Hledání nových cest vývoje: Duel tanků Leopard 1 vs. T-62 (2)

Podobně jako u německého Leopardu 1, také zrod sovětského T-62 provázely velké spory. Zatímco v případě německého tanku šlo zejména o pancéřování, v Sovětském svazu se debaty točily kolem výzbroje. Tanky T-54/55 totiž nesly 100mm drážkované dělo D-10T, jehož průbojné střely nemohly spolehlivě probít pancéřování nových západních tanků. Řešení neznamenala ani kumulativní munice, která kvůli drážkování hlavně rotovala, což snižovalo efektivitu. Nabízely se proto dvě možné cesty, a sice buď nový 100mm kanon s delší hlavní a výkonnějšími prachovými náplněmi, nebo kanon větší ráže.

Předchozí část: Hledání nových cest vývoje: Duel tanků Leopard 1 vs. T-62 (1)

Debaty o správném kanonu

Do těchto sporů zároveň promluvila rivalita dvou tankových konstrukčních kanceláří, které ležely v Charkově a Nižním Tagilu. Ta druhá vznikla vlastně díky válečné evakuaci té první a potom získala obrovský význam, charkovský tým se však nechtěl vzdávat a vyvíjel tank nové generace Objekt 430, kdežto v Tagilu pracovali na rozvoji konstrukce T-54/55. Projevil se rovněž vliv Nikity Chruščova, který hleděl velmi skepticky na „tradiční“ zbraně včetně tanků, nekriticky preferoval řízené rakety a dokázal se nadchnout pro zajímavé novinky. Proto se mu zalíbil i nový protitankový kanon T-12 Rapira, jenž měl dosud kalibr 100 mm, ale tehdy neobvyklou hladkou hlaveň, z níž mohl vystřelovat jak podkaliberní munici s šípovou stabilizací (APFSDS), tak kumulativní granáty.

Pro perspektivní tanky se již sice chystal i nový 100mm drážkovaný kanon D-54, ale Chruščovovo nadšení vedlo k pokynu odstranit ze zbraně drážkování a zvětšit kalibr. Tak se na přelomu 50. a 60. let objevil 115mm hladký kanon U-5 Molot čili 2A20, který neslo pokusné vozidlo Objekt 166 z Tagilu, přestože se paralelně testoval též Objekt 165 s dělem D-54. Oba koncepčně vycházely z T-55, ale větší kanony si vynutily montáž větších věží, což se poté projevilo i na změnách korby. Od T-55 se daly oba nové typy na pohled velice snadno odlišit podle toho, že postrádaly nápadnou velkou mezeru mezi prvním a druhým párem pojezdových kol.

Vozidlo pro invazi do ČSSR

Objekt 166 se 115mm dělem byl v roce 1961 přijat do služby pod jménem T-62, zatímco jeho příbuzný se 100mm drážkovanou zbraní následoval o rok později. Dostal označení T-62A, ale vznikl pouze malý počet. T-62 se nejdříve chápal jako dočasné překlenovací řešení, než přijde tank nové generace T-64 z Charkova. Ten přinášel řadu nových prvků (včetně 125mm kanonu s automatickým nabíjením), avšak enormní množství „dětských nemocí“ působilo komplikace a zpoždění, takže „dočasný“ T-62 ve výzbroji tankových jednotek prvního sledu dominoval až do poloviny 70. let.

Příbuznost s T-54/55 umožnila masovou produkci, ale tank T-62 byl proti svým předchůdcům výrazně složitější a zhruba o polovinu dražší. Také proto nikterak výrazně neuspěl u zemí Varšavské smlouvy, jelikož jej koupilo jen Bulharsko, zatímco ostatní členové dospěli k závěru, že nárůst bojové hodnoty oproti „pětapadesátkám“ neodpovídá nákladům. O to lépe si však T-62 vedl při prodejích do třetího světa, zejména do arabských států, protože se v tisícových počtech exportoval do Egypta, Sýrie a Iráku. Promluvil proto do válek s Izraelem a Íránem, zatímco v Evropě tvořily obrněnce T-62 na počátku 70. let výzbroj zhruba tří čtvrtin sovětských tankových jednotek v NDR a Československu.

Bylo to právě Československo, kde T-62 prodělaly první „bojové“ nasazení, ačkoli označovat invazi v roce 1968 za „boj“ není asi zrovna nejpřesnější. Tank absolvoval také průběžné modernizace, z nichž největší se dostavila roku 1972, kdy byl doplněn nejen protiletadlový kulomet DŠKM, ale rovněž jeden prvek, jenž tehdy působil bezmála jako sci-fi, a sice laserový dálkoměr KTD. Počátkem 80. let, když byly T-62 intenzivně nasazeny v Afghánistánu, přišla další novinka – přídavný pancíř na verzi T-62M. Ještě dnes najdeme „dvaašedesátky“ v ruských záložních jednotkách a běžně se objevují v armádách a konfliktech ve třetím světě.

Měření sil

Na zrodu obrněnců Leopard 1 a T-62 lze ilustrovat občas velmi složité procesy „hledání cest“, které tehdy probíhaly na obou stranách železné opony. Němci nejprve preferovali pohyblivost v kombinaci s palebnou silou a záměrně použili slabý pancíř, protože zastávali názor, že adekvátní odolnost by zajistila jen ocel o takové tloušťce, že by hmotnost tanku narostla příliš vysoko. Postupně ale pochopili, že tento přístup byl zavádějící, takže pozdější verze leopardu již byly odolnější, na čemž měl velký podíl svařovaný vrstvený pancíř. Právě použití několika vrstev oceli představovalo první krok směrem ke kompozitnímu pancéřování, díky kterému se našlo řešení rébusu „pohyblivost/hmotnost“.

TIP: Neprávem zapomenuté tankové bitvy: Duel britského Chieftainu a sovětské T-62

V případě T-62 se naopak řešila zejména palebná síla, respektive hledala se odvaha použít zásadně novou koncepci v podobě hladké hlavně. Přestože 115mm kanon U-5 byl spíše nouzovým řešením, představoval rovněž krok správným směrem. Definitivním řešením se stal kanon ráže 125 mm, ale hladká hlaveň již zůstala a tato koncepce stále jasně dominuje. Ostatně celý tank T-62 znamenal svým způsobem nouzové řešení, avšak svou úlohu splnil více než dostatečně. Oproti Leopardu 1 byl odolnější a nabízel vyšší ničivou sílu, ale byl pomalejší a měl extrémně stísněné vnitřní prostory. Lze říci, že T-62 představoval závěrečný krok již neúprosně končící evoluční linie, kdežto Leopard 1 se dá popsat jako první produkt úplně nové tankové konstrukční školy NATO.