Blednoucí zlato Amritsaru: Jednu z nejvýznamnějších památek Indie ničí smog
Zlatý chrám v Indii ztrácí svůj pověstný lesk. Po čtyři století jej nezničily války, požáry ani povodně. Jeho nepřítel číslo jedna se jmenuje smog
Amritsar, nejvýznamnější město indického svazového státu Paňdžáb, se každý den probouzí do velmi šedivého rána. Kvůli smogu totiž někdy není ani vidět z jednoho konce ulice na druhý. A právě velmi znečištěné ovzduší se podepisuje i na krásách opulentního chrámu.
Auta, skládky, kuchyně
„Zlaté kování našeho chrámu je ve velkém ohrožení. Zlaté desky se mají vyměňovat jednou za sto let. Naposledy – v roce 1999 – se ale musely nahradit už po pětadvaceti letech. To jasně dokazuje, že znečištění ovzduší, které způsobuje úpadek našeho chrámu, je čím dál tím horší,“ říká ochránce životního prostředí Gunbir Singh.
Na dálku zatím není nic poznat. Pokud se ale ke Zlatému chrámu přiblížíme, je jasně vidět, že poutní místo opravdu postupně mění barvu. Gunbir Singh vysvětluje příčinu potíží: „Smog, který nás trápí, má hned několik podob. Ovzduší tady znečišťují dopravní prostředky, dalším problémem jsou ale velké skládky, které se navíc mnohdy vlivem vysokých teplot samovolně vznítí.“
Kromě velkých provizorních skládek k lepšímu životnímu prostředí nepřispívá ani nešetrné vaření. Právě v Amritsaru, jen kousek od Zlatého chrámu, se totiž denně vaří pro desetitisíce věřících společné jídlo. A to v kotlích na ohni. K podpalování slouží dřevo, ale mnohdy i nebezpečná paliva jako třeba benzín. Vláda se proto snaží přesvědčit místní kuchaře, aby v budoucnu volili vaření na plynu. Ti se ale brání, že na plynu jídlo pro tolik strávníků nezvládnou uvařit.
Zelení čističi
Indické úřady za svůj chrám bojují, jak se dá. Místní zlé jazyky ale tvrdí, že vše jde hrozně pomalu. Prozatím vláda alespoň zakázala všem vozidlům projíždět v bezprostřední blízkosti chrámu. „Vláda se také chystá nainstalovat speciální systémy na sledování kvality ovzduší. Vybudujeme i stanici, kde budeme schopni diagnostikovat směr větru, jeho rychlost či hladinu oxidu siřičitého v ovzduší. Podle toho lépe poznáme, co má největší vliv na chátrání Zlatého chrámu,“ hovoří o plánech inženýr Jaswant Singh Randhawan.
Zachovat svou kulturní památku a poutní místo ale pomáhají i obyvatelé okolních vesnic – v jedné z nich se například rozhodli vysadit na sto tisíc nových stromů.
„V téměř čtyř stech vesnicích v Paňdžábu jsme vysadili různé druhy stromů, například mangovník. Pokud nás kdokoliv požádá o pomoc, vyrazíme za ním a stromy v jeho vesnici také zasadíme,“ říká náboženský kazatel Baba Sewa Singh.
Je zřejmé, že Indové se snaží ze všech sil, aby jejich Zlatý chrám dál zářil široko daleko, a to nejen v noci.
Chrám uprostřed nektaru
Srdci celého Amritsaru říkají místní Harmandir Sahib neboli Chrám boha a turisté ho znají jako Zlatý chrám. Jeho původ sahá do počátku 17. století, přičemž pozlacená kopule přibyla o dvě stě let později. Svatostánek prošel mnoha proměnami a dnes představuje vůbec nejnavštěvovanější památku Indie. Pokud jde o počet poutníků, předčí dokonce slavný Tádž Mahal. Přitahuje přitom nejen sikhské věřící, ale také hinduisty, buddhisty, muslimy i běžné turisty z celého světa.
Honosný chrám vypadá, jako by plul na hladině posvátného jezera Amrit, v němž se věřící omývají. Jeho název zní v překladu „nesmrtelný nektar“ a prý jej napájejí podzemní prameny s léčivými účinky. Slavnou stavbu pak obklopuje bludiště uliček a několik opevněných bran. Celý areál staví na kontrastu blyštivého Harmandir Sahibu uprostřed vodní nádrže a menších chrámů, svatyní a odpočíváren z bílého mramoru. Nedaleko hlavního vstupu stojí několik desítek levných hotelů, mnozí poutníci však přespávají přímo v chrámu či u místních obyvatel. Sikhové totiž obětavě poskytují nocleh každému, kdo o to požádá.
