Armáda České republiky (1): Od masového vojska k efektivnímu

Konec osmdesátých let minulého století přinesl do Československa bouřlivé změny. Dotkly se politiky, ekonomiky, ale i běžného života. Zvlášť radikální posun v pozitivním směru nastal v mezinárodní bezpečnostní situaci, když pád pomyslné železné opony ukončil bipolaritu tehdejšího světa a mohlo se zdát, že lidstvo nakročí do 21. století v relativně bezkonfliktním prostředí. Zmíněné změny zasáhly pochopitelně také naše ozbrojené síly. Tehdejší Federální shromáždění ČSSR schválilo v rychlém sledu celou řadu zákonů, díky nimž mohla už v březnu 1990 vzniknout Československá armáda, třetí téhož jména v historii. A rozhodně nešlo jen o zdánlivě kosmetickou změnu názvu, ze kterého vypadl přívlastek lidová, kterým se honosila v předchozích dobách.

Nové vedení státu se snažilo dostat přetvářející se ozbrojené síly pod občanskou kontrolu podle vzoru západních zemí. Především proto, že se stále obávalo možného pokusu některých končících politiků či konzervativních generálů o násilné znovuuchopení moci. To i přesto, že vojsko během událostí roku 1989 naštěstí nedostalo pokyn k zásahu proti vlastním občanům, na rozdíl od demonstrací připomínajících první výročí okupace „spojenci“ o dvacet let dříve. Tyto skutečnosti vedly k rychlé celkové depolitizaci armády, v jejímž čele se tak po desítkách let ocitl civilní ministr Luboš Dobrovský.

Nezbytná dieta

Existence bipolárního světa vedla nedlouho po druhé světové válce k mohutnému růstu většiny evropských ozbrojených sil, který se nevyhnul ani ČSLA. I z ní vyrostl kolos, nikoli však na hliněných nohách, jak bývá někdy nepříliš seriózně uváděno. Mohutné bojové síly soustředěné vzhledem k politické orientaci naší země před rokem 1989 převážně u hranic s tehdejší Německou spolkovou republikou a Rakouskem tvořily Západní vojenský okruh s jeho dvěma pozemními a jednou leteckou armádou.

Naproti tomu méně jak 15 % sil, jež navíc měly povětšinou podpůrný charakter, připadalo na bývalý Východní vojenský okruh. K důležitým úkolům nového vedení proto patřil také proces redislokace, který měl rozmístit vojenské kapacity vznikající ČSA relativně rovnoměrně na území celého našeho státu. Dřívější Československá lidová armáda ke konci své existence disponovala celkem 15 vševojskovými, jednou dělostřeleckou, dvěma leteckými a dvěma protivzdušnými divizemi, k nimž musíme připočíst ještě řadu samostatných svazků i útvarů.

To celkově obnášelo 210 000 vojáků, 4 500 tanků, téměř 5 000 obrněných transportérů a více jak pětistovku bojových letounů i vrtulníků operujících ze 16 stálých letišť. Kromě toho ČSLA zaměstnávala přímo nebo nepřímo dalších 70 000 civilních pracovníků. Při tak vysokých počtech osob a techniky asi nikoho neudiví, že ozbrojené síly spolkly šest procent hrubého domácího produktu, tehdy označovaného termínem národní důchod.

Kromě výrazného uklidnění bezpečnostní situace a s ním spjaté snahy o konvenční odzbrojování v Evropě představovala právě obří ekonomická zátěž další pádný argument pro rychlé zeštíhlení armády. Část personálu odešla v rámci provedených personálních prověrek, jiní opouštěli ČSLA proto, že s novým režimem prostě nesouhlasili. Především však, k pochopitelné radosti většiny mladých mužů, kteří coby branci tvořili tři čtvrtiny stavu armády, k potřebné „dietě“ přispělo zkrácení vojenské základní služby ze dvou let na 18 měsíců. Navíc v té době někteří odvedenci po- prvé nedorazili k branám kasáren vůbec, neboť využili nově zavedeného institutu takzvané civilní služby.

Do neznáma

V červnu 1991 se podařilo úspěšně završit odsun přibližně 75 tisíc sovětských vojáků i s jejich technikou, kteří u nás po změně režimu vytvářeli potenciální hrozbu. Jen o pár dní později navíc došlo k definitivnímu ukončení činnosti v tu dobu již vlastně nefungující Varšavské smlouvy. To ještě posílilo jistou bezstarostnost v oblasti bezpečnosti. Zdálo se, jako by nepřátelé úplně vymizeli. Není bez zajímavosti, že se v té době začaly ve společnosti dokonce ozývat hlasy požadující do budoucna pro naši zemi úplnou neutralitu.

Paradoxně právě v této uvolněné atmosféře, která nastala po letech nepřetržitého řinčení zbraní na obou stranách železné opony, vyrazila Československá armáda do boje. Respektive její protichemický prapor, který svým dílem přispěl k vítězství koaličních vojsk v první válce v Perském zálivu (srpen 1990–únor 1991). Na jedné straně jeho působení potvrdilo vysokou úroveň našich specialistů, na druhou stranu ukázalo řadu slabin, z nichž některé bohužel přetrvávají dodnes, a to nejen v zahraničních misích.

Šlo o nepružnost velení na nejvyšší úrovni a skřípající logistiku, nebo o neschopnost využít získané poznatky přímo z bojiště, a dokonce zcela nepochopitelné propouštění ostřílených veteránů do civilu. Všeobecné snahy o snížení vojenského potenciálu České a Slovenské Federativní Republiky měly také další původně nechtěný následek. Utlumení zbrojního průmyslu totiž postihlo mnohem víc východní část státu.

Pokračování: Armáda České republiky (2): Od masového vojska k efektivnímu

Dosud pouze bublající magma zdánlivých i skutečných národnostních křivd, které se začalo projevovat počátkem roku 1990, tehdy akcelerovaly zřejmě právě i existenční dopady na obyvatelstvo. Vše vyústilo až v rozdělení státu. Stále se ještě transformující, byť již o čtvrtinu menší ČSA, tak dala na přelomu let 1992–1993 vzniknout dvěma nástupnickým subjektům. Klíč k rozdělení techniky dosud společných ozbrojených sil vycházel z poměru počtu obyvatel Česka a Slovenska, tedy 2:1.