Pád Berlína (2): Jak vypadala rozhodující bitva o Říšský sněm

Pro zteč Reichstagu musela vojska sovětské 150. střelecké divize nejdříve získat neporušený Moltkeho most přes Sprévu, ležící přímo proti Reichstagu, a po něm přisunout co nejblíže těžkou techniku. Rudoarmějci obtížný úkol splnili a podminovaný a barikádami bráněný most se ocitl 29. dubna ráno v jejich moci. Teprve na levém břehu si sovětští vojáci uvědomili, co je čeká – útok na mohutný objekt, před kterým se prostíral otevřený, ze všech stran postřelovaný terén. Úkryt poskytovalo pouze mnoho kráterů po explozích, plných špinavé a studené vody.

Předchozí část: Pád Berlína (1): Jak vypadala rozhodující bitva o Říšský sněm

Znovu a znovu do útoku

Jedinou šanci přiblížit se k Reichstagu představovaly přískoky z jedné díry do druhé pod trvalou palbou. První sovětskou divizi záhy posílila 171. střelecká divize a tyto dva svazky sehrály klíčovou roli při dobytí hlavního cíle bitvy o Berlín. Boj o rozsáhlou budovu Říšského sněmu se postupně rozpadal na útoky jednotlivých pluků, poté praporů, rot a čet a nakonec se již prosazovala iniciativa jednotlivců.

První zteč Reichstagu zahájily sovětské jednotky 29. dubna ještě za tmy, po jejím odražení zaútočily po předchozí mohutné dělostřelecké přípravě ten samý den dopoledne znovu. Oba útoky je pouze přivedly do mokrých jam ve vzdálenosti 300 m od cíle. Ve večerních hodinách znovu následovala sovětská palba z děl, která však okamžitý efekt nepřinesla. Rudoarmějce navíc zaskočil předtím nezjištěný vodní příkop před Reichstagem, který na mnoho hodin zablokoval postup.

Překážka vznikla propadnutím stropu podzemní dráhy a následným zatopením vodou ze Sprévy. Teprve 30. dubna ráno se podařilo přemístit po Moltkeho mostě samohybná děla, která přímou střelbou z bezprostřední vzdálenosti probila otvory ve zdech a zahnala obránce od střílen. V následující zteči již rudoarmějci dosáhli stěn budovy a vzniklými průlomy do ní pronikali.

Průnik do budovy

Následovala druhá fáze bitvy o Reichstag – boj uvnitř budovy. V ní využívali němečtí obránci svou znalost složitého prostředí budovy v nepřehledné situaci, kdy tma, hustý prach a kouř spolu se střelbou bránily vnikajícím sovětským jednotkám v rychlé orientaci. Další postup se zpomalil. Dalo se však předpokládat, že některý z odvážných průzkumníků, kteří stáli v čele sovětských útoků, dokáže nakonec na kupoli proniknout.

Přání se asi stalo otcem myšlenky, neboť na základě nepřesného hlášení odešla od velitele 150. střelecké divize dlouho očekávaná informace, která prolétla všemi nadřízenými stupni až na Stalinův stůl – nad Reichstagem vlaje rudý prapor se srpem a kladivem. Zprávu ihned zveřejnila sovětská informační agentura a dále ji šířila mezinárodní média.

Do oblasti se stáhli všichni sovětští váleční korespondenti, aby zjistili, že kolem nich sviští kulky z údajně dobyté budovy. Ukázalo se, že informace nebyla přesná, a velitel divize generálmajor Šatilov měl jedinou možnost, jak zachránit nejenom svou reputaci, ale v sovětském systému i kariéru a možná život. Musel zajistit, aby na střeše budovy zavlál rudý prapor co nejdříve, bez ohledu na ztráty. Proto nařídil nepolevovat v úsilí o získání budovy.

Poslední boj

Jádro obránců Reichstagu tvořili v posledních dnech příslušníci SS
z divize Nordland a s ní spojené skupiny francouzských esesmanů z praporu „Charlemagne“. Předpokládali, že v případě zajetí budou jejich šance na přežití malé, a proto kladli tvrdý odpor. Spolu s nimi bojovali také kadeti námořního učiliště, příslušníci pozemního personálu Luftwaffe i vojáci Wehrmachtu.

Ke konečnému útoku na Říšský sněm zasadil 79. střelecký sbor veškeré síly a bojovou techniku. Útočné vlny sovětské pěchoty se po průniku do budovy rozbíhaly po chodbách a schodištích, přitom se malé skupiny jistily vzájemnou krycí palbou. Nakonec se rudoarmějcům podařilo ovládnout střed Reichstagu a zvolna pronikali na střechu, kde postupně zavlálo několik sovětských praporů.

Legendární rozvědčíci Jegorov a Kantarija vyvěsili svou vlajku až jako pátou v pořadí, přesto se právě oni stali Hrdiny Sovětského svazu a dostali se do učebnic. Obránci se zčásti vzdali, většina se 1. května večer stáhla do rozsáhlých sklepních prostor, kde se chystali klást další odpor. V noci na 2. května však podepsal generál Weidling kapitulaci celé berlínské posádky a poslední bojovníci o Říšský sněm složili zbraně. Jejich další osudy byly různé, zpravidla však nezáviděníhodné.