Hvězdářský tip na dnešní večer: Cesta za vánoční seyfertovou galaxií
Vánoční večerní obloha přímo vybízí k cestám do nitra vesmíru. Nahlédněte s námi do aktivního galaktického jádra seyfertovy galaxie
Cesta za seyfertovou galaxií začíná v souhvězdí Velryby. To (bude-li nám přát počasí) bude viditelné během večera v blízkosti Měsíce. Spirální galaxii v souhvězdí Velryby nejsnáze vyhledáte tak, že se od Menkaru a Kaffaljidhmy (alfy a gamy Velryb) přesunete na jih k sousední stálici čtvrté velikosti Delta Ceti, viditelné i pouhýma očima. Od ní pokračujte 52′ na jihovýchod a budete u cíle: V zorném poli vašeho dalekohledu spočine hvězdný ostrov s katalogovým označením M77 nebo také NGC 1068.
Jako první ho pozoroval Francouz Pierre Méchain v roce 1780. On i jeho současníci jej vnímali spíš jako nezřetelnou hvězdokupu, zatímco slavný britský astronom William Parsons o 70 let později hovořil o spirální mlhovině. Pravé podstaty objektu se badatelé dobrali teprve ve 20. letech 20. století s objevem galaxií.
A coby pohlednou spirální galaxii s jasností 8,9 mag spatříte M77 i v dalekohledu, vyžaduje to ovšem tmavou oblohu a přístroj s objektivem o průměru 25 cm a víc. Hvězdný ostrov k nám zaujímá takové postavení, že můžeme pohodlně pozorovat celý jeho disk. Proto se v dalekohledu jeví jen jako mírně oválná difuzní skvrna o průměru 3′ s velmi zřetelným světlým jádrem. Ve velkých přístrojích lze potom rozlišit i soubory spirálních ramen.
Ostrov s aktivním jádrem
Nejzajímavější příběh spojený se zmíněnou galaxií se začal psát roku 1908, kdy Edward Arthur Fath z Lickovy observatoře objevil v jejím spektru šestici velmi jasných emisních čar. M77 tehdy ještě na nebi „patřila“ k jinak hojně zastoupeným spirálním mlhovinám, ovšem s velmi netradičním spektrem. V roce 1943, kdy už ji vědci klasifikovali jako spirální galaxii, pak americký astronom Carl Keenan Seyfert ukázal, že je oněch výjimečně jasných spektrálních čar mnohem víc a že se nacházejí i u dalších spirálních galaxií, nesoucích dnes jeho jméno.
TIP: Hladová galaktická monstra: Poznejte svět největších galaxií ve vesmíru
Další pozorování odhalila, že jádra těchto hvězdných ostrovů intenzivně vyzařují v ultrafialovém, rentgenovém či gama-oboru a slaběji třeba i v tom rádiovém. Množství uvolněné energie bylo navíc ohromující: Útvar o průměru jednotek světelných let vyzařoval stejně jako miliardy stálic, víc než celá Mléčná dráha! Pro popsané objekty se vžilo označení aktivní galaktická jádra, přičemž to, které se skrývá uvnitř M77, patří mezi ukázkové představitele. Je trochu paradoxní, že za něčím tak jasným musíme hledat něco tak tmavého jako černou díru.
Kvazar, nebo blazar?
Zcela běžnou součást velkých hvězdných ostrovů tvoří i černé veledíry v jejich jádrech a podobný objekt nechybí ani v naší Galaxii. Jeho přítomnost však ještě neznamená, že bude galaktické jádro aktivní. Podstatné je, aby černou díru obklopoval rozsáhlý akreční disk plynu a prachu – může částečně pocházet třeba i z hvězd, jež se k ní dostanou příliš blízko. Látka z akrečního disku pak do nenasytného monstra soustavně padá po spirále, v důsledku vzájemného tření a stlačování se extrémně zahřívá a stejně extrémně září, v mnoha různých oborech spektra a také na konkrétních vlnových délkách. Kromě toho se u takových aktivních galaxií pod vlivem magnetického pole formují i dva výtrysky nabitých částic, urychlených na hodnoty blízké rychlostem světla.
Podle různých typů emitovaného záření se aktivní galaxie dřív dělily třeba na Seyfertovy dle M77 nebo na tzv. kvazary a blazary. Současná astronomie je vnímá jako jeden druh objektů, na něž se ovšem díváme z různých směrů – v rovině jejich galaktického disku, ve směru výtrysků apod. – čímž je dána i skladba pozorovaného záření.
