Hrob pod osvíceným Buddhou: Moderní technologie v japonském pohřebnictví
Asijské metropole se dlouhodobě potýkají s nedostatkem míst pro nebožtíky. Japonci proto přišli se zajímavým řešením: ve svatyni plné moderních technologií mohou odpočívat více než dva tisíce zesnulých
Jakmile si dálkovým ovládáním otevřete dveře, centrální mozek ví, s kým má tu čest. Přistoupíte k zabudovanému tabletu, kde elektronickou kartou nebo ručně „aktivujete“ svého příbuzného. Pod každou z malých sošek je uschován popel jednoho zemřelého. Osvětlení vám pak ukáže, nad kterou z nich můžete na zesnulého zavzpomínat.
„Ostatky mého muže jsme sem přestěhovali v den třetího výročí jeho smrti. Vybral to můj syn, který viděl reklamu ve vlaku. Původně byl manžel pohřbený až ve čtvrti Čiba, syn ale věděl, jaké potíže mi dělá tam jezdit,“ vypráví pozůstalá Kimie Suwahara.
Úsporné a úhledné
Svatyně Ruriden na hřbitově v centru Tokia byla původně vystavěna z trochu jiného důvodu. Hlavní představený chrámu hledal řešení pro zemřelé, kteří nemají široký okruh příbuzných, nebo žili úplně sami. Jejich hroby totiž zpravidla pustly, protože se o ně nikdo nestaral.
„Teta a strýček, když ještě žili, rozhodli, že budou zpopelněni a uloženi právě tady. Neměli žádné děti, takže by byl s jejich hrobem brzy problém. Proto chtěli sem, do svatyně Ruriden,“ vysvětluje další z pozůstalých Kenji Yamanaka.
TIP: Pohřeb nanečisto: Morbidní rituál má Jihokorejcům připomenout hodnotu života
Ze svatyně se ale stal hit celého Tokia. A i když není ještě ani z poloviny zaplněna, Japonci přemýšlejí, že postaví další. „I když jsou sošky malé a velice blízko u sebe, je zřejmé, že každá patří konkrétní osobě. Jejich osvětlení byl až dodatečný nápad. Nikdo by totiž nevěděl, která soška patří jeho příbuznému. Původně jsme také použili jen jednu barvu. Postupně jsme se dopracovali až k dnešní, velmi efektní podobě svatyně,“ vysvětluje duchovní Yajima Taijun.
Japonci o své tradice pečují s velkým zapálením, zároveň jim ale nečiní žádný problém vpouštět do nich nejnovější technologie způsobem, nad kterým v Evropě jen nevěřícně kroutíme hlavou. A nová svatyně je toho krásnou ukázkou. Navíc řeší odvěký problém Tokia – nedostatek místa.
Ztělesněný drahokam
V Japonsku je stále oblíbenější ještě jedna skutečně netradiční metoda nakládání s ostatky: proměna zesnulého v diamant. Pro společnost Algordanza, která jako jedna z mála službu nabízí, je Japonsko největším trhem. Kremace jsou zde běžnější, protože pozemků k pohřbívání je poskrovnu. K výrobě drobného diamantu o velikosti 0,3–1 karát je potřeba nejméně pět set gramů popela. Z něj je vyextrahováno alespoň 2,5 g čistého uhlíku, který je pak zahříváním bez přístupu vzduchu převeden do formy grafitu. Grafitický uhlík je spolu se speciální slitinou, která funguje jako katalyzátor, zformován do patrony a vložen do keramické šablony. Při vysokém tlaku 5,5 GPa a teplotě téměř 3 000 °C se po deseti dnech zformuje diamant. Ceny se pohybují v přepočtu od 125 tisíc až do půl milionu korun. Zatímco Evropané si obvykle nechají zhotovit jeden kámen, Japonci preferují více menších, aby mohli podělit příbuzné.
