Aiša a „ty druhé“: Jak to bylo s Muhammadovými manželkami?
Pro křesťanské autory bylo Muhammadovo mnohoženství jevem, díky kterému z něj mohli dělat vilného a smyslného ďábla. Posměváček Voltaire mu naopak adresoval poklonu za to, že si v početném harému dokázal udržet pořádek. Jak to vlastně bylo s Muhammadovými manželkami? A čím byla výjimečná jeho nejmladší žena Aiša?
Navzdory tomu, co nám předkládají některá média, Muhammadův vztah k ženám byl až překvapivě pozitivní. Dost možná ho předznamenala už jeho statečná matka, která odolala společenskému tlaku a po manželově smrti se již nevdala.
První sňatek
Samotný Muhammad se podle tradice poprvé oženil ve věku 25 let, a to s bohatou vdovou Chadídžou, pro kterou předtím pracoval jako zaměstnanec. Byla o 15 let starší než on. Jejich manželství však bylo velice šťastné a mladému muži poskytlo jak materiální zajištění, tak silnou morální oporu.
Chadídža byla první, komu se svěřil s podivuhodným prožitkem počínajícího sesílání Koránu v ramadánu roku 610, a spolu se svým bratrancem Waraqou ibn Nawfalem mu dodala jistotu, že zjevení přichází od Boha. Povila mu také čtyři dcery a dva syny, ti však zemřeli v dětském věku. Novodobí muslimští autoři, kteří zastávají názor, že koránské pokyny o manželství doporučují monogamii, na Prorokův krásný mnohaletý svazek s Chadídžou rádi poukazují. Idyla skončila až s její smrtí v roce 619.
Milovaná žena odešla na věčnost v době, kdy Muhammad prožíval těžká léta nesnází a všemožných protivenství. Často tehdy slýchal výhrůžky ze strany mekkánských rodáků, kteří odmítali jeho výzvy k odvržení modloslužby a k víře v jediného Boha. Přátelé zkormoucenému vdovci radili, ať hledá útěchu v novém sňatku. Vydal se touto cestou a oženil se s vdovou Sawdou. Ta se ujala jeho domácnosti, byla zbožná a dobročinná. Jejímu vlivu na Proroka se přičítají koránské verše 4:128-9 o potřebě dohody a spravedlnosti v manželství. V těžké době ovdovělý Muhammad také dojednal budoucí sňatek s malou Aišou, dcerkou svého přítele Abú Bakra.
Malá nevěsta
Aiša se narodila se v Mekce v roce 613 nebo 614 jako dcera prosperujícího obchodníka, jenž patřil mezi první Mekkánce, kteří uvěřili v Muhammadovo prorocké poslání. Proto se také stal Prorokovým věrným stoupencem, druhem a po jeho smrti dokonce i nástupcem ve vedení obce.
Sňatek byl domluven ještě v Mekce, avšak naplněn byl až po hidžře (přesídlení) do Medíny. Teprve tam se Aiša přestěhovala do bytu, který jí Prorok v areálu mešity přidělil. Tehdy jí bylo 9 až 10 let, zatímco jemu 53. Prameny se shodují v údaji, že nevěsta si s sebou brala hračky a Prorok si děvčátko oblíbil a hrál si s ním. Jejich vztah se zřejmě od počátku vyznačoval oboustrannou upřímnou láskou.
Tu ohrozila událost, která se měla stát při Muhammadově výpravě proti kmenu Banú Mustaliq. Aiša při jedné ze zastávek poodešla stranou a následně zjistila, že jí někde upadl náhrdelník z jemenských perel. Zatímco jej hledala, karavana se vydala na cestu včetně Aišina velblouda se zakrytými nosítky. Její velbloudář se totiž domníval, že paní už sedí uvnitř. Ubohá žena osaměla v poušti. Naštěstí se objevil náhodný mladík (arabské prameny ho samozřejmě znají i jménem), posadil ji na svého velblouda a sám ho pěšky vedl do Medíny. Když pak oba mladí lidé dorazili k ostatním, rozpoutala se bouře zlovolných nařčení. Muhammad byl na vahách, zda jim má uvěřit a manželku jako hříšnici zapudit. Dívka se tedy na čas uchýlila do domu svého otce.
K obviňujícím hlasům se připojil i Muhammadův bratranec ᵓAlí. Jeho postoj zasel semena nepřátelství mezi Aišou a ᵓAlím, které poznamenalo další dějiny islámské obce a rozkol mezi sunnitskou většinou a šíity. Šťastné řešení přineslo Boží zjevení (Korán, 24:11-20), že obvinění z nevěry musí být doloženo čtyřmi svědky a hanebné, neprokázané pomluvy mají být potrestány bičováním. ,,Náhrdelníková“ aféra tak vyústila jednak v zavedení přesné normy do šaríᵓatského trestního práva, jednak do zákroku proti medínské opozici, která se snažila skandál rozsáhle zneužít.
Politička Aiša
Aiša zůstala Muhammadovou nejmilejší ženou. Když na jaře roku 632 vážně onemocněl, přestal střídat pobyt u manželek a uchýlil se pouze do jejího pokoje. Zároveň trval na tom, že modlitbu má řídit Abú Bakr, a naznačil, že by se měl také stát jeho nástupcem. V červnu 632 Muhammad v náručí milované Aiši zemřel. Ta tedy ovdověla ve věku 18 či 19 let. Těšila se úctě mnoha muslimů a svůj vliv energicky uplatňovala i v politicky neklidném klimatu rané islámské obce po chalífátu svého otce (632–634) a jeho nástupce ᵓUmara (634–644).
Zřejmě se podílela na intrikách proti 3. chalífovi ᵓUthmánovi (644–656), ale za povstání, při němž byl zabit, obezřetně odešla z Medíny na pouť do Mekky. Když pak byl chalífou zvolen její úhlavní nepřítel ᵓAlí (656–661), zapojila se plně do povstání proti němu. Zúčastnila se bitvy nedaleko Basry v prosinci 656, kde ᵓAlí zvítězil. Jeho muži pobili všechny bojovníky obklopující Aišina velblouda a nakonec zabili i drahé zvíře, na kterém seděla a podle něhož vešla událost do dějin jako ,,Velbloudí bitva“. ᵓAlí pak zajatou protivnici velkoryse poslal zpátky do Medíny. Její náklonnost si však nezískal.
Nesmiřitelná
Když roku 669 zemřel Hasan, starší syn Alího a Muhammadovy dcery Fátimy, tedy Muhammadův vlastní vnuk, rodina ho chtěla pochovat vedle děda, Proroka. Aiša se však proti tomu vzepřela s tvrzením, že hrob patří jen a jen jí. Sama zemřela pravděpodobně ve svatém měsíci ramadánu v roce 678. Byla pochována na medínském hřbitově al-Baqíᵓ, kde se nalézaly také hroby mnoha dalších významných postav raných islámských dějin. Když oblast Hidžázu se svatými městy Mekkou a Medínou ovládli Saúdovci (1925), v duchu přísné, puritánské morálky wahhábismu, zapovídající jakékoliv projevy náboženské úcty u hrobů, někdejší mauzoleum slavných zbořili.
Aišino postavení je po některých stránkách jedinečné a jako jedinou si ji Muhammad bral jako pannu. Její jméno patří mezi tradenty, od nichž se odvozuje ryzost zpráv o Muhammadových výrocích nebo činech (takzvané hadíthy). Je to svým způsobem paradox, neboť ceněná islámská věda o předávání tradic se nazývá ,,věda o mužích” (Cilm ar-ridžál). Na Aišu se odvolává i svědectví o Muhammadově duchovní noční cestě do Jeruzaléma a do nebes (miᵓrádž). V sunnitském islámu jí patří velká úcta, u šíitů nikoli.
Dějiny, víra, morálka, politika
Arabské prameny mají zálibu v podrobnostech. Dočteme se tak o žárlivých scénách mezi jednotlivými manželkami i o Prorokově milostném zaujetí pro tu či onu. Zdá se, že vedle Aiši ho okouzlily zvláště Zajnab, Marjam a původní židovka Safíja. Kromě fyzických půvabů si u manželek cenil i zbožných ctností a zachovával spravedlivou rotaci své přízně všem.
Obviňovat jej z hrubé smyslnosti, jak činili autoři evropských středověkých polemik, není oprávněné. Moderní doba přinesla i nové směry kritiky. V akademických diskusích se objevily hypotézy zpochybňující tradiční výklad dějin vzniku islámu. Už klasikové orientalistiky (I. Goldziher, J. Schacht) soudili, že se islámské tradice a právní normy ustavily zvolna později a zpětnou projekcí se vytvářel obraz počátků. Od sedmdesátých let minulého století snahy o revizi celého tradičního „Velkého příběhu“ islámu zesílily v několika nových formulacích.
Větší mediální pozornost si však získávají útoky bulvárního rázu. Parádním kouskem je cejchování Muhammada za jeho vztah k Aiše jako pedofila. V době afér několika katolických kněží k němu v Rakousku sáhla aktivistka E. Sabaditch-Wolffová, jejíž vystoupení vídeňský soud potrestal pokutou (únor 2011). Téma prokazuje houževnatou životnost také na internetu. V září 2012 hloupý film Innocence of Muslims zařadil Prorokovu pedofilii mezi islamofobní urážky, jež vyvolaly bouře v několika arabských zemích. Seriozní historik ovšem ví, že Muhammadův vztah k Aiše snese srovnání s běžnou praxí zásnub a sňatků nezletilých děvčátek na základě politické nebo majetkové motivace například ve středověké Evropě u králů a knížat.
