráhu. SSSR samozřejmě nechtěl zůstat pozadu, a tak se i na Východě začal rodit kosmický letoun.

SSSR versus USA

Vývoj a výrobu stroje dostala roku 1974 na starost konstrukční kancelář NPO Energija, jež se však rozhodla postupovat jinak než NASA. Projekt MKS (Mnogorazovaja kosmičeskaja sistema) například nedisponoval raketovými stupni na tuhé palivo, protože s jejich výrobou neměli v té době v Sovětském svazu mnoho zkušeností. Místo toho se konstruktéři rozhodli posadit nový raketoplán Buran („sněhová bouře“) na vznikající silný nosič Energija, který měl využívat výhradně kapalné palivové směsi. 

Další rozdíl spočíval v tom, že sovětský stroj nenesl žádné vlastní velké motory, ale spoléhal jen na zmíněnou raketu. Celý projekt to mírně prodražilo, Buran ovšem mohl na orbitu dopravovat až o 5 tun víc nákladu než americký systém STS. Energija navíc představovala samostatnou jednotku, jež mohla startovat i s jinými náklady než s raketoplánem. Podobný nosič tehdy v Americe nevznikl. 

Sovětský triumf

Soustava Energija/Buran vzlétla z Bajkonuru 15. listopadu 1988 v bezpilotním režimu, bez kosmonautů na palubě. Oddíl testovacích pilotů se však již připravoval. Raketa pracovala bez potíží a na přechodové oběžné dráze se od ní letoun podle plánu oddělil, načež po zážehu vlastních pohonných jednotek vystoupal na vyšší orbitu. Po dvou obletech Země následoval automatický zážeh trysek proti směru letu a zpáteční sestup atmosférou. Přistání na ranveji Bajkonuru se zdařilo navzdory silnému bočnímu větru o rychlosti až 60 km/h. 

Poprvé v historii tak raketoplán zvládl celý let včetně dosednutí sám, v automatickém režimu. (Podle některých zdrojů však Buran při závěrečném navedení na ranvej řídil pilot pomocí dálkové konzole.) U jeho amerických protějšků vykonával závěrečné vyrovnání s dráhou a samotné přistání velitel mise v režimu ručního řízení. Později se zjistilo, že Buran během orbitální mise ztratil jen osm z celkových 38 tisíc keramických destiček tepelné ochrany. Jeho premiéra patřila bezesporu k triumfům sovětské kosmonautiky. 

Místo rozkvětu rozvrat

S dalším letem se počítalo v roce 1993, kdy měl raketoplán strávit na oběžné dráze 15–20 dnů. V polovině 90. let pak měly následovat mise s kosmonauty. Místo toho však přišel hospodářský rozvrat a zánik SSSR, k němuž podle některých názorů přispěly i astronomické částky vynaložené na vývoj robustního stroje. Program MKS byl pozastaven kvůli finančním úsporám a nedostatku úkolů pro takový systém ve vesmíru, načež jej 30. června 1993 prezident Boris Jelcin definitivně zrušil. 

TIP: Sovětský kosmoplán Buran skončil dřív, než začal

Neveselý osud čekal i raketoplán – během oprav v květnu 2002 se na něj zřítila střecha hangáru na kosmodromu Bajkonur, když kazašskou step zasáhly silné deště. Nehoda si navíc vyžádala život osmi pracovníků. Po zrušení programu zůstaly v Rusku rovněž dva napůl dokončené vesmírné letouny a několik testovacích exemplářů. Jeden z nich dnes tvoří páteř kosmické expozice technického muzea v německém Speyeru.