Americký kapitán John Bulkeley: Nepolapitelný mořský vlk (1)
Námořní válku nevedly jen bitevní a letadlové lodě či křižníky, pořádný kus práce odvedly i posádky malých plavidel včetně torpédových člunů. V US Navy
se expertem na jejich nasazení stal John Bulkeley, který se blýskl hned několika husarskými kousky
Newyorský rodák John Bulkeley vyrůstal na farmě poblíž newjerseyského města Hackettstown, kde také navštěvoval střední školu. V roce 1933 absolvoval Námořní akademii Spojených států v Annapolisu, odkud byl slavnostně vyřazen s hodností praporčíka. V následujících letech prošel výcvikem na rychlých torpédových člunech typu PT a v době japonského útoku na Pearl Harbor velel poručík Bulkeley třetí eskadře těchto plavidel se základnou ve filipínském Cavite.
Vzájemná podpora
Po vypuknutí války se jednotka s šesti čluny přesunula do zátoky na luzonském poloostrově Bataan, odkud vyrážela k bojovým akcím. Podílela se na obraně oblasti před japonskou invazí a tváří v tvář přesile byly čluny PT-31 a PT-33 do konce ledna 1942 potopeny. Aby si přeživší lodě mohly poskytovat podporu, snažil se je Bulkeley nasazovat ve dvojicích. Tomuto záměru často bránil nedostatek náhradních dílů, a tak vynalézavý velitel nařídil, aby při výpadech kryla „pétéčkům“ záda některá z trojice hlídkových jachet nebo staré torpédoborce Peary a Pillsbury.
Na pozemní frontě se Američanům nedařilo a jednotky Douglase MacArthura se postupně stahovaly na Bataan, odkud je nepřítel vytlačil až na opevněný ostrov Corregidor v Manilské zátoce. Když z USA dorazil rozkaz ke generálově evakuaci na 1 000 km vzdálený ostrov Mindanao, MacArthur se rozhodl absolvovat nebezpečnou cestu právě na torpédovém člunu. Bulkeley oponoval, že vratké plavidlo o délce 24 metrů není pro takovou akci zrovna ideální. Navrhoval použít ponorku či vícemotorový letoun, avšak generál trval na svém.
Generálův zachránce
Poručík tedy naplánoval odvážnou akci, při níž čtyři torpédové čluny 11. března 1942 vyrazily z různých částí Corregidoru, aby nevzbudily pozornost nepřítele. Na palubách se kromě posádek a MacArthura s rodinou tísnili i důstojníci generálova štábu. Bulkeley akci velel z vlajkového PT-41 a snažil se vyhýbat hlídkujícím císařským křižníkům i nejrozbouřenějším vodám.
Prezident Roosevelt předává Bulkeleymu Medaili cti za evakuaci generála MacArthura. (foto: Wikimedia Commons, CC0)
PT-32 měl potíže s motory, takže se jeho pasažéři přemístili na ostatní čluny a Američané jej sami potopili. Zbývající trojice „pétéček“ po strastiplné cestě dorazila do cíle, kde vděčný MacArthur Bulkeleymu řekl: „Vytáhl jsi mě z čelistí smrti. Nikdy ti to nezapomenu.“ Za pozoruhodný výkon byl námořní důstojník dekorován Medailí cti – nejvyšším americkým vojenským vyznamenáním. A nemělo jít zdaleka o jeho poslední poctu.
Nerovný boj s přesilou
Zbytek eskadry operoval z Mindanaa do poloviny dubna 1942, kdy dva čluny podnikly výpad proti lehkému křižníku Kuma a docílily přinejmenším jednoho zásahu, torpédo ale nevybuchlo. Šlo navíc o labutí píseň jednotky: PT-34 se potopil po zásahu z nepřátelského letounu a PT-35 zničila vlastní posádka, aby jej Japonci neukořistili. Poslední kus zabavila US Army, které měl pomoci při defenzivě jezera Lanao, jenže už po třech dnech bojů klesl ke dnu.
Pokračování: Americký kapitán John Bulkeley: Nepolapitelný mořský vlk (2)
Z rozbité eskadry zbyl pouze Bulkeley se čtveřicí důstojníků, které bombardér B-17 dopravil do Austrálie. Dalších 18 mužů padlo v dosavadních bojích, sedm se vyhnulo zajetí přechodem k filipínským partyzánům a 38 putovalo do zajateckých táborů, kde se dožili konce války. Bulkeley obdržel během velení jednotce kromě Medaile cti také Kříž za vynikající službu, Stříbrnou hvězdu i filipínská vyznamenání, což z něj učinilo jednoho z nejdekorovanějších důstojníků US Navy dosavadního průběhu války.
