Hledání zázračné diety: Proč je pro lidi s obezitou hubnutí tak obtížné?

Všichni víme, že si máme hlídat příjem energie. Stejně tak je všem jasné, že bychom měli mít adekvátní výdej energie tělesným pohybem. Energetický obsah každé potraviny najdeme na obalu a není problém si pohlídat přísun kalorií. Výdej energie spočítají člověku i chytré hodinky. Přesto se lidem nedaří trvale zhubnout, ani když se ze všech sil snaží dodržovat doporučení dietologů. Nezdar totiž nepadá jen na konto slabé vůle a nedostatku odhodlání. 

Pandemie obezity

Podle statistik Světové zdravotnické organizace se od roku 1975 počet obézních lidí ztrojnásobil. Nadváhou trpí 39 % dospělých a 13 % je obézních. Pro většinu světové populace představují nadváha a obezita větší zdravotní riziko než podvýživa a postihují stále více i dětskou populaci. Z dětí mladších pěti let má 40 milionů nadváhu či obezitu. Ve věkové kategorii pět až devatenáct let přesáhl počet dětí s nadváhou nebo obezitou 340 milionů.

Dědičné vlohy se na sklonech k nadváze a obezitě podílejí pouhou pětinou. Zbytek mají na svědomí „vnější podmínky“ – tedy konzumace jídla a nápojů a celkový životní styl. I proto se zdá cesta k udržení zdravé tělesné hmotnosti jednoduchá. Obvykle se uvádí, že o tloustnutí nebo hubnutí rozhoduje jednoduché pravidlo. Pokud přijímáme s potravou víc energie, než kolik jí náš organismus spálí, pak nadbytečnou energii ukládáme do zásoby ve formě tuku a tloustneme.

Naopak, pokud vydáváme víc energie, než kolik jsme jí zkonzumovali, sahá náš organismus do tukových zásob, využívá je k pokrytí energetického deficitu a hubneme. Pokud chceme zhubnout, musíme se dostat do „energetického manka“, a to buď snížením příjmu energie, nebo zvýšeným výdejem energie, popřípadě obojím.

Jednoduchá řešení nefungují

Tento tzv. model energetické rovnováhy je snadno pochopitelný a na první pohled se vyznačuje až průzračnou logikou. Jeho slabiny se ukážou, když má vysvětlit některé zjevné fenomény. V 60. letech minulého století například vážil dospělý muž ve Spojených státech kolem 75 kilogramů. Když se nadměrnou konzumací energeticky vydatné potravy dopracoval k tělesné hmotnosti kolem 90 kilogramů, spustily se v jeho organismu korekční mechanismy jako snížená chuť k jídlu a potřeba intenzivnějšího pohybu. Tělo si tak samo naordinovalo „nápravný režim“, který jej měl vrátit k normální tělesné hmotnosti.

Dnes váží průměrný mužský obyvatel Spojených států kolem devadesáti kilogramů a v jeho těle se žádný korekční režim nespouští. Naopak, pokud se pokouší snížením konzumace vysokoenergetických potravin a nápojů a zvýšeným výdejem energie srazit tělesnou hmotnost k pětasedmdesáti kilům, bojuje s neustálým pocitem hladu a nechutí k pohybu. V jeho organismu startují procesy, které vracejí tělesnou hmotnost zpátky k devadesáti kilům.

Model energetické rovnováhy vysvětluje tloustnutí současné populace nabídkou vysoce chutných „kalorických bomb“. Lidé jsou obklopeni chutnými levnými potravinami, které jsou navíc propagované masivní reklamou. V takovém prostředí je snadné přijímat s potravou a nápoji více energie, než kolik jí vydáváme svými životními aktivitami. Tuhle nerovnováhu ještě zesiluje sedavý způsob života. Za hlavní příčinu obezity proto považujeme přejídání spolu s nedostatečnou fyzickou aktivitou.

Chutné neznamená špatné

S atraktivitou chutných pokrmů a nápojů a jejich podílem na obezitě je to ale složitější. Názorně to dokumentuje experiment na laboratorních myších. Ty upřednostňují potravu ochucenou umělým sladidlem sukralózou před neslazenou potravou. Sukralóza se v těle nerozkládá, a je tudíž nekalorická. Myši krmené běžnou potravou s přidanou sukralózou však netloustnou, protože celkovou spotřebu chutnější potravy nezvýší. Když ale dostávají vysoce tučnou potravu, ztloustnou stejnou měrou bez ohledu na to, zda bylo krmivo ochucené sladidlem, nebo ne. Chutné potraviny tedy nemusejí nutně způsobovat obezitu.

Kritici viní model energetické rovnováhy ze zavádění principů fyziky do fyziologie. Podle nich model nezohledňuje biologické mechanismy, které jsou pravou příčinou tloustnutí. Tým vedený americkým endokrinologem Davidem Ludwigem působícím na Boston Children’s Hospital a zároveň i na Harvard Medical School nedávno připomněl na stránkách vědeckého časopisu American Journal of Clinical Nutrition konkurenční sacharido-inzulínový model obezity.

Ten vysvětluje obezitu jako metabolickou poruchu vyvolanou mnohem víc tím, co jíme, než tím, kolik toho sníme. Ludwig a spol. jsou přesvědčeni, že s obezitou bojujeme špatně, když nabádáme lidi, aby méně jedli a více cvičili. I proto podle nich případů obezity a s ní souvisejících nemocí přibývá.

Hubnout je těžké

Mnozí lidé se v souladu s modelem energetické rovnováhy poctivě snaží zhubnout tím, že méně jedí a více cvičí. Když pak nedosáhnou kýžené mety nebo si zdravou tělesnou hmotnost nadlouho neudrží, vysvětlují si to obvykle tak, že si nevzali zdravotní doporučení dostatečně k srdci, a navíc mají slabou vůli. Výsledky řady výzkumů však dokazují, že boj s nadváhou a obezitou není tak jednoduchý, jak by se mohlo na základě zásad modelu energetické rovnováhy zdát.

Cvičení pomáhá s udržováním zdravé tělesné hmotnosti velmi dobře těm, kteří netrpí nadváhou či obezitou. U lidí s obezitou je ale účinnost cvičení snížená, a za určitých okolností může obézní člověk dokonce nabrat další kilogramy jen tím, že se pokusil zvýšit výdej energie cvičením. Na první pohled to může vypadat jako absurdita, ale je to tak. 

Určitou energii spotřebováváme, i když neděláme vůbec nic. Ta padá na pokrytí nároků spojených s udržením základních tělesných funkcí. Pohyb a námaha naši spotřebu energie výrazně navýší. Když naše spotřeba energie přeroste její příjem s potravou, měli bychom hubnout. Zrádnost těchto jednoduchých kalkulací ukázala studie vědců z Čínské akademie věd a jejich britských kolegů z University of Roehampton publikovaná nedávno ve vědeckém časopise Current Biology.

Početný čínsko-britský vědecký tým zjistil, že lidé, kteří cvičí, spotřebovávají méně energie na udržování základních životních funkcí. Zvýšený výdej energie při cvičení si jejich organismus kompenzuje snížením výdeje energie v klidu. Pokud po námaze odpočívají, je pro ně snazší opět „nabírat“, protože jejich tělo jede v jakémsi úsporném režimu. Pokles ve spalování energie v klidu byl nejvýraznější u lidí s obezitou a v menší míře také u seniorů.

Úsporný režim

Pokus s 1 750 dospělými dobrovolníky ukázal, že jednotlivcům s nejvyšším body mass indexem (BMI) se z kalorií spálených během cvičení vrátila sníženou spotřebou energie v klidu bezmála polovina. Dobrovolníkům s normálním BMI se však vrátilo jen o něco víc než čtvrtina. Rozdíly ve výsledném efektu mohou být skutečně velké. „Po zařazení do cvičebních programů na hubnutí většina lidí trochu zhubne. Někteří jedinci zhubnou hodně, ale několik nešťastníků ve skutečnosti přibere,“ říká člen výzkumného týmu John Speakman. Důvodem těchto individuálních reakcí je pravděpodobně to, co vědci označují jako kompenzační mechanismy.

Patří k nim zvýšená chuť k jídlu nabuzená cvičením nebo snížení výdajů energie spojených s klidovým metabolismem. Tyto kompenzace ubírají cvičení na efektu. „Chtěli jsme zjistit, proč někteří lidé vykazují silné kompenzační mechanismy, a jiní ne,“ vysvětluje vedoucí týmu Lewis Halsey. „Zjistili jsme, že o míře kompenzací rozhodují v převážné míře dvě věci. Jednou je věk. Starší lidé kompenzují více. Tím druhým faktorem je obezita. Obézní lidé po zvýšené fyzické aktivitě výrazně omezují svůj klidový metabolismus. Výsledkem je, že na každou kalorii, kterou vydají při cvičení navíc, ušetří zhruba polovinu kalorie během následného odpočinku.“

Poselství čínsko-britské studie lidi bojující s obezitou rozhodně nepotěší. Hubnutí zvýšením tělesné aktivity je pro ně podstatně obtíženější než pro člověka se zdravou tělesnou hmotností, jehož organismus kompenzuje vydanou námahu mnohem menší měrou. „Po celém světě se obvykle doporučuje ke zhubnutí dosáhnout kalorického deficitu 500–600 kalorií, a to jak zvýšeným výdejem při cvičení, tak i sníženým příjmem při dietě. Tato doporučení však neberou do úvahy, že po cvičení dochází kompenzací ke snížení množství kalorií spálených na pokrytí těch nejzákladnějších životních funkcí,“ vysvětluje Halsey. 

Nový model

David Ludwig a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že sacharido-inzulínový model nabízí efektivnější cestu a dlouhodobě fungující strategii pro udržení zdravé tělesné hmotnosti. Na rozdíl od modelu energetické bilance přichází tato metoda s kacířským tvrzením, že přejídání není hlavní příčinou obezity. Ze současné epidemie obezity viní moderní stravovací návyky, pro něž je charakteristická nadměrná spotřeba potravin s vysokou glykemickou zátěží.

To znamená, že po konzumaci těchto potravin prudce roste koncentrace krevního cukru glukózy v těle. Jedná se především o potraviny s vysokým obsahem rychle stravitelných sacharidů. Tyto potraviny vyvolávají v lidském organismu hormonální změny, které zásadním způsobem přebudují metabolismus, vedou k ukládání tuku v těle, přibírání na váze a v konečném důsledku i k obezitě a s ní souvisejícím chorobám.

Když jíme rychle stravitelné sacharidy, tělo reaguje na nárůst hladiny cukru v krvi zvýšenou sekrecí inzulínu a potlačenou sekrecí hormonu glukagonu. Takto vychýlená hormonální rovnováha nutí tukové buňky, aby si braly větší část z energie získané s potravou. Pro svaly a další metabolicky aktivní tkáně pak zbývá energie méně. Mozek registruje, že svaly a metabolicky aktivní tkáně nemají dost energie, a aktivuje mozková centra v hypothalamu, aby vyslala do těla naléhavý signál v podobě pocitu hladu. Organismus se v této situaci snaží energií šetřit, zpomalí metabolismus a zároveň hladově pase po nových vydatných zdrojích energie.

Lidské tělo se tím dostává do paradoxního stavu. Člověk má hlad, a přitom v těle ukládá nadbytečný tuk. Právě v tom vidí sacharido-inzulínový model kámen úrazu při boji s nadváhou a obezitou. Lidé se soustředí se na to, kolik toho snědí, ale prakticky je nezajímá, jak působí snědené pokrmy na jejich hormonální systém a metabolismus. Model energetické rovnováhy předpokládá, že je jedno, v jakých pokrmech energii přijímáme. Sacharido-inzulínový model samozřejmě množství energie přijaté s potravou neignoruje, ale navíc rozlišuje pokrmy podle toho, jak působí na hormonální rovnováhu lidského organismu.

Jak na nadváhu a obezitu?

Ludwig a spol. nepředstírají, že je sacharido-inzulínový model nějaká horká novinka. Poprvé se tato myšlenka objevila už počátkem 20. století. V přehledovém článku The Carbohydrate-Insulin Model: A Physiological Perspective on the Obesity Pandemic, publikovaném v lékařském časopise The American Journal of Clinical Nutrition, ale představilo sedmnáct mezinárodně uznávaných vědců, klinických výzkumníků a odborníků na veřejné zdraví v čele s Ludwigen jednu z nejnovějších a nejkomplexnějších formulací tohoto modelu. 

Upřednostnění koncepce sacharido-inzulínového modelu před zásadami vyvozenými z modelu energetické rovnováhy by podle nich přineslo zásadní obrat ve strategiích pro udržení zdravé tělesné hmotnosti a pro léčbu obezity. Dietologové už by nenutili lidi k razantnímu omezení množství konzumované potravy, což je strategie, která obvykle dlouhodobě nefunguje. V souladu se sacharido-inzulínovým modelem by doporučovali lidem s nadváhou a obezitou, aby věnovali víc pozornosti tomu, co jedí. 

David Ludwig k tomu říká: „Snížení spotřeby rychle stravitelných sacharidů, které zaplavily potravinový trh během éry nízkotučných diet, potlačuje tendenci organismu k ukládání tělesného tuku. Lidé pak mohou hubnout, aniž by je tolik trápil hlad, a dodržování diety je pro ně snazší.“

Proti vlastnímu tělu

Omezení přísunu energie s potravou vede při léčbě obezity k úbytku tělesné hmotnosti, ale jen zpočátku. Pacienti tak získají dojem, že mají svou tělesnou hmotnost pod kontrolou. Ale pak vstoupí do hry reakce organismu, které dalšímu hubnutí brání. Ty se kromě jiného projeví sníženou rychlostí metabolismu a nárůstem pocitu hladu. Pokud má pacient dále hubnout, musí ještě víc omezit přísun energie s potravou, což má za následek zintenzivnění pocitu hladu. Tímto přístupem dosáhne dlouhodobého významného úbytku hmotnosti jen málokdo. Ti, kterým se to nepodaří, se mohou cítit provinile, protože snadno nabudou dojmu, že nemají dostatečně silnou vůli a sebekontrolu.

Na základě modelu energetické rovnováhy se doporučuje, aby lidé „drželi kalorie pod kontrolou“. Ke zhubnutí se doporučuje dosáhnout denního kalorického deficitu 500–600 kalorií, a to jak zvýšeným výdejem při cvičení, tak i sníženým příjmem při dietě. Mimo výzkumnou laboratoř však neexistuje způsob, jak změřit individuální nároky na příjem energie s přesností větší, než je 300 kalorií na den. Udržení zdravé tělesné hmotnosti je za těchto okolností dost komplikované.

TIP: Nezdravé hubnutí: 5 příkladů bizarních i životu nebezpečných diet

Sacharido-inzulínový model předkládá i v podmínkách současné nabídky potravin vyšší míru dlouhodobé kontroly nad tělesnou hmotností tím, že si lidé víc hlídají, co jedí, a méně sledují, kolik toho sní. Účinnou strategii představuje podle tohoto modelu náhrada potravin s vysokým obsahem glycidů za potraviny s vysokým obsahem tuku (např. ořechy, semena, avokádo, olivový olej) a mírným obsahem glycidů (např. celozrnné potraviny, ovoce, luštěniny a neškrobová zelenina). Jedna z klíčových výhod diet s nízkým obsahem glycidů spočívá v tom, že zbaví pacienty neustálého boje se silnými pocity hladu.