Bleiburgské repatriace (1): Krvavé balkánské finále druhé světové války

Jugoslávii po většinu druhé světové války okupovaly jednotky Osy. Kromě území, které obsadili Němci, Italové, Maďaři a Bulhaři, vznikl na velkém teritoriu také klerofašistický Nezávislý stát Chorvatsko, který se pod vládou ustašovců stal věrným spojencem nacistů. Další kolaborantské režimy pak vznikly v Srbsku, Černé Hoře a Slovinsku. Všechny tyto útvary a jejich ozbrojené složky se mimo jiné zapojily do boje proti partyzánům vedeným Josipem Titem.

Rozhodnutí ustoupit

Od konce roku 1944 se pod odbojářským a sovětským náporem na Balkáně začala hroutit německá fronta a s ustupujícím Wehrmachtem se stahovaly také velké útvary kolaborantských států. Německá skupina armád E neměla rozhodně v plánu na Balkáně setrvávat a jejím cílem byl v nejlepším případě ústup přes Slovinsko až do Rakouska. Loutkové režimy tím přicházely o své krytí, takže jejich politickou reprezentaci čekal v nejlepším případě nejistý osud.

V dubnu 1945 se fronta zhroutila úplně a většina Němců, ale i Chorvatů se případně hodlala vzdát západním Spojencům, ale za žádnou cenu neskončit v rukou Sovětů či partyzánů. Chorvatská vláda v čele s Ante Pavelićem se 3. května 1945 rozhodla spolu s armádou opustit Záhřeb a vydat se do Rakouska, kam pohlaváři dorazili o čtyři dny později, tedy 7. května. V ten den však německé velení přistoupilo na podmínky bezpodmínečné kapitulace s platností od následujícího dne. To se týkalo všech jednotek pod německým velením, tedy i těch z kolaborantských států. V daný moment se v sestavě Wehrmachtu nacházeli muži ze Slovinské domobrany, Srbské státní gardy, Srbského dobrovolnického sboru (patřícího pod SS), Černohorské národní armády a Chorvatských odzbrojených sil zahrnujících domobranu, jednotky ustašovců a armádu.

Některé německé útvary nerespektovaly podmínky kapitulace, které jim nařizovaly zůstat na pozicích a tam se vzdát, a vydaly se směrem k Rakousku. S nimi se pohybovaly také jednotky jejich balkánských spojenců.

Směr Korutany

Ústupové cesty z Jugoslávie do Rakouska lze rozdělit na dva směry. Slovinské útvary se spolu s Němci vydaly směrem na průsmyk Loibl. Přitom se musely neustále potýkat s partyzány, což je zásadně zpomalovalo. Ustupující armáda s sebou strhla i velký počet uprchlíků, a tak celá kolona čítala přibližně 30 000 vojáků a asi 6 000 civilistů. Když došlo ke kapitulaci, slovinské jednotky pokračovaly dále na sever, zatímco německé útvary se vzdaly partyzánům. Kolona následně dorazila k řece Drávě u hradu Hollenburg. Most, přes který bylo třeba přejít, už ale kontrolovali Titovi muži.

Partyzáni měli ústupové cesty nepřátel dobře zmapovány, a proto nasměrovali své brigády na slovinsko-rakouské pomezí. Slovinci společně s několika jednotkami Waffen-SS zaútočili na most 10. května a následujícího dne se jim podařilo dobýt i nedaleké městečko Ferlach. Obsazením tohoto přechodu si zachovali ústupovou cestu směrem k britské armádě. Slovinští vojáci byli následně západními Spojenci internováni a umístěni do tábora Viktring ležícího jižně od Klagenfurtu. Chorvatské jednotky se stahovaly druhou ústupovou cestou směrem na rakouský Bleiburg přes Dravograd a Mežicu. Chorvati se nacházeli v takticky velmi složité situaci, protože partyzánům se postupně podařilo ovládnout velké dopravní uzly, jako například Maribor, který obsadili 9. května.

Cíl: Bleiburg

Také v tomto případě s sebou ustupující armáda strhla obrovské množství uprchlíků, takže se směrem na Bleiburg v několika kolonách pohybovalo přibližně 200 000 vojáků a stovky tisíc civilistů. Motivace civilistů k útěků byla různá, většinou se jednalo o strach z komunismu a partyzánů samotných, od kterých očekávali mstivé jednání. Partyzáni měli nejen kvůli propagandě negativní pověst, a to ve spojitosti s chaosem končící války logicky vyvolávalo paniku.

První části chorvatské kolony dorazily 9. května k Drávě, kde zjistily, že mosty jsou pod kontrolou bulharské armády, která již stála na spojenecké straně. Bulharské velení ale nakonec nechalo po jednáních s chorvatskými veliteli jejich jednotky přes řeku v následujících dnech přejít. Mezitím hlavní kolona chorvatských sil skončila v obklíčení u města Dravograd, odkud se její velení 13. května rozhodlo probojovat směrem na městečko Poljana a otevřít si tak cestu na Bleiburg. Jelikož partyzánské jednotky v oblasti nebyly příliš početné, došlo k úspěšnému průlomu obklíčení a velké skupiny civilistů i vojáků dorazily do Bleiburgu již následujícího dne, tedy 14. května.

Dokončení: Bleiburgské repatriace (2): Krvavé balkánské finále druhé světové války

Tam navázaly kontakt s britskou armádou, která město okupovala již od 12. května. Velká část kolony pak dorazila 15. května, jednalo se o zhruba 25 000 až 30 000 lidí. Nicméně většina Chorvatů, stejně jako Černohorská národní armáda a značné množství civilistů, stále zůstávala na území Jugoslávie a tato masa se pohybovala směrem na Bleiburg.