Pád Berlína (1): Jak vypadala rozhodující bitva o Říšský sněm

Dne 25. dubna 1945 se deset kilometrů západně od Berlína setkaly prvosledové jednotky 1. běloruského frontu, postupující ze severu, s jednotkami 1. ukrajinského frontu, které útočily z jihu a uzavřely železný kruh kolem města se dvěma a půl miliony civilistů. Spolu s nimi se v obklíčení ocitlo na 80 000 ozbrojených obránců, ze kterých však asi polovinu tvořily nevycvičené jednotky Volksturmu a Hitlerjugend. Němci museli odolávat více než 1 300 000 vojáků obou sovětských frontů, seskupených ve čtyřech tankových, dvou úderných a dvou vševojskových armádách, které ze vzduchu podporovaly tři letecké armády.

Sovětské jednotky se v urputných střetech ze všech směrů probíjely do centra města, k magickému cíli, který pro všechny příslušníky Rudé armády představovala budova Říšského sněmu (Reichstag). Její dobytí mělo symbolizovat porážku nacistického Německa a zároveň ukázat rozhodující podíl Sovětského svazu na ukončení války.

Přeceněný symbol

V roce 1945 představoval sněm pouze jednu velmi odolnou a opevněnou budovu v centru Berlína, bez jakéhokoliv symbolického významu pro nacionálně-socialistický režim. Po svém vítězství ve volbách v roce 1933 nacisté jakoukoliv parlamentní i mimoparlamentní opozici potlačili, zvlášť tvrdě dopadly represe na německou komunistickou stranu. Jako záminka k nim posloužil právě požár budovy Říšského sněmu. Tím se pro sovětské vedení stal Reichstag symbolem konfrontace nacismu s komunismem a Stalin přikládal mimořádný význam ukončení války právě v těchto místech.

Nebral do úvahy, že se německý parlament po uchopení moci Hitlerem již prakticky nesešel a nacisté budovu nevyužívali, neboť připomínala demokratické tradice Výmarské republiky. Silné stěny mohutné pseudobarokní konstrukce z konce 19. století mohly obstát i v přímé dělostřelecké palbě. Se svým komplexem schodišť, chodeb i rozsáhlým podsklepením se budova stala součástí obrany centra v posledních dnech bitvy o Berlín.

Všechna okna obránci zazdili, ponechali jen úzké střílny a podobně uzavřeli i většinu vchodů. Budovu Reichstagu mělo bránit přes tisíc mužů, dle zachovalých svědectví se jich v této fázi války neshromáždilo více než šest set. I tak tvořili velmi rozmanitou skupinu, skládající se z malých jednotek Wehrmachtu, Luftwaffe i válečného námořnictva. Páteří obrany Říšského sněmu se staly zbytky SS divize Nordland s přidaným oddílem francouzských dobrovolníků.

Torza jednotek SS

Berlín bránilo pouhých pět oslabených divizí patřících k 9. armádě. Většina dalších jednotek této armády do bitvy o metropoli přímo nezasáhla, neboť byla obklíčena jižně od Berlína a probíjela se na západ ke spojení s německou 12. armádou. Pouze 56. armádní sbor se zmíněnými pěti divizemi zaujal pozice ve městě a sborový velitel, generál dělostřelectva Helmuth Weidling, se stal velitelem obrany Berlína. Jeho divize představovaly pouze torza původních svazků, které vykrvácely v předchozích bojích.

Jedním z nich byla SS divize pancéřových granátníků Nordland, složená ze skandinávských, pobaltských a nizozemských dobrovolníků. S ní se spojil také úderný prapor SS Charlemagne, ve kterém bojovali esesmani francouzského původu. Další divize SS zůstaly s 9. armádou mimo Berlín. SS divizi Nordland přidělil Weidling zpočátku obranný úsek ve čtvrti Neukölln na jihovýchodě Berlína. Zde se 23. dubna střetli esesmani s pronikajícími čely 1. gardové tankové armády generálplukovníka Michaila Katukova a vedle ní postupující 8. gardové armády generálplukovníka Vasilije Čujkova, veterána od Stalingradu.

Jenom na tomto úseku dokázali obránci mezi troskami domů vyřadit přes 150 sovětských tanků, zejména pomocí pancéřových pěstí. Postupně je však přesila vytlačovala z jejich postavení do centra Berlína. Esesmani ustupovali krok za krokem, až se 25. dubna ocitli v samém srdci města – mezi Říšským kancléřstvím, Brandenburskou bránou a Říšským sněmem. Dál již ustoupit nešlo a všichni chápali, že se zde odehraje finále bitvy o Berlín.

Obrana centra města

Těžištěm místního odporu se stal Reichstag, který svými několika děly, včetně obávaných 88mm protiletadlových kanónů, ovládal celý přilehlý prostor, navíc hustě postřelovaný kulomety. Postavení obránců, jakkoliv neperspektivní, nebylo zcela zoufalé. Silné stěny budovy chránily proti přímým zásahům a zásoby vody a munice umožňovaly vydržet několik dnů, během kterých mělo přijít rozhodnutí, ať již formou vysvobození německým protiútokem, nasazením zázračných zbraní, anebo uzavřením míru s možností odchodu domů – v to vše tehdy většina obránců ještě doufala. Na sovětské straně připadl těžký úkol dobytí Říšského sněmu původně 5. úderné armádě, probíjející se do centra po přímé ose z východu na západ.

Ovšem silný německý odpor podél hlavních tříd její postup zdržel a do lepší pozice ke zteči se probila 3. úderná armáda, která pod velením generálplukovníka Vasilije Kuzněcova vnikala do centra Berlína ze severu. Armádu tvořily tři střelecké sbory a zesílené dělostřelecké jádro. Těžké dělostřelectvo však již v posledních fázích bitvy o Berlín nešlo použít vzhledem k riziku zasažení vlastních jednotek.

Dokončení: Pád Berlína (2): Jak vypadala rozhodující bitva o Říšský sněm

Dobytím Reichstagu pověřil Kuzněcov pravokřídelní 79. sbor, jehož velitel vyčlenil do prvního sledu dvě střelecké divize. Přesto obdrželo všech devět divizí 3. úderné armády v předvečer útoku velké rudé prapory se srpem a kladivem a vojákům oznámili, že ten z nich, kdo vyvěsí vlajku na kupoli Říšského sněmu, obdrží nejvyšší vyznamenání – titul Hrdiny Sovětského svazu.