Hon na válečnou loď: Vzpoura na sovětské fregatě Storoževoj

V 70. letech čelil Sovětský svaz sílící vnitřní krizi. Země se potýkala s korupcí a především se sílící nedůvěrou ve slibované brzké vítězství socialismu. S globálním rozvojem technologií a růstem životní úrovně se zvýraznily sociální rozdíly v sovětské společnosti. Jednotou východního mocenského bloku také otřásly události roku 1968 v Československu stejně jako rozsáhlé sociální nepokoje v Polsku v prosinci 1970. 

Daný stav si dobře uvědomovalo i politické vedení v Moskvě. Brežněvova administrativa usilovala o určité zmírnění napětí ve vztahu k zemím NATO, jak prokázaly rozhovory o omezení strategických zbraní (SALT) v letech 1969–1972. Méně úspěšně si ale Kreml počínal při úsilí o stabilizaci domácího hospodářství a v boji s korupcí. Rostoucí nespokojenost s daným vývojem se projevovala i v prostředí ozbrojených sil.

Naivní idealista

Společenská atmosféra doby vyústila v obskurní vzpouru námořníků na fregatě Storoževoj v listopadu 1975, kterou vyvolal politický komisař plavidla kapitán Valerij Michajlovič Sablin. Šestatřicetiletý syn námořního důstojníka měl v té době za sebou již 19 let poměrně úspěšné služby, během nichž absolvoval Frunzeho námořní institut a působil na různých lodích Severní flotily. Leningradský rodák se od mládí vyznačoval otevřenou a poněkud naivní povahou. Již v roce 1962 napsal tehdejšímu sovětskému vůdci Nikitovi Chruščovovi dopis žádající o očištění komunistické strany od „zkorumpovaných elementů“. Za uvedenou iniciativu jej námořnictvo „odměnilo“ písemným pokáráním.

Navzdory neblahé zkušenosti vydrželo Sablinovi „očistné“ úsilí i nadále. V roce 1975 během služby v Pobaltí vymyslel ambiciózní a dobrodružný plán, jak zahájit obrodný proces v zemi a především ve straně. Rozhodl se převzít kontrolu nad lodí a plout z Rižského zálivu do Leningradu a odtud dále po Něvě ke křižníku Aurora, symbolu Říjnové revoluce roku 1917. Odtud pak hodlal rádiem odvysílat své poselství nabádající k boji s korupcí a ochraně vlasti před vnitřními i vnějšími nepřáteli. Později prý, dle svědectví některých účastníků, plán přehodnotil a rozhodl se pro vysílání z neutrálních vod, kam mohla fregata se vzbouřenci snáze doplout.

Povstalci ovládli loď

Mnohé detaily o průběhu vzpoury dodnes zůstávají zahaleny tajemstvím. Jeví se jako velmi nepravděpodobné, že by Sablin z počátku jednal sám. Řada svědků se při pozdějším vyšetřování nepochybně snažila zamlčet či marginalizovat svou účast. Jisté je, že v noci z 8. na 9. listopadu (v době výročí Říjnové revoluce podle juliánského kalendáře používaného v SSSR) Sablin odvolal kapitána fregaty Anatolije Potulného z můstku s odůvodněním, že se několik opilých členů posádky dopustilo výtržnosti. Následovala však internace velitele lodi v sonarové místnosti. 

Následně nechal Sablin svolat všechny důstojníky, předestřel jim svůj plán a nechal o něm hlasovat. Osm důstojníků se vyslovilo pro, sedm proti a ti byli též uvězněni. Vzbouřenci poté svolali posádku čítající zhruba 150 mužů. Politruk mužstvu vysvětlil svůj záměr a pro zvýšení motivace pustil shromážděným pasáž z filmu Křižník Potěmkin o vzpouře v carském námořnictvu v roce 1905. Po tomto vystoupení údajně mezi posádkou zavládlo nadšení pro revoluci. Loď tedy mohla vyrazit.

Dramatické pronásledování

Sablin původně zamýšlel vyplout až po rozednění, aby mohl svou cestu alespoň z počátku maskovat jako běžnou hlídkovou plavbu. Celá akce 
se však brzy ocitla v ohrožení. Jeden z důstojníků, který naoko hlasoval pro vzpouru, uprchl na břeh a zalarmoval stráže v přístavu. Naštěstí pro vzbouřence ostraha přístavu váhala a považovala oznámení za omyl či provokaci. 

Než hlídky stihly zareagovat, fregata vyplula směrem ke švédským teritoriálním vodám. Personál přístavu tak alespoň upozornil úřady. Mezi velitelským sborem námořnictva i politickými špičkami okamžitě zavládlo zděšení. Panovaly obavy, že posádka Storoževoje požádá o azyl ve Švédsku, podobně jako to o 14 let dříve udělal přeběhlík Jonas Pleškys, který poté předal své vědomosti o sovětském loďstvu CIA. Zatímco Pleškys přešel sám, nyní hrozilo, že se do rukou NATO dostane celá bojová loď s veškerým vybavením. Politbyro proto nařídilo zastavit Storoževoj za každou cenu.

Po stopách fregaty okamžitě vyrazilo 13 lodí a 60 letadel včetně středních bombardérů Jak-28. Ty provedly několik průletů a shodily do její blízkosti několik bomb, přičemž jedna loď zasáhla a zablokovala kormidlo. V západním tisku se později objevily nepotvrzené zprávy o obětech na životech, nejnadsazenější hovořily až o 50 mrtvých. Exploze poškodily strojní zařízení plavidla, které pak v dopoledních hodinách zůstalo bezvládně stát uprostřed moře. Stalo se tak pouhých 32 km od švédských vod. 

Zakrátko se k fregatě přiblížila pronásledující plavidla a na palubu vstoupil výsadek námořní pěchoty. Ten se však navzdory očekávání nesetkal s žádným odporem. Namísto toho se záhy ukázalo, že samotná posádka již zadržela Sablina. Ten byl při zatýkání za nejasných okolností lehce postřelen do nohy. Jeho chvatné zadržení pravděpodobně vycházelo ze snahy spoluspiklenců, kteří pochopili nevyhnutelnost porážky, se od celé akce urychleně distancovat a svalit veškerou vinu na Sablina.

Dva muži před soudem

Následovalo internování a vyšetřování všech členů posádky. Před soudem však nakonec stanuli pouze dva: Sablin a 20letý řadový námořník Alexander Šejn, jehož vůdce vzbouřenců jmenoval svým zástupcem. Ostatní účastníky revolty čekalo propuštění do civilu bez vojenských poct a výsluh. Netřeba dodávat, že mnozí nadále žili pod dohledem KGB.

Valerij Sablin si při soudním přelíčení v červenci 1976 vyslechl nejvyšší trest a jeho život skončil před popravčí četou 3. srpna téhož roku. Do poslední chvíle se nepovažoval za zrádce, ale za bojovníka za společenskou reformu. Roku 1994 jej posmrtně očistila rehabilitační komise, jejíž svolání iniciovali Sablinovi rodiče. Šejn strávil osm let ve vězení, po odpykání trestu žil v nuzných podmínkách.

Aby se fregata Storoževoj nestala symbolem odporu proti režimu, Moskva krátce po vzpouře v tichosti rozhodla o jejím převedení k Tichomořské flotile. Došlo také ke kompletní výměně posádky. Vyšetřovatelé si nejspíše uvědomovali, že Sablin a Šejn nebyli jedinými viníky. Veřejné poukazování na rozsah vzpoury by ale poškodilo pověst námořnictva. Proto soud raději přikročil k exemplárnímu potrestání hlavních viníků a tichému pardonování ostatních.

Rychlá reakce

Nad průběhem vzpoury zůstává viset nejeden otazník. Většina svědků o událostech vypovídala skoupě, nejednoznačně či vyloženě lživě. Lze předpokládat, že Sablin celou akci připravoval delší dobu a že do ní zasvětil další lidi. Zároveň se jeho plán v řadě ohledů jeví jako diletantský. Již samotná představa o vynucení reforem prostřednictvím rozhlasového projevu byla naivní. Rebelové zároveň podcenili reakci námořnictva, která se ukázala být rychlá a rázná. Také neodhadli smýšlení ostatních členů posádky, jak ukazuje útěk jednoho z důstojníků, který naoko předstíral souhlas se vzpourou. Sablin, jenž jakožto politický komisař disponoval řečnickým nadáním, zřejmě dokázal u mužstva vyvolat počáteční entuziasmus.

Lze předpokládat, že „revoluční zápal“ většiny námořníků nevycházel ani tak z ideových příčin jako spíše z obecné nespokojenosti s materiálními poměry, šikanou a dalšími dlouhodobými neduhy sovětských ozbrojených sil. Velká část námořníků si však pravděpodobně záhy uvědomila nereálnost plánu. V kritické chvíli se pak obrátili proti samozvanému veliteli ve snaze uniknout hrozícímu trestu.

Západ si oddychl

Zásadní otázkou zůstává, jak by Sablin a jeho následovníci postupovali, pokud by se jim podařilo dosáhnout švédského výsostného území a odvysílat zamýšlené poselství. Kdyby se poté vůdce revolty rozhodl požádat o azyl v království, část posádky by se proti tomu pravděpodobně postavila. Doboví západní analytici a komentátoři význam vzpoury většinou přeceňovali a optimisticky ji vnímali jako doklad klesající podpory režimu uvnitř ozbrojených sil. Předpoklad, že se tato revolta stane předzvěstí dalších vzpour, se ale nenaplnil. Pozdější pokusy novinářů vykreslit Sablina jako bojovníka proti komunismu měly s realitou pramálo společného. Podle pamětníků šlo naopak o přesvědčeného a idealistického leninistu. K jeho odkazu se ostatně dodnes hlásí i některá neomarxistická hnutí. 

Zatímco západní média vzpouru vesměs oslavovala jako projev nespokojenosti sovětského lidu s vládnoucím režimem, americký námořní atašé ve Stockholmu Thomas Wheeler správně podotkl, že pokud by se Sablinovi podařilo dosáhnout švédských vod, znamenalo by to pro tamní a potenciálně i americkou diplomacii závažný problém. Jestliže jednotlivcům prchajícím ze SSSR poskytovala skandinávská země běžně azyl, úřady by stěží byly ochotny riskovat roztržku se Sověty tím, že by vzaly pod ochranu celou posádku i s lodí. Podobný incident měl potenciál ohrozit probíhající jednání o omezení zbrojení mezi SSSR a NATO.