Americká stovková série: Stíhací letouny USAF 50. a 60. let (2)
Na začátku druhé poloviny 20. století zavedlo americké letectvo do výzbroje šest nových stíhacích letounů a stíhacích bombardérů, jež díky svým číselným označením získaly společnou přezdívku „Century Fighters“, tedy „stovkové stíhačky“. Šlo vesměs o úspěšné designy, což potvrdila i délka jejich služby nejen v americkém letectvu
První sériové vyráběný stíhač USAF s křídlem ve tvaru delta - přepadová stíhačka F-102 Delta Dagger byla do výzbroje zařazena v roce 1956. Firma Convair ale pokračovala ve vývoji svého designu, protože americké letectvo bralo F-102 do jisté míry jako dočasné řešení, než nastoupí výkonnější přepadová stíhačka. Tou se stal typ F-106 Delta Dart, poprvé vyzkoušený v roce 1956 a zavedený do služby o tři roky později.
Předchozí část: Americká stovková série: Stíhací letouny USAF 50. a 60. let (1)
Na základní koncepci se vlastně moc nezměnilo, byť se zlepšily všechny parametry a do výzbroje přibyl kanon M61A1 Vulcan. Také Delta Dagger byl však primárně zkonstruován jako nosič řízených raket vzduch–vzduch (či vzduch-země včetně zbraní s atomovými hlavicemi). Na rozdíl od svého předchůdce se nikdy neexportoval a ve službě vydržel skoro o desetiletí déle, protože Národní garda jej vyřadila až v roce 1988. Jako dálkově řízené létající terče však typy F-100, F-102 a F-106 sloužily až do konce 90. let.
Kontroverzní starfighter
Komerčně nejúspěšnějším, ale i nejkontroverznějším letadlem stovkové řady byl nesporně F-104 Starfighter od firmy Lockheed. Původně byl také vyvíjen zejména jako rychlý přepadový stíhač, a to hlavně pro denní podmínky, ovšem díky opakované modernizaci se stal stíhačkou pro každé počasí a fungoval jako stíhací bombardér i průzkumný letoun. Jednalo se o tehdy nekonvenční konstrukci s krátkým křídlem, díky čemuž letoun vypadal spíš jako raketa. Podle názoru mnoha pilotů se zhruba podobně i ovládal.
Zvláště velké debaty vyvolaly počty havárií v letectvech některých zahraničních uživatelů, hlavně západního Německa a Kanady. Letadla F-104 získala nelichotivou pověst „zabijáků pilotů“, ale pozdější výzkumy ukázaly, že na vině byly zejména lidské chyby, kterých se dopouštěli jak piloti, tak pozemní personál. Starfighter byl zaveden v celkem 15 zemích, jež vedle členů NATO zahrnovaly například Japonsko. Do výslužby putoval až v roce 2004, kdy poslední stroje vyřadili Italové, ale několik F-104 pořád provozují soukromí majitelé.
Dalším členem stovkové řady byl Republic F-105 Thunderchief, který si získal slávu jako stíhací bombardér ve vietnamské válce. Mohl však sloužit rovněž pro dopravu nukleárních bomb a úspěšné byly i verze pro ničení nepřátelské protivzdušné obrany. „Thud“, jak se letadlu běžně říkalo, vstoupil do služby v roce 1958 a vynikal značně nezvykle řešenými vstupy vzduchu s charakteristickými „zuby“.
Co se už sériově nevyrábělo
Mezi stovkovou sérii se standardně řadí pouze šestice výše popsaných letounů, které se i sériově vyráběly, ale z hlediska číselného značení by tam měly spadat i další typy. Společnost Republic pracovala na přepadovém stíhači XF-103 Thunderwarrior, jenž měl mít kombinovaný, respektive proudový a náporový pohon, s nímž měl dosahovat rychlosti Mach 5. Jeho posláním měl být „lov“ sovětských nadzvukových bombardérů, ale nikdy se nedostal přes fázi makety.
Jako North American F-107 byla označena trojice prototypů stíhacího bombardéru, který se zrodil na bázi F-100 a vyznačoval se nezvyklým nasávacím otvorem na hřbetě. Byl určen zejména pro dopravu atomových pum, letectvo však nakonec dalo přednost typu F-105.
Znovu od jedničky
Dalším členem se mohl stát F-108 Rapier, přepadová stíhačka s křídlem tvaru delta, tentokrát nikoli od Convairu, nýbrž od firmy North American. Měl nabízet rychlost Mach 3 a mimořádně dlouhou vytrvalost, vznikla však jen maketa. Jako F-109 se původně označovala varianta typu F-101, jež vstoupila do služby pod jménem F-101B, a posléze se s názvem F-109 počítalo pro kolmo startující stíhačku Bell D-188A, i ta však zůstala jen ve stadiu makety.
TIP: Messerschmitt Me 262 Schwalbe: Zrození převratného letadla
Označení F-110 Spectre se krátce užívalo pro letadlo, jež se posléze proslavilo jako F-4 Phantom II. Sériově se vyráběl stíhací bombardér F-111 Aardvark, avšak ten se už kvůli jiné koncepci mezi stovkovou sérii obvykle neřadí. V roce 1962 byl schválen nový systém značení letadel, a tudíž číselná řada začala znovu od jedničky (a pozdější stroj F-117 Nighthawk získal svoje označení jinak), ale již zavedeným typům názvy pochopitelně zůstaly.
