Bitva o italskou Ortonu 1943: Kanaďané v Malém Stalingradě (1)
Italské přístavní město Ortona nemělo během druhé světové války žádný větší strategický význam. To se však změnilo v prosinci 1943, kdy o ně svedli krvavou
bitvu vojáci 1. kanadské divize, kteří zde čelili ostříleným německým výsadkářům
Na podzim roku 1943 se německým silám v Itálii pod velením polního maršála Alberta Kesselringa podařilo zastavit postup anglo-amerických vojsk na Gustavově linii – obranném pásmu táhnoucím se napříč celým Apeninským poloostrovem od řek Garigliano a Gari na východě až po přístavní městečko Ortona na západě.
Do Vánoc v Římě
Ve snaze opět získat iniciativu navrhl velitel britské 8. armády generál Bernard Montgomery plán počítající s průlomem Gustavovy linie na jejím východním okraji, kde měly síly V. sboru pod velením generálmajora Christophera Vokese překročit řeky Sangro a Moro, vydat se na sever k Pescaře, následně se stočit na západ a podél silnice Pescara–Řím dojít až k Věčnému městu a obsadit je. Mezi Sangrem a Pescarou ležela vzdálenost sotva 30 km a rozvědka hlásila, že Němci v oblasti nemají žádné početnější síly, Montgomery proto doufal, že Řím padne do Vánoc.
Co se Ortony týče, velitel 8. armády se na základě zpráv rozvědky domníval, že Němci ji nebudou bránit, neboť pro ně neměla prakticky žádný význam. Britský generál proto předpokládal, že Vokesův sbor Ortonu obsadí prakticky bez boje.
Němci si ale byli ve skutečnosti slabiny v Gustavově linii vědomi. Daný sektor Apenin hájila 10. armáda pod velením generála Joachima Lemelsena, který do oblasti na Kesselringův rozkaz vyslal LXXVI. tankový sbor vedený generálem Traugottem Herrem o síle čtyř divizí. Jednou z nich byla i 1. divize padákových myslivců generálporučíka Richarda Heidricha, kteří měli později sehrát roli obránců Ortony.
Krvavé řeky Sangro a Moro
Montgomeryho ofenziva začala 25. listopadu 1943, kdy britská 78. pěší divize vyrazila k pokusu o přechod Sangra. Operace, která měla trvat sotva pár dní, se ale kvůli nečekaně tuhému odporu zakopaných Němců protáhla na celý týden. Během něj Britové ztratili na 4 000 mrtvých a raněných, a když se Němci 2. prosince stáhli na sekundární obrannou linii na řece Moro, byla divize na pokračování v operaci příliš vyčerpaná. Montgomery ji proto stáhl do zázemí pro doplnění stavů a místo ní na frontu povolal 1. kanadskou divizi. Ta na italském válčišti působila již od invaze na Sicílii v létě 1943 a na bojišti tak nešlo o žádné nováčky. Když pak počátkem prosince Kanaďané dorazili, generálmajor Vokes jim svěřil úkol překročit Moro a vytvořit zde předmostí pro postup k Ortoně.
Stejně jako mnoho jiných řek v oblasti i Moro protéká úzkou roklí se strmými svahy, které obráncům poskytovaly významnou výhodu. Všechny mosty v navíc Němci vyhodili do povětří, Kanaďané proto neměli jinou možnost než přímý útok.
Ten začal 6. prosince s cílem obsadit vesnice San Leonardo, San Donato a Villa Rogatti, hájené muži 90. divize tankových granátníků. Villa Rogatti padla ještě ten samý den, útok na San Donato a San Leonardo ale byl s velkými ztrátami odražen. Druhou zteč kanadští vojáci provedli o čtyři dny později a po celodenním tvrdém boji a za vydatné podpory tanků kanadského 1. obrněného pluku se jim podařilo obranné pozice obejít. Němci, kterým tak náhle hrozilo obklíčení, se proto raději spořádaně stáhli k Ortoně.
Líčení ortonské pasti
Po přechodu Mora již bylo Montgomerymu jasné, že jeho plán na dobytí Říma do Vánoc je v troskách. Vzhledem ke zhoršujícímu se počasí, které proměnilo terén v jednu velkou bažinu, vyvstala potřeba nalézt pro 8. armádu vhodné pozice pro přezimování. Ortona se přitom přímo nabízela – ležela jen několik kilometrů od Mora, byla dostatečně velká pro ubytování mnoha vojáků a její hluboký přístav by výrazně zkrátil spojenecké zásobovací trasy. V této chvíli Montgomery stále ještě předpokládal, že Němci Ortonu nebudou bránit. Nemohl tušit, že se hluboce mýlí – zatímco britský V. sbor krvácel na Sangru a Moru, vojáci 1. praporu 1. divize padákových myslivců se ve městě pilně připravovali na bitvu.
Pokračování: Bitva o italskou Ortonu 1943: Kanaďané v Malém Stalingradě (2)
Ortona se rozkládala na vrcholku vysokého útesu a z naprosté většiny ji tvořila spleť úzkých uliček. Odstřelem vytipovaných budov a nahromaděním trosek do ulic tak němečtí ženisté poměrně rychle vytvořili neprostupný labyrint. Do trosek i budov následně Němci nastražili stovky min i nástražných náloží. Při jejich umisťování se fantazii nekladly meze; v některých případech jako past posloužila i obyčejná toaleta s lankem detonátoru připojeným k páčce splachovadla či láhev vína na stole s takřka neviditelným nástražným drátem uvázaným okolo hrdla.