Vzpoura proti autoritě: Jan Hus za svou snahu o změnu církve draze zaplatil

Jeden z článků Apoštolského vyznání víry, které se odříkávalo při každé mši, zní: „věřím ve svatou církev obecnou“. Jenže co si pod tím představit? Oficiální římskokatolická věrouka měla jasno: „svatou církví obecnou“ byla římskokatolická církev, jejíž hlavou byl papež a tělem kardinálové. Kdo do ní nepatřil, nepatřil ani do svaté obecné církve a podléhal věčnému zatracení. Neboť „mimo církev není spása“, jak pravila stará křesťanská poučka. 

Na přelomu 14. a 15. století šlo však stěží uvěřit, že římskokatolická církev v sobě ještě nějakou svatost vůbec nese. A ani s tou obecností to úplně neplatilo. Římská církev prostě nebyla rozšířena po celém světě. Mimo ni existovaly „církev řecká“ (dnes bychom řekli pravoslavná), která zahrnovala půl Evropy i Svatou zemi, nebo církev indická. A sama římskokatolická církev se navíc rozdělila na dvě a později tři frakce.

Společenství vyvolených 

S tímto problémem se vyrovnával už anglický teolog Jan Viklef (asi 1328 až 1384). Ve svém spise O církvi prohlásil, že „svatá církev obecná“, kterou vyznáváme v Krédu, je „pokolení ospravedlněných“, které je rozprostřeno po celém světě, v různých národech a v různých místních církvích. To dále objasnil ve spise O moci papežské, kde v intencích Augustinovy nauky o předurčení prohlásil, že křesťané, předurčeni ke spasení, jsou jak u nás, pokud ovšem žijí zbožně, tak i v Indii a v Řecku. To, co se obvykle nazývá „církev římská“ je pak jen jedna z mnoha místních církví, jako je třeba ta anglická, francouzská, nebo, jak dodával Hus, pražská. 

Jan Hus zcela převzal Viklefovu nauku. Je příznačné, že na toto téma sepsal spis, který se stejně jako Viklefovo dílo jmenuje O církvi. I pro něj byla církev obecná sborem všech lidí předurčených Bohem ke spasení, a to nejen v přítomné době, ale od počátku světa do konce a její součástí byli i andělé. Toto vymezení se zakládalo na učení o předurčení, takzvané predestinaci, kterou ovšem katolická církev neuznávala, a to i přesto, že o ní hovořil jak apoštol Pavel, tak svatý Augustin. Hlavou obecné církve, která je podle Husa svatá a bezhříšná, ovšem nemůže být žádný člověk ale sám Ježíš Kristus. 

A jaký byl vztah svaté obecné církve k církvi pozemské? Církev svatá obecná se rozprostírá po celém světě a jejími členy jsou lidé ze všech církví, pokud jsou předurčení ke spasení. Ba i ti, kteří jsou v tuto chvíli ještě pohané, ale Bůh je předurčil k přijetí víry, a tedy ke spáse. A naopak: v církvi viditelné jsou mnozí z těch, kteří ke spáse předurčení nejsou a Bůh předzvěděl, že dojdou zatracení. Ti samozřejmě součástí církve obecné nejsou. I když to, kdo je a kdo není členem církve obecné, ví jedině Bůh, přesto i člověk může s určitou pravděpodobností v těchto věcech usuzovat na základě skutků dotyčného. A Hus nezůstal jen u náznaků a jasně řekl, že ani papež, ani kardinálové nemusejí být předurčeni ke spáse, a tudíž nejsou součástí církve obecné – byť by se činili třeba i hlavami církve viditelné!

Překročení hranic 

A právě tato Husova vzpoura proti autoritám jej nakonec dovedla na popraviště. A to navzdory tomu, že většina badatelů se dnes shoduje, že Mistr Jan se ve svém učení pohyboval zcela nebo téměř zcela na půdě katolické pravověrnosti. Dokonce byl vlastně nejkonzervativnější z českých reformních myslitelů. Přesto právě on nakonec za své názory zaplatil životem. Mělo to několik důvodů. 

Předně se nebál své myšlenky dovést do důsledků. Pokud už došel k tomu, že bezbožné příkazy představených není třeba poslouchat, neposlouchal je. Když roku 1410 pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc zakázal z obav před pobouřením kázat ve všech soukromých kaplích v Praze, což dopadalo především na Husa a jeho proslovy v Betlémské kapli, odmítl to s poukazem na Kristovo přikázání apoštolům, aby kázali jeho Evangelium. Když jej dal arcibiskup do klatby, zcela to ignoroval a odvolal se k papežskému soudu. Ovšem z obav o svoji bezpečnost se nemohl do Itálie dostavit, proto ho pro nedostavení dal soud nejprve v únoru 1411 do klatby a v říjnu 1412 tuto klatbu ještě ztížil. 

Mistr Jan nejen že nepřestal sloužit a kázat, ale dokonce se z betlémské kazatelny veřejně odvolal ke Kristu a své odvolání pak přibil na několika místech v Praze. To sice byl postup, který se čas od času manifestačně v církvi praktikoval, ale v kontextu Husova učení to znamenalo jediné: naprosté popření autority pozemské církve. A pozemská církev to nemohla tolerovat. 

Další Husův problém spočíval v tom, že svoje názory prezentoval veřejně. Kdyby své nadšení pro Viklefa projevoval jen v univerzitních disputacích, odbylo by se to snad jen nějakým popotahováním u arcibiskupského soudu a nikoho za hranicemi by to nezajímalo. 

Hus ale své názory šířil i mezi laiky, pražské konšely, královy dvořany, šlechtice a po určitou dobu jim naslouchal i sám král Václav IV. ( 1378–1419). A nejen naslouchal, byl ochoten mistra a jeho přívržence chránit. A vzhledem k tomu, že jedním z Viklefových požadavků byla náprava církve světskou mocí, ani toto pozemská církev nemohla tolerovat. Hus ale zašel ještě dál. Šel se svými myšlenkami mezi lid. Neděli, co neděli hlásal v Betlémě své učení o církvi a její hlavě, o poslušnosti a neposlušnosti stovkám Pražanů od dvořanů po nádeníky. Tady překročil veškerou mez, kterou středověk znal. S něčím takovým nepočítal ani Viklef. A pozemská církev to nemohla za žádných okolností tolerovat. A také netolerovala…

Cesta do plamenů 

V roce 1411 byl proces proti Husovi u papežské kurie zastaven, ale nikoli ukončen. Padlo rozhodnutí, že celá věc bude řešena na koncilu, který se roku 1414 sešel v Kostnici. Hus sem byl předvolán a aby se neopakoval situace, že z obavy o svou bezpečnost se na cestu nevydá, vystavil mu světský ochránce koncilu, římský král Zikmund, bezpečnostní glejt. Ten se ovšem vztahoval jen na cestu tam a zpět, aby Husa nemohl nikdo cestou uvěznit. Rozhodně se netýkal samotného procesu – k tomu ani Zikmund neměl pravomoc. A tady Hus udělal svou poslední chybu. Ačkoli po odpustkových bouřích roku 1412 upadl v královu nemilost, stále nad ním drželo ochrannou ruku mnoho šlechticů. V Čechách byl v bezpečí. Přesto se rozhodl vydat na koncil. Zřejmě si představoval, že jeho proces proběhne jako universitní disputace, kde se s ním jeho žalobci budou přít na základě Písma a dalších autorit a hledat pravdu. 

Jenže brzy poznal, že tak to nebude. Koncil tu vystupoval jako nejvyšší orgán církve, nikoli jako jedna ze stran sporu, ale jako jeho soudce. Původně to dokonce vypadalo, že Hus bude souzen v neveřejném procesu a teprve zákrok krále Zikmunda (který jako dědic české koruny musel brát ohled na Husovy domácí přívržence) mu vymohl alespoň veřejné projednání jeho případu před celým koncilem.

Konec reformátora 

Hus byl souzen na zasedáních koncilu 7. a 8. června 1415. Hlavní body obžaloby se týkaly právě jeho učení o církvi: 

• Učil o predestinaci, tedy že členy obecné církve jsou jen předurčení ke spasení a že nepovažuje za hlavu církve papeže, ale Krista 
• Hájil a rozšiřoval Viklefovy bludy 
• Hlásal neposlušnost příkazům církevních i světských představených a sám je neposlouchal 
• Žádal, aby světská moc odňala církvi majetek (což je v překroucené podobě Husův požadavek, aby světská moc reformovala církev, který najdeme už u Viklefa).

Hus žádal, aby mu koncilní otcové ukázali, v čem se v těchto věcech mýlí, a on pak omyly odvolá. Koncil však kategoricky odmítl jakoukoli disputaci a dokazování a autoritativně žádal dovolání tezí. Na rozdíl od svého přítel Jeronýma Pražského o čtvrt roku později Hus nezakolísal a odmítl odvolat to, co považoval za pravdivé. Věděl dobře, co bude následovat. Koncil jej odsoudil k vyobcování z církve a upálení.

TIP: Muž stera tváří: Jak se měnil obraz Jana Husa v průběhu staletí?

Ale možná to ani chyba nebyla. Hus měl možná naivní představy, jak jeho proces bude vypadat, ale jistě počítal i s nebezpečím, že bude pro své názory upálen. Možná i tentokrát zůstal věrný vlastnímu přesvědčení a když už se jednou odvolal ke Kristu, nechal svou při v jeho rukách: buď ve shromáždění všeho křesťanstva přesvědčí koncil o své pravdě – nebo pro ni zemře tak, jako dávní mučedníci. Pro pravého křesťana byly obě cesty dobré…