Bula z Ulmu: V čem nahradila slavnou Zlatou bulu sicilskou?

V červenci roku 1216 se před branami jihoněmeckého města Ulmu objevil posel od českého krále Přemysla se žádostí o vstup k římskému králi Fridrichovi II., jenž tu právě pobýval. Oznámil mu, že si sněm Čechů zvolil budoucího krále a chtěl po něm písemné potvrzení, že souhlasí. Ale proč, když to přece Fridrich stvrdil před čtyřmi lety ve Zlaté bule sicilské?

Přemysl Otakar I. řešil roku 1216 ožehavou otázku nástupnictví. Zdánlivě se vše definitivně vyřešilo už v září roku 1212, když mu Fridrich II. vydal v Basileji Zlatou bulu sicilskou. Jenže tahle listina, považovaná dnes za zlom ve státoprávním uspořádaní českého státu, dávala velké pravomoci především českým velmožům a král Přemysl ji přijal spíš jako nutné zlo. Navíc v ní nebylo ani slovo o nástupnické posloupnosti. Proto ji také roku 1216 při první královské volbě v českých dějinách nevytáhl z královského archivu a nenechal si ji potvrdit, jak by se slušelo pro důležitý dokument, ale nechal si vystavit listinu zcela novou.

Nedořešený rozvod

Jak vypadala toho roku politická situace v českých zemích? Přemysl Otakar I. panoval jako nezpochybnitelný král, ale zůstávala za ním řada hříchů mládí, které kalily vyhlídky možného nástupnictví. Především ho pořád strašil první sňatek s Adlétou Míšeňskou, který papež nikdy řádně nezrušil, takže teoreticky zůstával v platnosti. Adléta sice roku 1211 zemřela, ale naživu zůstal její a Přemyslův syn Vratislav, který měl jako nejstarší silný nárok na trůn. Však mu ho také roku 1212 formálně udělil Ota Brunšvický, Fridrichův protikandidát na římského krále, ale ten vzápětí svůj boj o římský trůn prohrál, takže Vratislavovy šance zůstávaly v teoretické rovině.

Přesto zůstával vlivnou figurou, zejména v okolí svých míšeňských příbuzných, a rádi ho viděli zejména na dvorech těch říšských knížat, která stála v opozici vůči jeho otci. Přemysl Adlétu od uzavření svého druhého manželství s Konstancií Uherskou roku 1199 upřímně nenáviděl a syna Vratislava se snažil pokud možno eliminovat. Především s ohledem na něj pak potřeboval co nejvíce zdůraznit právo na nástupnictví syna Václava, jehož ostentativně označoval za svého nejstaršího, přestože byl pouze prvorozený z lůna Konstancie.

Král a následník

Kvůli prosazení Václavových práv se také konal někdy na přelomu jara a léta roku 1216 volební sněm (přesné datum neznáme). Jedenáctiletého hocha Václava tam „věrní milí Jindřich, markrabě moravský, a všichni magnáti a urozenci čeští […] ze společné vůle a za souhlasu našeho milého Otakara, vznešeného krále českého, zvolili za svého krále“. Tak praví Zlatá bula ulmská vydaná římským králem Fridrichem 26. července 1216. A navíc zdůrazňuje, že onen Václav je prvorozeným synem českého krále. 

Znamenalo to snad, že Čechy měly od té chvíle dva vládce? Teoreticky ano, ale fakticky musel Václav čekat na korunovaci ještě 12 let a pokládalo se za jasné, že Přemysl bude vládnout samostatně až do své smrti. Volba či potvrzení nejstaršího dědice ještě za života krále fungovala jako běžná praxe v západní Evropě. Vládce si tím pojišťoval nástupnictví v přímé linii.

Neslo to s sebou jistá rizika – nedočkavý synek mohl předčasně dospět, nabrat ambice a pokusit se vyšoupnout svého otce z trůnu, jako se to stalo o 30 let později Václavovi I. Navíc mohli po smrti předchozího krále velmoži změnit mínění a svoji předchozí volbu odvolat. To se v Čechách často stávalo ještě při volbě knížat a Přemysl se mohl vrtkavé vůle českých předákům právem obávat. Dosavadní tři čeští králové (Vratislav II., Vladislav II. a Přemysl Otakar I.) ovšem získali korunu výhradně z vůle římských králů bez domácí volby, což ostatně způsobilo krach prvních dvou českých království. 

Přežitý stařešinský řád

Přemysl vedle nezdárného syna Vratislava řešil ještě další důležitý nástupnický problém. Teoreticky zůstával stále v platnosti stařešinský řád, který údajně ustanovil roku 1055 na smrtelné posteli kníže Břetislav I. Podle něj měl vládnout v Čechách vždy nejstarší výhonek Přemyslova rodu ze všech větví, a nikoliv prvorozený syn předchozího vládce. Tento řád se sice už více než sto let soustavně porušoval a vážně ho bral pouze ten, komu se zrovna hodil k prosazení vlastních zájmů, ale velmoži k němu mohli kdykoliv sáhnout při náznaku nespokojenosti. Byl totiž vepsaný do Kosmovy kroniky a náš první kronikář ho také náležitě prosazoval s poznámkou, že pouze dodržováním tohoto řádu může být v Čechách dosažen mír a pokoj. Kosmova kronika byla tehdy jediný relevantní pramen ke starší české historii a navíc ho Přemyslovci ve 12. století výrazně propagovali, protože svým způsobem legitimizoval jejich vládu. Nedal se tedy jen tak pominout.

Kdo kromě Vratislava mohl ještě ohrozit Václavovu nástupnickou pozici? V první řadě tu byl moravský markrabě Vladislav Jindřich. Přemyslův mladší bratr ovšem svého synovce při volbě podpořil. Sám zůstával bezdětný a vždy stál věrně po Přemyslově boku, což je ostatně vidět i ze slov uvedených ve Zlaté bule ulmské. Právě on totiž oficiálně inicioval Václavovu volbu a svolal k ní všechny magnáty, zatímco král k ní jen formálně udělil souhlas. Dále působil v Olomouci jistý kanovník jménem Sifrid, potomek moravských Přemyslovců, ale ten nepředstavoval vážného soupeře, už kvůli své duchovní dráze. 

Hůře to vypadalo se správcem plzeňské kastelánie Děpoltem III. Jakožto hlava přemyslovské větve takzvaných Děpolticů dal už několikrát najevo své ambice a Přemyslovi rád škodil v jeho říšské politice. Kolem roku 1211 se s ním sice smířil, za což mu král potvrdil východočeské državy a přidal k tomu onu plzeňskou kastelánii, ale už roku 1215 jednal s Dětřichem Míšeňským, Přemyslovým úhlavním nepřítelem. Děpolt si sice zřejmě uvědomoval, že jeho šance na zisk trůnu jsou spíše teoretické, ale vadilo mu, jak ho Přemysl v nástupnictví okázale opomíjí, a tak raději podpořil Vratislava. Na důležitý volební sněm roku 1216 se stejně jako kanovník Sifrid pochopitelně nedostavil.

Pozvání do Prahy

Jak tedy první volba českého krále vlastně proběhla? Ač o ní kromě Zlaté buly ulmské nemáme z pramenů žádné přesnější zprávy a neznáme přesné datum ani místo konání, můžeme ji podle známých okolností zhruba rekonstruovat. Bratrský dvojlístek Přemysl a Vladislav ji zjevně uspořádali jako velkolepé divadlo, které mělo upevnit jejich pozici. Král zůstal formálně stranou, aby zachoval navenek skromnost a neukazoval přílišnou dychtivost.

Na sněm pozval předáky moravský markrabě Vladislav. Můžeme téměř s jistotou předpokládat, že shromáždění se konalo v jednací síni Pražského hradu, ať už tehdy vypadala jakkoliv (zřejmě jako velká hodovní síň). Během května či června 1216 se tam sjeli s velkou slávou a zbrojnými družinami všichni velmožové, kteří v českých zemích měli nějaké slovo a stáli na straně krále. A to bylo důležité.

Nepleťme si totiž středověké volby s moderní demokracií. Na sněmu se neměly vést žádné vášnivé diskuze o kandidátech nebo argumentovat pro a proti vyhlášenému kandidátovi na krále. Sněm měl jasný účel zvolit za krále jedenáctiletého hocha Václava, který měl předem skrze otce a strýce vyjednanou pozici. Volba musela být jednohlasná, jinak by ji mohl někdo zpochybnit. Pokud tedy někdo s Václavovou kandidaturou nesouhlasil, na sněm jednoduše nedorazil, ať už kvůli tomu, že nedostal pozvání, nebo prostě odmítl. To si vládnoucí dvojice Přemyslovců jistě pohlídala. Proto nepřijel nikdo z Děpolticů ani Sifrid.

A jestliže se snad ještě někdo z ostatních velmožů přikláněl k Vratislavovi, pak ho rovněž nepozvali, nebo zůstal z obavy o vlastní zdraví raději doma. Takový rebel musel ovšem počítat s tím, že ho král bude počítat mezi své protivníky a podle toho s ním bude nakládat. Každý šlechtic si jistě dvakrát rozmyslel, jestli mu to za to stojí.

Jedli, pili a volili

Když se v jednací (a zároveň hodovní) síni Pražského hradu zavřela vrata za všemi účastníky a sněm byl oficiálně zahájen, pronesl zřejmě markrabě Vladislav úvodní řeč, v níž uvítal všechny zúčastněné, vyzval je, aby jedli a pili, co hrdlo ráčí, a pak vychválil do nebes přednosti Přemyslova „nejstaršího“ syna Václava. Tento hoch a budoucí král pravděpodobně jen seděl na vyvýšeném místě, patřičně se usmíval a možná připíjel na zdraví některých velmožů. K nějaké samostatné řeči ho asi nepustili, nebylo to ani potřeba.

Během hostiny povstávali další domluvení řečníci z řad předáků, aby ještě více velebili ctnosti a přednosti budoucího (i současného) krále. Když takto rokovali, jedli a pili dostatečně dlouho (možná hodiny, možná i dny), naznali Vladislav a Přemysl, že nastal správný okamžik, a zeptali se všech přítomných, zda se má Václav stát králem. Ti pak hlasitým voláním vyjádřili svůj jednoznačný souhlas. Tak se to alespoň dělalo podle Kosmy dříve při volbě knížete a Přemysl jistě dbal na to, aby se tradice dodržela i při první volbě krále.

Právě úcta k tradicím byla totiž zásadní motivací pro celé volební divadlo. Přemysl si dobře uvědomoval, že první dvě česká království zkrachovala právě kvůli obavám velmožů o jejich tradiční privilegia. Tím, že dokázal s pomocí bratra takto velkolepě a symbolicky získat souhlas magnátů pro své zájmy, prokázal politický talent. Šlechtický vlk se nažral a přemyslovská koza přitom zůstala celá.

Právo prvorozeného

Následný souhlas římského krále už byl naštěstí pouhou formalitou, protože Fridrich II. stále potřeboval mocného Přemyslovce jako spojence v boji o své zájmy v říši a měl tedy pro něj pochopení. Sám si zřejmě ani přesně nepamatoval, co vlastně potvrdil o čtyři roky dříve v Basileji při vystavení Zlaté buly sicilské, a tak mu ani nepřišlo divné, že ho král žádá o novou listinu, kde vlastně potvrzuje totéž.

TIP: Majestas Carolina a Zlatá bula: Jak si stály zákonodárné pokusy Karla IV.?

Ve Zlaté bule ulmské se ovšem objevil jeden důležitý nový prvek, který v basilejské listině chyběl – zdůraznění práva prvorozeného syna. Tak se Přemysl definitivně rozešel se stařešinským řádem a začalo platit právo primogenitury.