Barvy islandské přírody: Horko a chlad pod polárním kruhem

Když se řekne Island, může si člověk představit opravdu nejrůznější přírodní scenérie – dramatické sopečné pouště, barevné hory, ledovce, vodopády, sopky i bahenní sopky, horké prameny, gejzíry, hluboké fjordy, různobarevné pláže, ale také třeba největší světovou kolonii papuchalků. Na Islandu, který je zhruba o třetinu větší než Česká republika, přitom žije pouhých 300 000 obyvatel. Převážná část z nich má domov na jihozápadě ostrova v okolí hlavního města Reykjavíku a vnitrozemí zůstává úplně pusté. Otevírá se tak obrovský prostor nespoutané divočině.

Hranice mezi kontinenty

Vznik Islandu je spojen s pohybem kontinentálních desek. Vlivem odsunu Severní Ameriky od Evropy dochází k pomalému rozpínání Atlantského oceánu a tento pohyb kontinentů vedl k tomu, že se před 65 miliony lety začalo na dně oceánu formovat nejdelší horské pásmo planety – Středoatlantský hřbet. Island je nejvýraznějším místem, kde se část tohoto pohoří dostala až nad mořskou hladinu. Nachází se přímo na rozhraní dvou litosférických desek a díky této poloze je pro něj typická vysoká vulkanická činnost.

Rychlost rozestupování se pohybuje řádově v milimetrech za rok, nicméně během velké sopečné erupce či zemětřesení může rázově poskočit i o několik centimetrů. Rozpínání Islandu je názorně patrné v Národním parku Thingvellir, kde se vlivem pohybů v riftové zóně vytvořily desítky metrů široké i hluboké praskliny. S trochou nadsázky se dá říct, že dramaticky působící trhliny jsou hranicí mezi Evropou a Amerikou. V tektonické proláklině zde vzniklo i největší islandské jezero Thingvallavatn. Vodní plocha o rozloze 84 km² umožňuje nejen rybaření, ale také potápění, které je zde velmi populární. Vždyť kde jinde na světě je možné plavat v trhlině s průzračnou vodou mezi dvěma kontinenty?

Oheň a led vedle sebe

O Islandu se říká, že je zemí ohně a ledu přičemž oba prvky jsou zde zastoupeny opravdu bohatě. Na ostrově se nachází více než 30 aktivních vulkánů, nicméně k nové erupci může dojít téměř kdekoli podél riftového pásma. Zřejmě nejznámější islandskou sopkou je Hekla, která naposledy vybuchla v roce 2000. V nedávné minulosti se ale nejvíc proslavil Eyjafjallajökull, který v roce 2010 zablokoval mrakem sopečného popela téměř celý letový prostor nad Evropou. Dal tak světu výstrahu a upozornil na nepřipravenost společnosti na podobné přírodní události. Na Islandu se totiž nachází daleko větší sopky než je Eyjafjallajökull a jejich erupce v historii běžně dosahovaly mnohem výraznějších rozměrů. Jmenovat je možné vulkány Katla, Krafla, Askja či Grímsvötn. Poslední z nich se nachází pod největším islandským ledovcem Vatnajökull.

Ledem je v současnosti pokryta více než desetina Islandu. Vedle Vatnajökullu jsou dalšími velkými ledovci Langjökull, Hofsjökull nebo Mýrdalsjökull, který přikrývá obávanou sopku Katla. Kombinace ohně a ledu vytváří specifickou hrozbu. Výbuchem sopky pod ledovcem dochází k velmi rychlému tání ledu a následným povodním s extrémními průtoky vody, jež jsou na Islandu nazývány Jökulhlaup. Jako jeden příklad za všechny lze uvést událost z roku 1996, kdy erupce vulkánu Grímsvötn vyvolala povodeň o intenzitě přes 45 000 m³ za sekundu, což odpovídá přibližně průtoku obří africké řeky Kongo. Naštěstí se tato vodní masa prohnala neobydlenou krajinou a došlo pouze ke škodám na dopravní infrastruktuře.

Největší známá islandská erupce se odehrála v roce 1783, kdy sopka Laki během osmi měsíců vychrlila téměř 15 km³ lávy a obrovské množství plynů. Přímým důsledkem byla smrt minimálně čtvrtiny tehdejší islandské populace a více než poloviny veškerého dobytka. Šlo o katastrofu takových rozměrů, že je jí přisuzována i dočasná změna klimatu nad Evropou, která způsobila hladomory v letech následujících po erupci.

Horké lázně a gejzíry

Mimo samotnou dramatickou sopečnou krajinu, kterou erupce sopek na Islandu vytvořily, je pro ostrov typická i vysoká koncentrace výskytu tzv. postvulkanických jevů. Na severu ostrova je dobře známá „ďáblova kuchyně“ Námafjall, kde uprostřed 6–8 metrů širokých kráterů probublává vroucí bahno se zápachem síry. V jižní části najdete podobné útvary např. v „údolí horké řeky“ u obce Hveragerdi nebo více ve vnitrozemí se nachází známá lokalita Hveravellir. Také v oblasti barevných Duhových hor u Landmannalaugaru vám často bude vřít země doslova pod nohama.

Po celé ploše ostrova jsou v krajině rozesety termální horké prameny. Na několika lokalitách se zde dá vychutnat koupel v nijak člověkem neupravených a zcela přírodních lázních. Využití geotermálně ohřívané vody na Islandu nezná mezí a skoro každá vesnice má koupaliště s horkou vodou. Geotermální energie se na Islandu využívá také k výrobě elektřiny, vytápění domácností ale i skleníků, a dokonce i k vyhřívání chodníků na hlavní třídě v Reykjavíku.

TIP: Proč teď Island vypadá jako Mordor

Mezi výrazné postvulkanické jevy bezesporu patří i gejzíry, v prvé řadě praotec všech gejzírů světa Geysir, který dal tomuto přírodnímu jevu jméno. Geysir svého času vyvrhoval vodu až přes 60 metrů vysoko, ale dnes již bohužel není aktivní. K jeho erupcím dochází už jen sporadicky, jako tomu bylo například během velkého zemětřesení v roce 2000. Nedaleko od Geysiru ve stejném geotermálním poli se ovšem nachází ještě jeden gejzír, a to Strokkur. Menší kolega sice chrlí vroucí vodu „jen“ do výšky 20 až 30 metrů, ale zato pravidelně s intervalem pouze několika minut. A někdy i opakovaně za sebou. Mezi jednotlivými explozemi je gejzír klidné jezírko. Těsně před výbuchem hladina několikrát „zapumpuje“ a pak už se z podzemí rychle valí obrovská bublina plynů, která tlačí celou masu vody vzhůru. V ten moment voda tryská vysoko nad hlavy všech přihlížejících.

Hřmící tvůrci duhy

Island je nejen zemí vody tryskající vzhůru, ale rovněž zemí vodopádů. I pro jejich výskyt jsou tady ideální podmínky. Geologicky mladá krajina je plná zlomů a terénních nerovností a řeky mají dostatek vody, která zdejším vodopádům dodává na majestátnosti a dramatičnosti. Mezi nejznámější a nejhezčí vodopády patří například 60 metrů vysoký Skogafoss, dále Seljalandsfoss, u kterého lze padající proud vody obejít kolem dokola, „božský“ Godafoss, neuvěřitelně pravidelný Dynjandi anebo z podzemí vytékající Hraunfossar. Za vodopád s největším průtokem v Evropě je považován Dettifoss, jehož kaňonem v závislosti na roční době protéká až několikanásobně více vody než pražskou Vltavou. S výškou 196 metrů je nejvyšším islandským vodopádem Glymur.

Za zmínku v každém případě stojí i „Zlatý vodopád“ Gullfoss – hřmící dvoustupňový obr, který se z třicetimetrové výšky valí do kaňonu řeky Hvítá. Stejně jako nad ostatními islandskými vodopády, i nad Gullfossem se za slunného dne tvoří krásná duha.

Ryby, ptáci i savci

Island není bohatý jen na krásy neživé přírody. V prvé řadě se v islandských vodách nacházejí bohatá loviště ryb, ale bohužel zde také pokračuje ve světě tolik nepopulární lov velryb. Mimo vodní říši ožívá přes léto Island díky rozmanitému ptactvu, které sem přilétá hnízdit. Mezi významnou ornitologickou lokalitu patří například mělké „komáří jezero“ Mývatn na severu země. Velkou atrakcí Islandu jsou barevní papuchalci, kteří zde hnízdí v podzemních norách vyhloubených v travnatých vršcích vysokých útesů.

Papuchalci vytvářejí na Islandu nejpočetnější kolonii na světě a mezi vyhlášené lokality pro jejich pozorování patří například útesy Dyrhólaey na jihu anebo několik set metrů vysoké útesy Látrabjarg v oblasti Západních fjordů. V příbřežních vodách lze také často spatřit tuleně nebo právě velrybu. V oblasti hlubokých fjordů na východě Islandu se okolo silnic často pasou stáda v minulosti introdukovaných sobů a s trochou štěstí lze spatřit i polární lišku.

Barvy zimní noci

Návštěvníky z kontinentální Evropy často na Islandu zaráží téměř naprostá absence lesů. Chráněná údolí řek byla dříve hustě zalesněná, jenže zdejší zejména březové a vrbové lesy charakteru lesotundry již dávno vzaly za své během éry Vikingů. V současnosti je výrazně zalesněno například okolí Reykjavíku či sever země u jezera Lagarfljót. Zbytky původního zalesnění najdeme například v dech beroucím údolí Thórsmörk, nebo na území NP Skaftafell, při úpatí největšího islandského ledovce Vatnajökull. Během léta zde v lesích dokonce rostou houby.

TIP: Kanadský národní park Banff: Barvy javorového listu

Většina turistů se na Island vydává právě během krátkého arktického léta. Objet ostrov po hlavní okružní silnici kolem dokola je sice krásný zážitek, ale je srovnatelný s návštěvou slavné galerie, kde v zástupu dalších turistů všichni obdivují jen lehce přístupné atrakce. Opravdu temné a dramatické, pro Island tolik typické scenérie objevíte spíše při výletech terénním autem do vnitrozemí, nebo ještě lépe pěšky s batohem na zádech vstříc islandské divočině na některém z více či méně populárních treků. Island sice leží jižně od polárního kruhu, přesto se zde dá mluvit o výskytu polární noci, neboť během zimy se den zkracuje jen na 2 až 3 hodiny. Během dlouhé zimy tančí po nocích na obloze nad zasněženými horami fascinující polární záře, která znovu připomíná, že Island není jen černý a pustý. Je barevný a krásný.