7+1 perel astronomie: Tajemství úplného zatmění Měsíce

Stříbřitý úplněk září na nebi tak jasně, že by se při něm dalo číst. Náhle se však začne měsíční kotouč jevit z jednoho okraje tmavší, jako by ho někdo zašpinil sazemi. Po pár desítkách minut se zdá, že jinak dokonalou kruhovou lunu cosi neviditelného ukusuje. Když už je pryč víc než polovina, obloha povážlivě tmavne. Zmizelá část našeho souputníka však na nebi přece jen svítí, i když pouze velmi slabým načervenalým odstínem. 

Nakonec se úplněk celý ztratí v rudém hávu a z majestátní noční lucerny zbude nezvyklý nebeský pomeranč. Ve městech se vyjímá nad elegantně nasvícenými historickými památkami, daleko v přírodě jej záhy obklopí spousta hvězd, jež za běžného úplňku kompletně zaniknou v jeho záři. Dnes už víme, že jde o pouhou kosmickou stínohru, poněkud nepřesně nazývanou „úplné zatmění Měsíce“: Luna totiž z nebe zpravidla zcela nezmizí.

Ve stínu Země

Už ze základní školy víme, že za úplným zatměním Měsíce stojí pouhá optika. Přirozený satelit obíhá okolo Země a planeta vrhá do prostoru za sebou díky záři Slunce dlouhý kuželovitý stín, jímž náš průvodce občas projde. Aby nastalo zatmění, musejí se všechna tři tělesa dostat do jedné přímky. Ve skutečnosti je to však poněkud složitější…

Zemský stín je ve vzdálenosti Měsíce přibližně třikrát větší než průměr luny na obloze, který činí asi 0,5°. Měsíční dráha se ovšem sklání výrazně víc, přibližně o 5° od roviny ekliptiky – tudíž ne pokaždé, kdy se náš souputník v úplňku ocitne na opačné straně oblohy než Slunce, se může do zemského stínu „trefit“. Zhruba každého půl roku se k němu dostává dost blízko, ale statisticky skrz něj dokonale projde asi jednou za rok a půl. Jelikož ovšem působivý akt trvá až hodinu a tři čtvrtě (obvykle alespoň hodinu) a je pozorovatelný z celé noční zemské polokoule, spatří jej každý z nás i několikrát za život – aniž by musel cestovat.

Průvodce v barvách

Čím se tedy úplné zatmění Měsíce řadí mezi sedm astronomických perel? Jednoznačně barvami. Během úkazu se náš satelit sice zanoří do neprůhledného zemského stínu, ale atmosféra planety láme sluneční červánky a „posílá“ je k měsíčnímu povrchu. Během úkazu tak sledujeme pozvolné rozložení jejich odstínů, jak postupně obarvují lunární tvář. Vzácně lze na začátku i na konci jevu spatřit také tyrkysový lem, když atmosférický ozon pohltí dlouhovlnné záření slunečního světla. Vzduch tak funguje jako optický hranol, jenž na Měsíc během zatmění směruje některé barvy duhy.

TIP: Noc krvavého Měsíce: Nejlepší snímky zatmění Měsíce

Občas navíc úplné zatmění proběhne krátce po nějakém silném sopečném výbuchu. A vulkanický prach může zemskou atmosféru zakalit natolik, že se i zmíněný jev odehrává podle zcela odlišného scénáře: Oproti klasické cihlově rudé či oranžové barvě tak Měsíc třeba zhnědne, či dokonce zčerná jako uhel. Každé jeho úplné zatmění zkrátka stojí za pozornost!