Hrdinové pod červeným křížem: Jak vypadal transport raněných za 2. světové války (2)
Všechny armády druhé světové války disponovaly kromě vojáků vycvičených k zabíjení i jednotkami, které se snažily udržet zraněné naživu, dostat je z místa bojů do zázemí a poskytnout jim lékařskou pomoc. Tato služba, byť většinou beze zbraně, byla velmi těžká a neméně hrdinská
Lehce zranění vojáci byli během bojů druhé světové války na obvazišti odborně ošetřeni a poté se buď vrátili zpět k jednotce, nebo je čekal odsun do týlu pozdějšími převozy. Obecně platilo, že i lehké zranění měl prohlédnout lékař, ale ne vždy to bylo možné. Mnoho zraněných, kteří se udrželi na nohou a mohli dále bojovat, tak ošetřili zdravotníci nebo jejich spolubojovníci.
Předchozí část: Hrdinové pod červeným křížem: Transport raněných za druhé světové války (1)
Rychle do bezpečí
O přežití těžce zraněného vojáka rozhodovala rychlost přepravy k odbornému ošetření z obvaziště do polní nemocnice, proto mezi oběma místy neustále jezdily sanitky a nákladní automobil, zajišťující co nejrychlejší odvoz raněných a zároveň i zásobování obvaziště zdravotnickým materiálem z divizních skladů.
Na některých bojištích, jako například v africké poušti nebo barmské džungli, přepravovaly pacienty s přednostním odsunem do týlu lehké sanitní letouny. Na tichomořských ostrovech byli v počáteční fázi bojů zranění shromažďováni na břehu a odváženi výsadkovými čluny přímo na sanitní lodě, neboť lékařům se lépe než v džungli pracovalo v čistém a bezpečném prostředí.
V polní nemocnici
Každá divize měla k dispozici velkou zdravotnickou jednotku, která zajišťovala odborné lékařské ošetření, motorizovanou přepravu raněných a jejich doléčení v polní nemocnici. Nejdůležitější složku představovaly chirurgické týmy provádějící v polních podmínkách nezbytné operace minimalizující následky utrpěného zranění. V německé armádě se místo jejich působení nazývalo Hauptverbandplatz (hlavní obvaziště) a zřizovalo se v blízkém týlu v lokalitě, kde mohlo být udržováno alespoň základní antiseptické prostředí.
Zraněné tam z praporních obvazišť vozily sanitky a opět podle povahy a závažnosti poranění se jim věnovali specializovaní lékaři. Většina pacientů přicházela již stabilizována a o jejich osudu tedy nerozhodovaly vteřiny, přesto zůstával stav některých mužů stále kritický. Chirurgické týmy pak pracovaly nepřetržitě mnoho hodin, zatímco techničtí specialisté jim zajišťovali dodávky léků, lékařských nástrojů, vody a elektrické energie. Další podpůrné jednotky zajišťovaly provoz sanitek, stravu pro personál a pacienty, zdravotnickou administrativu a strážní službu.
Zpátky do boje
Po provedené operaci voják putoval do polní nemocnice, kde jeho stav zdravotníci sledovali stejně jako v běžném civilním „špitále“. Pokud bylo třeba dalších operací nebo povaha zranění vyžadovala zotavení delší než 30 dní, čekal pacienta odsun do zázemí k doléčení a následné rehabilitaci, která mohla trvat i několik měsíců. Pro rekonvalescenty byly zřízeny vojenské nemocnice, lazarety a léčebné ústavy v příslušném vojenském okruhu Německa, do něhož divize spadala.
TIP: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války (1)
Poté, co byl voják prohlášen za uzdraveného, rozhodovala o jeho návratu do služby lékařská komise, která jej mohla buď dočasně, nebo trvale propustit ze služby, nebo přeřadit k týlovým útvarům. Pokud to ale jeho stav dovoloval, byl voják odeslán zpět ke svému mateřskému útvaru, nebo se coby zkušený veterán ocitl v některé z nově stavěných jednotek.
