Britské ocelové kolosy v lese: Tankový útok u Cambrai 1917 (1)
Masivní tankový útok na severním úseku západní fronty umožnil Britům rychlý průlom nepřátelských linií, členitý terén však postup zastavil. Německá protiofenziva pak slibné výsledky prvních dnů bitvy zmařila
Po zastavení Nivellovy letní ofenzivy dohodové armády na podzim roku 1917 hledaly nové cesty, jak docílit zvratu na západní frontě. Jako slibná metoda se jevil tankový útok s podporou pěchoty. Pásové obrněnce Britové nasadili již předchozího roku u Flers-Courcelette a na Sommě. V červenci 1917 se pak z kulometného sboru (Machine Gun Corps) vyčlenil samostatný tankový sbor.
Němci už proto v době bojů u Cambrai měli vyvinuté techniky boje proti tankům. Ty spočívaly především ve využití granátů a lehkých děl, pro něž již v roce 1917 existovala speciální průrazná munice. Oddíly ženistů procházely zvláštním výcvikem ve zneškodňování nepřátelských tanků. Experimenty s protitankovými puškami zatím zůstávaly bez úspěchu. Britská a francouzská generalita po prvotní skepsi rozpoznala potenciál obrněných vozidel jako útočného prvku, který umožňuje průlom s relativně nízkými ztrátami na živé síle. Zrodil se proto plán hromadného nasazení tanků k soustředěnému úderu na úzkém úseku fronty.
Dva plány jedné bitvy
Centrem rozsáhlé bojové operace se stalo francouzské město Cambrai, představující klíčový bod pro zásobování německé Siegfriedovy (též Hindenburgovy) linie. Spolu s nedalekým hřebenem Bourlon mohlo v rukou Dohody vytvořit vážnou překážku pro akce německé armády na severu země.
Generálmajor Henry Tudor (1871–1965), velitel dělostřelectva 9. skotské divize, přišel s návrhem na dobytí klíčové pozice pěchotním útokem s masivní dělostřeleckou podporou. Během příprav na realizaci jeho plánu se ovšem na scéně objevil John Frederick Charles Fuller (1878–1966). Syn anglikánského duchovního a veterán búrské války si u spolubojovníků vysloužil přezdívku Boney – šlo o zkráceninu jména Bonaparte, která odrážela jeho zájem o Napoleona a obecně o vojenské plánování.
Sehraní útočníci
Fuller patřil k předním průkopníkům tanků jako mobilní těžké zbraně. Právě u Cambrai viděl příležitost k masovému bojovému nasazení nového vynálezu. Velitel 3. armády generál Julian Byng (1862–1935) se nakonec rozhodl spojit dohromady Tudorův a Fullerův plán. Aby měl útok naději na úspěch, museli Britové a Francouzi v tichosti, bez vědomí protivníka, přepravit do nástupního prostoru větší množství tanků. Logistického úkolu se zhostil velitel tankového sboru (Tank Corps) Hugh Elles (1880–1945) spolu s Tudorem.
Ten vypracoval plán pěšího útoku doprovázeného menšími oddíly tanků. Vzhledem k propracované německé hloubkové obraně si Tudor uvědomoval nutnost úzké a sehrané součinnosti všech útočících složek. Dva týdny před útokem se tak britští piloti začali cvičit v podpůrných útocích na pozemní cíle. Výpad mělo podniknout šest pěších divizí za podpory 437 tanků, převážně typu Mark IV. V záloze zůstávaly pro případ potřeby další čtyři pěší divize.
Tanky se valí na Bourlon
Ofenziva začala 20. listopadu 1917 a z počátku se vyvíjela slibně, přestože se přípravy útoku nepodařilo utajit. Ze skotských horalů složená 51. divize se zdržela při dobývání opěrného bodu ve vsi Flesquières, kterou bránila německá 54. divize vedená majorem Krebsem. Ta za sebou měla výcvik v protitankovém boji a zkušenosti ze střetů s francouzskými tanky během Nivellovy ofenzivy. Více než 40 britských obrněnců zde Němci vyřadili z boje; některé později ukořistili, opravili a použili. Zbrzdění Skotů zároveň vystavilo jejich spolubojovníky z rychleji postupujících divizí boční palbě protivníka. Až v nočních hodinách Krebsovi muži Flesquières pod sílícím tlakem Britů vyklidili.
Pokračování: Britské ocelové kolosy v lese: Tankový útok u Cambrai 1917 (2)
Ačkoliv tanky přispěly k úspěšnému průlomu, již v prvním dni utrpěly značné ztráty. Nepřítel zničil 65 strojů, dalších 115 utrpělo vážná poškození nebo poruchy. Útočníci ztratili čtyři tisíce mužů, ale zajali 4 200 Němců. Britové sice šestihodinovým útokem získali více území než během tří měsíců bojů ve Flandrech, nepodařilo se ale dosáhnout hřebene Bourlon. Oproti tomu německá strana zvládla rychle přisunout posily a držet záložní obranné pozice. Ačkoliv měl tedy úspěch pouze dílčí charakter, ve Velké Británii se na oslavu vítězství rozezněly zvony.
