Hurá za nebožtíky: Proč vyráželi Pařížané na výlety do márnice?

Otázku: „Proč?“ si tehdy místní vůbec nekladou. Jiné pořádné povyražení totiž není k mání. Procházky v příměstském parku Bois jsou k uzoufání nezábavné, zvlášť když si nemůžete dovolit utrácet za drožku. Zoologická zahrada tu pro pobavení veřejnosti stejně vyroste až v roce 1934. Kdo chce čerstvý vzduch a přitom šetřit franky, může využít nekonvenční procházky po čtveřici centrálních hřbitovů: Père Lachaise, Montparnasse, Montmartre, Saint-Ouen a Ivry-sur-Seine. Ty totiž tvoří podstatnou část městské zeleně uvnitř a na okrajích starého města. Má to ale nevýhodu: poklidnou atmosféru tu narušují o víkendu probíhající pohřby. Co dál? Cirkusy a kabaretní varieté sice nabízejí značné zpestření, ale pouliční produkce tohoto typu stíhá v centru města zákon. Proto takové show probíhají až po setmění ve vybraných podnicích. Co tedy dělat, když potřebujete dát dětem poučnou zábavu o nedělním odpoledni?

Policie láká na zohavené tělo

Odpověď a řešení se překvapivě nachází v denním tisku. Roku 1849 uveřejní noviny dost šťavnatou zprávu o nalezení zmasakrovaného těla. Muž, zbavený rukou, hlavy i nohou, byl vyloven ze Seiny. A pařížská policie potřebuje toto tělo identifikovat. Zve proto všechny Pařížany do hlavní budovy márnice na Quai de l’Archevêché, aby si trup prohlédli.

„To je aspoň program!“ libují si obyvatelé města. Setkání se smrtí, zločinem a ke všemu ještě na netradičním místě. „A samozřejmě, je to úctyhodná občanská povinnost pomoci spravedlnosti.“ Naprostá senzace a navíc ještě zdarma.

Zařízení márnice, ležící prakticky naproti věhlasné katedrále Notre Dame, sice není na takový příliv zvědavých měšťanů vůbec připraveno, ale prvotní nápor ustojí. Děti v tlačenici výskají radostí, dámy pohoršeně omdlévají, muži mezi sebou rozvážně debatují. „Viděli jste, jak měl ten mrtvý ohava tetované břicho?“ šeptají si ještě venku. Morbidní divadlo může směle pokračovat, protože do příští neděle se rybářům podaří se Seiny vylovit ještě pár kousků těla.

Dokonalá identifikace ostatků

Dne 28. června, dva týdny po otevření márnice veřejnosti, vyjde v tisku zpráva, že na základě poznatků Pařížanů bylo tělo rozpoznáno a pachatel zrůdného činu dopaden. To dočasně umlčí hlasy mravokárců a definitivně utuží praxi nedělních výletů do studených sklepení. Těl, která potřebují identifikaci, se vždycky za týden pár nasbírá. Seina je jako nevyčerpatelný zdroj, který pravidelně vydává oběti zločinů, sebevražednice, pohozená tělíčka dětí a utopené opilce. A když kolem jejich nálezu ještě udělají soudobá média trochu ruchu, praská zase v neděli márnice ve švech.

„Zvědavci byli všech věkových kategorií, od pouličních výrostků po staré ušlechtilé dámy. Pohlaví ani společenské postavení nehrálo roli, podívat se přišli všichni,“ poznamenal si tehdy místní patolog. „Jejich reakce oscilovaly mezi mlčením, hrůzou i znechucením. Někdy reagovali cynicky, jindy divoce.“ Systém je to možná nechutný, ale efektivní. Zatímco dříve se policie dokázala dobrat stěží 10% úspěšnosti při identifikaci vylovených ostatků, s výstavkou v márnici roste efektivita na 75%.

Je libo něco na posilněnou?

Pohled na mrtvá těla jde navíc dobře zpeněžit. Ne každému se chtělo stát v nedělní frontě. A protože správce márnice už nebaví donekonečna pokutovat asistenty a dveřníky, kteří za úplatu vpouštějí zvědavce dovnitř ve všední dny, otevřou márnici na komerční bázi. Drobný poplatek za vstup umožnil reorganizovat celou show. Komory sklepení jsou překryty mřížemi a později sklem. Boxy jsou vybaveny kvádry ledu z ledáren. V jednotlivých expozicích se nacházejí vystavené lidské ostatky se střízlivě zahalenými intimními partiemi. Ke každému tělu přináleží stručný popis o místě a situaci nálezu a nad celou tlačenicí dozírá několik zřízenců.

Je libo čpavek, vonnou sůl nebo tygří mast, abyste přerazili zápach formaldehydu a zpocených těl turistů? Vše je tu k mání. Nebo si žádáte skleničku předraženého koňaku na pocuchané nervy a rozhoupaný žaludek? Před márnicí se brzo rojí stánky prodavačů pomerančů, sušenek a kokosových plátků, které přijdou po vysilující podívané vhod. A když je někdy návštěvníků méně? Stačí jen vyvěsit pár plakátů o tom, co je uvnitř zrovna k vidění.

Chmurná to neděle bez mrtvol

Scénická výstavka mrtvých těl je tak populární, že ji zmiňují i zahraniční cestovatelé a bedekry. Novinář Hughes Leroux v roce 1888 napíše: „Je jen málo lidí, kteří kdy navštívili Paříž, a přitom se nebyli podívat v márnici.“ Místní ale v návštěvnosti vedou.

TIP: Jeviště pro mrtvé: Veřejné pitvy představovaly zábavu se vším všudy

Když je v roce 1895 nalezeno v ulici Rue du Vert-Bois tělo čtyřleté a o týden později i šestileté holčičky, uveřejní noviny v černé kronice jímavě pohnutou zprávu. „Nejsou ty dvě sestry?“ ptají se a tragédii chce na vlastní oči vidět každý. Mimořádné otvírací hodiny od úsvitu do soumraku po sedm dní v týdnu skoro nestačí. Návštěvníků má být dohromady přes 150 tisíc! Zasahovat musí i pořádková policie, protože dojde k několika zraněním, když se do sebe zvědavé dámy pustí deštníky. Lidé, kteří ještě nemohli sledovat kriminální seriály v televizi, prostě márnici milovali. Slavný spisovatel Emile Zola si posteskne: „Byly to chmurné dny, když náhodou nebylo v márnici žádné tělo. Nešťastní lidé si stěžovali, že nemají v neděli kam jít.“