Housenky, které dobyly svět: Historie výroby hedvábí je dlouhá tisíce let

Luxusní oděvy, drahé povlečení, padáky, chirurgické nitě i umělé tepny – to vše a mnohé další se vyrábí z úžasného materiálu, který v zimě hřeje, v létě chladí a nevyvolává alergické reakce. Podle některých dokonce oddaluje vznik vrásek, protože obsahuje esenciální aminokyseliny. Pokud tedy spíte na hedvábných polštářích, napomáháte svému mladistvému vzhledu.

V průběhu historie získala zmíněná tkanina punc přepychu, který odděloval šlechtu od poddaných. Zákony některých zemí přitom dovolovaly odívání do hedvábí až od určitého společenského postavení. A římská šlechta mu podlehla natolik, že jeho bezhlavým nakupováním zřejmě uspíšila pád impéria. Jak ale získalo svou pověst? A proč je tak drahé?

Podle čínských legend a mimo jiné i Konfuciova díla se zrod hedvábí datuje zhruba tři tisíce let před přelom letopočtu a pojí se s císařovnou Lej-cu. Když jí bylo čtrnáct let, údajně jí do šálku s čajem spadla ze stromu kukla bource morušového. Když se ji však dívka pokusila z horkého nápoje vytáhnout, začala se jí jemná hmota rozplétat pod prsty. Lej-cu tak získala dlouhé pevné vlákno, brzy k němu přidala další a posléze je spředla. Se svým manželem, mytickým Žlutým císařem, poté život bourců sledovali a naučili se je chovat. Mladá panovnice tím prý položila základy čínského hedvábnictví a v mytologii jí od té doby náleží post bohyně hedvábí.  

Do hrobu i do čaje

Ve skutečnosti jsou nejstarší biomolekulární důkazy o práci s hedvábím staré přes 8 500 let a vědci je objevili v čínských hrobkách Ťia-chu, kde se nacházely také velmi hrubé spřádací nástroje a kostěné jehly. Obyvatelé oblasti tedy zřejmě již v dávné minulosti ovládali základy tvorby textilu. Nejstarší hmotný doklad o existenci hedvábného materiálu pochází z roku 3630 př. n. l. a našel se v oblasti Jang-šao v provincii Che-nan: Jednalo se o látku, do níž bylo zavinuto zesnulé dítě. Číňané tedy uměli s hedvábím pracovat mnohem dřív, než šťastná náhoda zavála kuklu bource do císařského šálku.   

Jeho rozsáhlejší produkce a také sofistikovanější metody spřádání se objevily až ve 2. tisíciletí př. n. l., za vlády dynastie Čou. Následně si látka získala takový věhlas, že se zařadila mezi nejdůležitější čínské komodity. Důkaz představují i pozůstatky hedvábí upředeného za dynastie Šang v polovině 2. tisíciletí, objevené v egyptských hrobkách. 

Svlékání kůže 

Za dynastie Chan, zhruba mezi léty 200 př. n. l. a 220 n. l., se práce s hedvábím dále rozvinula: Vznikající materiál byl jemnější, silnější a často se barvil pomocí přírodních pigmentů. Zdobily jej také výšivky, které se neomezovaly pouze na tradiční tvary, ale zobrazovaly i zvířata či lidi, případně různé nápisy. Centimetr čtvereční nejjemnější látky ze zmíněného období sestával až z 220 vláken. Spřádání se tradičně věnovaly ženy, jež se rovněž staraly o samotné housenky. 

Zatímco dřív žili bourci volně v přírodě, čínské hedvábnictví si osvojilo jejich domácí chov. Z vajíček se po čtrnácti dnech vylíhnou larvy, načež se jejich neutuchající apetit musí hasit neustálým přísunem listů, nejlépe z morušovníku bílého. Těla housenek pokrývají tmavé chloupky, a jakmile se do temných odstínů zbarví i hlavičky, jde o předzvěst svlékání kůže. Po přerodu jsou larvy bílé, nahé – a popsaným procesem nakonec projdou čtyřikrát, než jejich tělo zesílí a získá žlutý nádech. 

Mocnější než císař

Několik týdnů po vylíhnutí se larvy zakuklí do obalu z vláken, která k sobě lepí přírodním gumovým pojivem. Pokud by lidé jejich proměnu nenarušili, nakonec by z kokonů vylétli bílí noční motýli. K získání hedvábí je však třeba životy housenek po zakuklení ukončit. Zámotky se sbírají a vkládají do vroucí vody, načež se dále zpracovávají. Horká tekutina lepivou gumu rozpustí a přadleny pak mohou materiál rozplést. Každý kokon zahrnuje 300–900 metrů vláken zhruba o síle deseti mikrometrů, tedy 10−6 metrů. Na půl kilogramu výsledné látky tak padnou asi tři tisíce zámotků. Právě kvůli zdlouhavé péči a náročnému zpracování, které nemohou obstarat stroje, se hedvábí odjakživa považovalo za luxus a časem také fungovalo coby platidlo.

Aby mohla ceněná látka vzniknout, musejí se larvy bource usmrtit dřív, než se promění v motýly. (foto: Shutterstock)

Hedvábnictví se v Číně stalo natolik významným a záviselo na něm tak velké množství lidí, že morušové sady tvořily výjimku z pravomocí vladaře. Pokud se tedy panovník pokoušel vyvlastnit zemědělskou půdu poddaných, v případě zmíněných sadů měl smůlu. Šlo také o jediný druh pozemků, na něž mohly rodiny uplatňovat dědičné právo. Zájem rostl a odvětví s ním, panovnický dvůr měl vlastní výrobny a přepychová látka pronikala i do kultury: Psalo se na ni či malovalo a básníci o ní rovněž skládali verše. Vyšívané róby symbolizovaly vysoký status a odlišovaly bohaté od chudých. Císařové dynastií Liao a Ťin pak hedvábím dokonce vypláceli vojáky.    

Evropský mor

Popularita materiálu později překonala hranice Číny a tkanina se začala produkovat také v Koreji či Japonsku, kde se z hedvábnictví stalo výrobní odvětví kontrolované státem. Kouzlu bource morušového brzy podlehla rovněž Indie, Arábie, Levanta ve východním Středomoří a Itálie. Nakonec hedvábí představovalo natolik důležitou komoditu, že propůjčilo jméno i nejslavnější obchodní stezce spojující východ Asie s Afrikou a starým kontinentem. 

Právě po ní pak luxusní materiál putoval také do Římské říše – a tamní šlechta si ho zamilovala až do té míry, že se mu připisuje jistá vina na kolapsu impéria: Na východ prý směřovalo tolik stříbra, že jeho odliv neblaze přispěl k bankrotu státu. Historik Plinius si v 1. století posteskl: „Nejméně sto milionů sestercií je suma, již si z našeho impéria každoročně bere Indie, severní Čína produkující hedvábí a též Arabský poloostrov.“ Pro srovnání, správa všech římských legií tehdy vyšla asi na 650 milionů sesterciů ročně a celkové náklady na chod země dosahovaly zhruba miliardy sesterciů. 

Vzácná látka zůstávala po dlouhá staletí hlavním vývozním artiklem Číny, stále víc regionů však toužilo po hedvábnictví ve vlastní režii. Italské státy tak začaly bource chovat koncem 15. století, podobně jako Francie, kde o rozvoji nového odvětví rozhodl Ludvík XI. již v roce 1466. Z obou zmíněných zemí se nakonec stali hlavní producenti hedvábí v Evropě. Rozkvět oboru dál urychlila průmyslová revoluce a vynález žakárového stroje na počátku 19. století: Montoval se na tkalcovská zařízení a zjednodušoval výrobu složitých textilií. Protesty dělníků, jimž brala mechanizace práci, utichly až v roce 1854, kdy evropské bource zasáhl zničující mor. Situace se jevila natolik vážná, že byl studiem nemoci pověřen význačný biolog a chemik Louis Pasteur. 

Ze sadů do továren

Na základě jeho výzkumu se v roce 1870 povedlo dostat mor pod kontrolu a hedvábnický průmysl se mohl odrazit ode dna. Tomu italskému se to zčásti podařilo, francouzskému nikoliv. Evropa se industrializovala a dělníci zkrátka dávali před náročnou ruční výrobou tkaniny přednost lukrativnější práci v továrnách. Vinou krize navíc cena hedvábí na starém kontinentě stoupla a zájem ochabl. Na druhou stranu například Japonsko prošlo velkou modernizací a spolu s Koreou či Thajskem se v produkci látky zařadilo po bok Číny. 

Začátkem 20. století dokonce země vycházejícího slunce původní domovinu hedvábí předčila a zajišťovala 60 % globální výroby. Druhá světová válka však Japonce odstřihla od řady západních odbytišť. Nedostatek ceněné tkaniny na trhu podnítil hledání náhrady, kterou se nakonec stala syntetická vlákna jako nylon. Když boje utichly, japonské hedvábnictví se krátce vzchopilo, ale rostoucí popularita levných umělých náhrad mu definitivně srazila vaz. Čína se vrátila na post největšího vývozce a svou pozici si udržuje dodnes: V roce 2021 jí export hedvábí vynesl v přepočtu 15,4 miliardy korun a její hlavní odbytiště představovala Itálie.