Barvy vlající ve větru: Zapomenuté příběhy světových vlajek
Vlajky coby národní symboly dnes považujeme za samozřejmost, k ustavení většiny z nich však došlo teprve nedávno. Některé vycházejí z někdejších námořních zástav, historie jiných pak sahá až do středověku, kdy sloužily jako prapory armád.
Pokud bychom vlajky definovali pouze coby znak příslušnosti k určitému rodu či armádě, sahala by jejich doložená historie zhruba do 11. století př. n. l., kdy pod bílým praporem vyráželi do boje vojáci čínské dynastie Čou. V následujících staletích pak římští legionáři pochodovali pod praporem zvaným vexillum, Mohamedovy armády měly pro změnu černou zástavu a vikingští válečníci bojovali pod různými prapory zachycujícími havrany.
Významnou roli sehrály vlajky za rozmachu mořeplavby začátkem 17. století, kdy sloužily k jednoduchému odlišení plavidel různých mocností, a to doma v Evropě i během objevitelských či obchodních cest. Stále se však jednalo o znamení impérií či panovníků, která nijak významně nezasahovala do životů obyčejných lidí.
Pod společnou vlajkou
Teprve v 18. století začaly světem citelně otřásat nacionalistické tendence, načež se i „běžní smrtelníci“ hrdě sdružovali pod národními vlajkami. Mnoho zástav vzešlo z adaptací námořních praporů, jako třeba vlajka Spojených států či britský Union Jack. Naopak například standarta vnitrozemského Švýcarska pochází ze středověkých válečných praporů. Většina evropských zemí ustavila svou vlajku v průběhu 19. a začátkem 20. století. V následujících letech se však mnoho národů vymanilo z koloniálních okovů a potřebovalo si vytvořit vlastní identitu. Nové standarty se přitom objevují i v 21. století: Například ta myanmarská se datuje do roku 2010.
Slavné trojice
V závislosti na kontinentu a historickém kontextu lze u standart vysledovat pravidelnost v používání barev. Například česká i slovenská vlajka se nesou v duchu panslovanské červené, modré a bílé. Kombinace ustavená v roce 1848 na pražském Slovanském sjezdu se přitom dnes nachází takřka na všech vlajkách slovanských národů.
Uvedená trojice se ovšem uplatnila také na západě Evropy. Před 19. stoletím ji používalo například Nizozemí, kde zmíněné barvy symbolizovaly boj za nezávislost na Španělsku: Červená však byla původně oranžová a ke změně došlo roku 1596. Pomyslné spojení se zápasem o svobodu pak posílili Francouzi, když tutéž trikolóru – pouze ve vertikálním provedení – nesli v roce 1789 do vřavy Velké francouzské revoluce.
V Africe pak převládají dvě barevné palety: Zelená, žlutá a červená tvoří vlajku Etiopie, jež se jako jedna z mála v průběhu historie ubránila koloniálním mocnostem. Jedná se tak o trikolóru svobody. Alternativu představuje kombinace červené, černé a zelené, kterou v roce 1920 navrhl jamajský aktivista Marcus Garvey.
Arabskému světu zas dominuje červená, bílá, černá a zelená. Černá se spojovala s Mohamedem, zatímco bílá se stala barvou umajjovského chalífátu, který vznikl po prorokově smrti. Zelená se pojí s islámem a červená symbolizuje dynastii Hášimovců, jejímž zakladatelem byl Mohamedův praděd Hášim ibn ’Abd Manáf.