Hranice etiky: Lékařské experimenty na hraně i za ní
Archiv medicínských experimentů, které balancovaly na hraně lékařské etiky, se neutěšeně rozrůstá. Není to nutně doklad nekalostí a nečestných záměrů průkopníků, ale paradoxně spíše důkaz zpřísňujících se kritérií výzkumu a větší ochrany práv pacientů. I proto by mnohé dříve legální pokusy dnes už nemohly být realizovány.
Pozitivní příklady táhnou
O tom, že pozitivní motivace může při terapii sehrát velmi významnou roli, víme „díky“ pokusům Mary Tudorové. Háček je v tom, že se tohoto závěru ve 40. letech minulého století dobrala přes motivaci negativní. A byť se při jejích pokusech neumíralo, trvalé následky si dětští pacienti odnesli do dospělosti. Do historie medicíny se její experiment zapsal jako Studie monster. Tím monstrem ovšem byla ona a její kolegové. Skupinu dětí se silnou koktavostí rozdělila na poloviny, přičemž jedny neustále chválila, ale ty druhé kritizovala (bez ohledu na to, jak dobře si vedly). Chváleným terapie pomohla, ti kritizovaní často přestali zcela mluvit.
Nesladký švédský experiment
Nemlsejte sladké a řádně si čistěte zoubky, ať nemáte zubní kaz. Klasika, s níž jsme dnes dobře obeznámeni a učíme ji své vlastní děti. V 50. letech minulého století ale nepatřil vztah mezi konzumací sladkostí, dentální hygienou a kazivostí zubů k probádaným znalostem. Prokázal jej až desetiletý experiment švédských lékařů ve Vipeholmu. V sanatoriu pro mentálně postižené distribuovali pacientům bonbony tak dlouho, až se spojení mezi zvýšeným příjmem cukru a vznikem zubního kazu stalo nepopiratelným. Pochopitelně u toho chyběl informovaný souhlas pokusných subjektů, rozhodla za ně instituce. A tato sladká terapie jim rozhodně přivodila více bolesti než užitku.
Můžeme si to prosím půjčit?
Jmenovala se Henrietta Lacksová a byla matkou pěti dětí. V jednatřiceti letech zemřela na rakovinu děložního čípku. Byla Afroameričankou. A nejspíš proto, že se psal rok 1951, nikdo neměl potřebu si od černošky vyžádat souhlas s užitím jejího „biologického“ materiálu. Z odebraných rakovinných buněk, nazývaných HeLa, byla vytvořena buněčná linie, jež se stala univerzálním vzorkem pro více než 60 000 pokusů a studií. Paní Lacksové to nepomohlo. Ale z toho, že se ještě léta po jejím skonu využívá ve vědě bez jejího souhlasu její vzorek, mohli profitovat aspoň ti sirotci, které po sobě zanechala.
Hezky něco za něco
Výzkum rakoviny prostaty je nepochybně důležitý. Ale kde seženete dostatek pacientů ochotných k tomu, aby se v tak citlivé oblasti nechali řezat skalpelem? Urolog Perry Hudson měl jasno. Vyrazil do zapadlých uliček Manhattanu a oslovoval bezdomovce. Sehnal jich 1 200! Za příslib čisté postele, tří teplých jídel a lékařské péče byli svolní ke všemu. Že jim bude chirurgicky odebírat prostatu, učiní je neplodné a přivodí jim doživotní problémy s močením, se už nepochlubil. Hudson uspěl jako badatel, jako etický lékař však naprosto selhal.
Pokrok pro celé lidstvo
Žloutenka není jen nemocí špinavých rukou. Že existují různé kmeny žloutenky a jinak se šíří – A fekálně/orální cestou, B zase intimním kontaktem a přenosem tělesných tekutin – to popsal až pediatr Saul Krugman. Proti hepatitidě B také vyvinul prototyp vakcíny. Chtělo by se zatleskat, protože „béčko není žádné béčko“. Ročně se jí nakazí 257 milionů lidí. Horší je ovšem způsob, jakým se Krugman ke svým závěrům dostal. Experimentoval totiž na chovancích dětského domova ve Willowbrooku. Panovaly tam otřesné hygienické podmínky, a lékař navíc cíleně desítky dětí žloutenkou nakazil. Výsledek jeho práce je pozitivní pro miliony lidí, to však nevykoupí způsob provedení experimentu.
Svědí, pálí, leptá
Kosmetické přípravky – od dětského zásypu po tělová mýdla a sprchové šampony – prodělávají před svým uvedením na trh rigorózní zkoušky a testování. Obránci práv zvířat se už zasadili o to, že se podobné testy neprovádějí na zvířatech. Ještě v 60. letech ale po takových aktivistech nebylo slechu a podobné experimenty se prováděly přímo na lidech, respektive na odsouzencích. Nechvalně tím proslul dermatolog Albert Kligman, který po dvacet let experimentoval s kůží vězňů v holmsburské káznici. Vězni si výměnou za souhlas polepšili na stravě a penězích. O následcích ale informováni nebyli. Kligman se zapsal do dějin jako objevitel opalovacích krémů, za hrdinu ho ale považovat nemůžeme.
Tohle, nebo nic
Odborně se to nazývá Hobsonova volba, česky bychom její princip vyjádřili jako „Ber, nebo nech být!“. A právě tím vynikaly proslulé farmaceutické společnosti, které testovaly nová léčiva (v poslední fázi klinických studií) před uvedením na trh. Řekněme, že v nigerijské provincii Kano zuří meningitida kosící děti. A jako z udělání jde kolem zástupce farmaceutického gigantu a ten místním nabídne lék, jenž na meningitidu může zabrat. Pravda, je ještě neozkoušený, ale aplikací ho tu může otestovat. Svolí k tomu rodiče dětí? Mohou si vybrat mezi tím, že své ratolesti léčit nebudou vůbec, anebo schválí léčbu neprověřeným experimentálním lékem. Je to zkrátka volba, která má k férovosti daleko.
