„Bůh v uniformě“: Petr Veliký porazil Švédy a ovládl sever Evropy (2)

Neohrabaný, pomalý, ale velmi statečný velitel Boris Petrovič Šeremetěv plnil rozkazy Petra I. a nikoho nešetřil, například po okupaci severního Livonska hlásil: „Všemocný Bůh a Nejsvětější Bohorodička splnili tvé přání: vše jsme vyplenili a zpustošili, takže v této zemi již ke zničení nic nezůstalo.“ V roce 1703 byl na dobytém území založen Petrohrad a o rok později byla bez větších potíží dobyta Narva.

Petr I. věděl, že švédský král si nenechá ujít příležitost a vytáhne proti Rusku. Jenže Karel XII. udělal velkou chybu, když čekal až do léta 1707, aby se ze Slezska vydal s 44 000 muži na východ. Petr jeho počínání komentoval: „Můj oddaný přítel chce hrát úlohu Alexandra, ale ve mně Daria nenajde.“ Šlo o asociaci na Alexandra Velikého a jeho úspěšné obsazení perské říše. Karel XII. patří spolu s Napoleonem Bonapartem a Adolfem Hitlerem k dobyvatelům, které na širých ruských pláních opustilo válečné štěstí.   

Car byl na severské válečníky připraven, disponoval 80 000 disciplinovanými a vycvičenými vojáky, skvělým dělostřelectvem, silným jezdectvem a velkým počtem neregulérních jednotek. Naopak většina zasvěcených Evropanů neměla nejmenší pochybnosti, že „Moskovité“ budou poraženi. Pro švédský úspěch hovořilo dobře vycvičené a početné vojsko, vojevůdcovský talent sedmadvacetiletého krále, spojenectví s Polskem i zrada ukrajinského hejtmana Ivana Stepanovyče Mazepy. Carova sestra jeho rozhodnutí komentovala slovy: „Naši nejlepší přátelé nás nenávidí nejvíce, poněvadž trpí nejbolestněji našimi slabostmi a nejlépe znají nedostatky našich ctností.“

Ruské tažení

Švédský král musel nechat část svých jednotek v neklidném Polsku, aby měl krytá záda, a na ruské území vstoupil s 35 000 vojáky. Táhl sice na Moskvu, ale musel se potýkat se značnými zásobovacími obtížemi a epidemií úplavice, proti které pomáhali, jak se tehdy říkalo, jen tři doktoři: vodka, česnek a smrt.

Z Livonska král povolal šestnáctitisícový sbor generála Adama Ludwiga Lewenhaupta, aby posílil oslabenou hlavní armádu a přivezl potraviny, děla a munici. Místo aby mu král vyrazil vstříc ke Smolensku, obrátil se na jih a táhl na Ukrajinu. Toho využil Petr I. a 9. října (28. září) 1708 porazil Lewenhauptovu armádu u vesnice Lesné. Generál zachránil pouze polovinu svých mužů, které přivedl ke králi. Ze zásobovacích vozů mu nezbyl ani jeden.

Petrova armáda se rozmístila tak, aby bránila nepříteli táhnout na Moskvu a neustále doplňovala své stavy. Naopak Švédové již nemohli doufat v žádné posily a pro záporožské kozáky, kteří se k nim chtěli připojit, neměli zbraně. Ke všemu udeřila krutá zima, jakou nikdo už dlouho nepamatoval. Většina švédských koní zmrzla a ti, co přežili, utáhli jen čtyři děla.

Karel XII. chtěl Petrovi vnutit rozhodující bitvu, ale bez úspěchu. Na jaře tedy vytáhl k opevněnému ukrajinskému městečku Poltava, které se mu ovšem bez dělostřelectva nepodařilo dobýt. Car začal své jednotky k Poltavě stahovat také, povolal i Kalmyky a věrné kozáky, až měl šestinásobnou převahu. Respekt ze švédských bojovníků přesto stále působil, takže se Petr I. odhodlal ke generální bitvě až dva měsíce poté, co nechal důkladně opevnit i své polní tábory.

Triumf u Poltavy

Švédský král potřeboval dobýt Poltavu, aby mohl svést rozhodující bitvu, a získat tak pevnost, v níž by vyčkal na tureckou a polskou pomoc. V předvečer střetu car objel všechny pluky a pateticky je vyzval k boji za Rusko a jeho blaho. Bitva začala ráno 7. července (27. června) 1709, když Švédové zaútočili na opevnění a car posléze přikázal jízdě, aby udeřila podél opevnění. To však velitel jízdy odmítl splnit, jelikož se obával, aby nepřítel této akce nevyužil k vlastnímu jezdeckému útoku, a požádal o posily. Car mu ale pěchotu neposlal, naopak ho nahradil jiným velitelem, načež jízda splnila carův rozkaz.

Poté Petr I. nechal vyvést armádu z tábora a přešel od pasivní taktiky k ofenzivní. Během nového útoku ruské řady na levém křídle zakolísaly a car se osobně vrhl v čele druhého praporu Novgorodského pluku do víru boje. Jedna kulka mu prolétla kloboukem, ale car nebyl zraněn. Švédská pěchota na levém křídle nevydržela ruský nápor, její ústup odkryl švédský střed a nový ruský útok dokonal zkázu ve švédských řadách. Karel XII. pochopil, že bitvu prohrál, a opustil bojiště. Na švédské straně padlo 9 200  mužů, zatímco Rusové přišli o 1 340 vojáků.

Výsledek bitvy, kterou později opěvoval Alexandr Sergejevič Puškin, změnil mocenskou situaci v Evropě, jelikož se převaha ze severu kontinentu přesunula na Rusko. Švédové se z porážky již nevzpamatovali a v roce 1721 byli nuceni podepsat mír, kterým Rusku postoupili Livonsko, Estonsko, Ingrii, západní Karélii a ostrovy Dagö a Ösel v Rižském zálivu. Po téměř jednom století válek přišlo Švédsko o své velmocenské postavení a spolu s Dánskem a Polskem se definitivně přiřadilo k druhořadým mocnostem. Vyvrcholením ruských oslav uzavření míru bylo zasedání Senátu a Svatého synodu, na němž car získal titul „Otec vlasti, všeruský imperátor, Petr Veliký“.

Nepokoření Turci

Petr Veliký se sice radoval z triumfu u Poltavy, ale nesměl usnout na vavřínech. Karel XII. se totiž zachránil před ruskými jezdci, kteří se ho snažili zajmout, díky tomu, že uprchl na turecké území. Usadil se u sultánova dvora a vytrvale ho štval proti Rusům. Jako kapající voda nakonec vyhloubí kámen, tak i král dosáhl svého. V listopadu 1710 zatkli Turci ruského vyslance a vyhlásili carovi válku.

Čtyřicetitisícová ruská armáda, kterou vedl sám panovník, pronikla do Moldavska, kde ji však v červenci 1711 obklíčili Turci u řeky Prutu. Tehdy sebrala carova manželka Kateřina Alexejevna šperky a cennosti, které si vzala s sebou, obešla tábor, kde posbírala všechny peníze, skvosty i drahocennější nádobí, na něž majitelům vystavila stvrzenky se závazkem, že jim po návratu do Moskvy vše splatí. Když měla pohromadě značný poklad, odeslala jej po vicekancléři k velkovezíru Ali pašovi. Toho zlato a drahé kamení natolik oslnily, že s Rusy vyjednal mírovou smlouvu. Rusko se zavázalo vrátit Azov, zbořit několik pevností, stáhnout vojska z Polska a přestat se vměšovat do polských záležitostí. Car i se svou armádou se ocitli v bezpečí a stáhli se do vnitrozemí.

Armáda pohltila stát

Poslední tažení, kterého se Petr I. zúčastnil, byla válka s oslabenou Persií. Car nemínil dopustit, aby se území kolem Kaspického moře zmocnila Osmanská říše, proto je preventivně obsadil sám. Operace v roce 1723 řídil z Astrachaně. Po návratu do Petrohradu se cítil velmi unavený a krátce poté, 8. února (28. ledna) 1725, Petr Veliký zemřel na následky prochlazení po pádu do ledové vody při inspekci stavby Ladožského kanálu. Doplatil nejen na nepohodlí během vojenských tažení, ale i na svůj nevázaný život, kdy přepínal své síly, nešetřil se a neustále nezřízeně pil. Představa cara jako svalnatého bohatýra překypujícího energií a zdravím se zrodila až ve 20. století na základě historických filmů.

TIP: Dámská revoluce v Rusku aneb Jak se Kateřina stala Velikou

Zatímco Petrovi předchůdci vládli jako „zjevení Boží“, za jeho vlády jakoby Bůh sestoupil na zem, oblékl uniformu a stal se imperátorem. Později slavjanofilové prohlašovali, že „stará Rus byla chrámem, nové Rusko se změnilo v kasárna“. Petr I. byl prvním evropským panovníkem, který nosil pouze uniformu. Jeho nástupci v této tradici pokračovali, vyžívali se ve vojenských přehlídkách. Armáda a námořnictvo se staly nejprestižnějšími institucemi carského Ruska.