Bombardér North American B-25 Mitchell (2): Tažný kůň amerického letectva

Mimořádně univerzální stroje B-25 Mitchell se ve druhé polovině války v Pacifiku staly doslova pohromou pro japonskou lodní dopravu. Zpětný ráz mohutného kanonu ale velmi namáhal konstrukci letadla a střelba z něho v bojových podmínkách byla poměrně obtížná, osádky proto začaly dávat přednost raketám. Jejich salva se svými účinky blížila salvě z děl lehkého křižníku a šly odpálit jak jednotlivě, tak salvou.

Úvodní část: Bombardér North American B-25 Mitchell (1): Tažný kůň amerického letectva

Od podzimu 1942 se první B-25 objevily i v severní Africe, kdy s nimi v říjnu zasáhla do bitvy u El Alameinu 12. bombardovací skupina amerického letectva. Další dorazily na černý kontinent v listopadu, kdy se Američané vylodili v Maroku a Alžírsku. Zde operovaly jako klasické střední bombardéry, a to ve dne se silným doprovodem stíhaček. K útokům na pozemní cíle jako v Tichomoří je užívat nešlo pro odpor stíhaček Luftwaffe a palbu německého flaku. Jejich počet na tomto bojišti stále stoupal a působily zde až do kapitulace vojsk Osy v květnu 1943.

Výroba na plné obrátky

Americké letectvo požadovalo další a další mitchelly, neboť se ukázaly jako mnohem univerzálnější než konkurenční Martiny B-26 Marauder. Na podzim 1943 začaly z výrobních linek sjíždět nové B-25J, u Britů označované jako Mitchell Mk.III. Poháněly je motory Wright R-2600-13 Double Cyclone, měly šestičlennou osádku a celkem sedm kulometů v obranných stanovištích. Dle potřeby nesly až deset stejných zbraní napevno montovaných v přídi. Vzniklo jich nakonec vůbec nejvíc, celkem 4 318 kusů a poslední opustily brány továrny až v srpnu 1945.

Stroje této verze začaly ve velkých počtech proudit do Velké Británie, kde byla v říjnu 1943 aktivována 9. letecká armáda amerického letectva, určená k taktickým misím. Mitchelly měly za úkol připravit podmínky pro úspěšné vylodění v Normandii a potom podporovat vlastní pozemní síly při postupu do vnitrozemí. Celou zimu pak vytrvale bušily do opevnění Atlantického valu a jejich častým cílem se stávaly odpalovací základny střel V-1, které Němci horečně budovali po celém pobřeží. V tom jim vydatně pomáhaly i Mitchelly Mk.III britského letectva. To v té době už nepoužívalo žádné vlastní střední bombardéry a komplet se přezbrojilo na americké stroje. Piloti měli mitchelly ve velké oblibě pro jejich spolehlivost a příjemné letové vlastnosti. To platilo dokonce i při letu na jeden motor. Nepříjemné bylo jen umístění výfuků motorů přímo na úrovni kabiny, takže spaliny pronikaly až dovnitř. Stejně tak hluk a někteří piloti prý po odlétaní celého turnusu trpěli poruchami sluchu.

Nebezpečné flaky

Na italské frontě měli Spojenci naprostou vzdušnou převahu, a tak si mohli jejich letci dovolit operovat i v malých skupinách poměrně hluboko v nepřátelském týlu. Ve druhé polovině roku 1944 se na mitchellech začaly stále častěji objevovat různé polní úpravy v podobě přídavných velkorážních kulometů montovaných v přídi či na bocích trupu. I poměrně rozměrné dvoumotorové letouny často slétaly až těsně k zemi a ostřelovaly nádraží, křižovatky a jakékoliv příležitostné cíle palbou baterie kulometů ráže 12,7 mm.

Vzhledem ke slabé obraně stíhačů Osy pro ně jediné nebezpečí představovala palba ze země. Němci neustále rozšiřovali množství flaku u všech důležitých cílů a stále častěji montovali automatické kanony ráže 20 a 37 mm na všechny možné dopravní prostředky. Jimi vyzbrojená kolová i pásová vozidla pak doprovázela dopravní konvoje, na železnici se zase používaly celé flakové vagony s protiletadlovými kanony a kulomety. 

Spisovatel v kabině

U jednotky mitchellů na italské frontě se odehrává děj jednoho z nejslavnějších protiválečných románů Hlava XXII. Je dílem Josepha Hellera, který jako bombometčík v květnu 1944 zahájil operační službu u 340. bombardovací skupiny. Heller se účastnil taktických misí proti nádražím, mostům a komunikacím a odlétal celkem 60 bojových letů.

Po návratu z války začal psát svůj román, který poprvé vyšel v roce 1961. Celé americké letectvo je v románu zobrazeno ve velmi nelichotivém světle, kniha je však považována za jedno ze stěžejních protiválečných děl. Dočkal se rovněž filmového zpracování, ve kterém je možné zhlédnout velké množství letuschopných mitchellů.

Opět proti lodím

Ve druhé polovině roku 1942 začaly práce na verzi North American PBJ-1, určené pro námořní letectvo a pro jednotky námořní pěchoty. Tyto stroje měly zlepšené navigační vybavení, disponovaly protilodními radiolokátory na vyhledávání ponorek a mohly nést hlubinné nálože. První dorazily do Pacifiku v únoru 1943 a převzala je peruť VMB-413. Rychle následovaly další a stroje začaly podnikat akce do okolí Saipanu, Filipín a později i Okinawy a Iwodžimy.

TIP: Létající pevnosti B-17: Nejničivější americké bombardéry 2. světové války

Velmi napomohly blokádě samotného Japonska a potopily obrovské množství nákladních lodí. Stroje PBJ-1 různých verzí vznikaly na základě klasických armádních verzí B-25C, D, H a J. Výroba mitchellů skončila až v srpnu 1945 po dohotovení 9 816 kusů. U amerického letectva poslední dosloužily koncem 50. let a stroje z poválečných výprodejů se dostaly do mnoha koutů světa. V Latinské Americe některé dolétaly až v 70. letech. Jako poslední je vyřadilo letectvo Indonésie roku 1979.