Hitlerův protiletadlový gigant: Zapomenutý kanon 12,8-cm Flakzwilling 40/2

Protiletadlové kanony se dnes uplatňují prakticky pouze pro obranu v malých výškách, neboť boj proti vysoko létajícím cílům již na počátku studené války převzaly řízené rakety. Za druhé světové války tuto funkci zastávaly těžké protiletadlové kanony, které proto musely nabízet vynikající výškový dostřel. Většina typů této kategorie disponovala ráží přibližně mezi 75 a 100 mm, ale ve snaze vzdorovat strategickým bombardérům se objevily ještě větší zbraně, ačkoli jejich praktické použití přinášelo i některé problémy.

Výkonný, ale složitý a drahý

Páteř německé protivzdušné obrany tvořily 88mm kanony, jako Flak 18, Flak 36 a Flak 37, jež se začaly rodit ještě před nástupem nacistů k moci. Hitlerův zbrojní program ale vznesl též požadavek na ještě větší dělo. Zakázku získala společnost Rheinmetall a projekt nesl označení Gerät 40. Nepřikládala se mu ovšem příliš vysoká priorita, takže prototyp vznikl až v roce 1940. Kanon, jenž obdržel oficiální armádní označení 12,8-cm Flak 40, nabízel skutečně impozantní výkony, protože granát o váze 26 kg doletěl do výšky 14 800 metrů. Stinnou stránku naproti tomu představovaly obrovské rozměry a hmotnost této zbraně, neboť kanon v palebném postavení vážil 17 tun a s transportním podvozkem ještě o 10 tun více. 

Zatímco 88mm kanony se daly zcela bez problémů používat jako mobilní prostředky, v případě 128mm děla se to již jevilo jako značně nepraktické. Vedle toho šlo o kanon konstrukčně složitý a finančně nákladný, tudíž vojáci váhali, jestli vůbec mají objednat sériovou výrobu. Podmínili ji zjednodušením konstrukce lafety, což firma Rheinmetall provedla, takže v roce 1942 začaly dodávky upravených zbraní. Stejně ale vznikly jen zhruba dvě stovky sériových kanonů, z nichž část dostala železniční podvozky, což dovolilo relativně rychlé přesuny po Německu. Vojsko krátce udržovalo pouze jedinou polní baterii kanonů Flak 40 schopnou jízdy po silnici.

Arzenál flakových věží

Většina 128mm kanonů tak fungovala v roli statických zbraní, které chránily významná města či průmyslové závody. Protivzdušná obrana třetí říše se neustále zdokonalovala a mezi výsledky těchto snah patřilo mimo jiné i vybudování obrovských flakových věží, které se nalézaly v Berlíně, Hamburku a Vídni. Sekundárně sloužily jako velké úkryty pro civilisty, ovšem jejich primární účel představovalo vedení palby na vysoko létající spojenecké bombardéry. Právě pro toto poslání byl vyvinut systém 12,8-cm Flakzwilling 40/2, jak se oficiálně nazývalo „dvojče“ zahrnující dvě děla Flak 40 na společné lafetě.

Kvůli podávání munice bylo třeba použité kanony vyrobit jako zrcadlově obrácené. S přesunem se tentokrát již vůbec nepočítalo, jelikož čtveřice těchto systémů se usazovala přímo na střechu každé železobetonové věže, jichž Němci postavili celkem osm, což znamenalo celkový počet 32 „dvojčat“. 

V boji proti bombardérům se obří kanony osvědčily, byť nadále platilo, že šlo o složité a drahé zbraně. K poslednímu nasazení došlo v dubnu 1945, avšak mělo dosti bizarní charakter, protože kanony z věže u berlínské zoo střílely na sovětské tanky směřující k Reichstagu. Zkoušel se též prototyp nového 128mm děla Flak 45 a pracovalo se i na protiletadlových dělech ráže 150 a 240 mm, ovšem tato obtížně použitelná monstra se už nikdy nedostala do služby.