Hitlerovy šelmy z hlubin: Taktika německých vlčích smeček (2)
Průběh ponorkové války ukázal, že k účinným útokům na chráněné lodní konvoje je potřeba víc ponorných člunů. Jak vlastně vypadala taktika vlčích smeček? A jak dlouho přinášela úspěchy?
Nedá se říci, že by němečtí námořníci po úspěších z prvních let války usínali na vavřínech. Dobře viděli, že za opotřebované či ztracené letadla Condor není náhrada, a prosili Luftwaffe o větší podporu. Také němečtí konstruktéři se snažili ponorkám pomoci, vyvíjeli nové typy torpéd a stávající typy podmořských člunů VII a IX stále něčím vylepšovali. Profesor Hellmuth Walter pracoval na revolučním systému ponorkového pohonu a už v roce 1940 postavil zkušební exmplář, který pod hladinou dosáhl nevídané rychlosti 23 uzlů (42,6 km/h). Ne každý nadějný pokrok ale vyústil v reálný úspěch.
Hermanna Göringa potřeby Kriegsmarine nezajímaly, profesor Walter svůj vynález nikdy kloudně nedokončil, starší ponorkové modely se nedaly vylepšovat donekonečna a masová výroba U-Bootů působila vážné potíže při hledání vhodných osádek. Předváleční profesionálové už v roce 1941 začínali „docházet“ a školicí střediska zaplnili námořníci a důstojníci z hladinových či obchodních lodí, kteří ve zkráceném výcviku nemohli dosáhnout kvalit svých předchůdců. Záležitost se prozatím řešila povyšováním důstojníků, kteří pod legendárními esy sloužili na nižších pozicích, a ti si s velením zatím poradit uměli. Personální otázka však do budoucna znamenala velký problém a o čtyři roky později často býval dvacetiletý velitel nejstarším mužem posádky.
Ztráta ikon
V březnu 1941 se situace začala měnit. Nejenže ponorková zbraň přišla o tři propagandou opěvované kapitány Günthera Priena, Joachima Schepkeho a Ottu Kretschmera, ale britské námořnictvo mělo k obraně aspoň některých konvojů dost plavidel s dobrými posádkami na to, aby pátrání po ponorkách věnovalo víc pozornosti. Zásadní zlom přišel 9. května 1941, kdy torpédoborce Bulldog a Broadway s korvetou Aubretia donutily ponorku U-110 k nouzovému vynoření a vyslané komando ukořistilo tolik zpravodajského materiálu, že britští dešifranti v německém vysílání četli s trochou nadsázky jako v denním tisku. Zisk informací se na moři zpočátku projevil „jen“ dopadením několika německých zásobovacích lodí, nicméně potíže nastaly i ponorkovým kapitánům. Stávalo se, že Dönitzův štáb na základě rozluštěných zpráv postavil konvoji do cesty vlčí smečku, načež Britové – rovněž díky dešifrantům – trasu konvoje změnili.
Nový směr však znovu nezůstal B-Dienstu utajen, ponorky se přemístily a tak to šlo dokola, než konvoj sítí bez úhony proklouzl. Úspěchy německých ponorkářů výrazně klesly a v podstatě se omezily jen na samostatně plující lodě a plavidla, která z konvojů odpadla. Pokud se vlčí smečky s nějakým nepřátelským uskupením přece jen střetly, dostaly se do křížku s mimořádně silnou obranou.
V podstatě patový stav trval až do konce roku 1941 a vyvrcholil bojem o konvoj HG-76 – jednou z nejurputnějších bitev svého druhu za celou válku. Střetlo se v ní deset ponorek s eskortou, která v jednu chvíli čítala až 24 jednotek včetně malé letadlové lodi. Ponorková zbraň odepsala pět člunů, britské ztráty čítaly dvě lodě z konvoje a dvě z doprovodu – včetně letadlového nosiče Audacity. Právě nasazení letadel však ukázalo cestu. I když letci žádný člun přímo nepotopili, zaháněli je pod hladinu a na místo přivolávali válečné lodě. Letadlová loď plující s konvojem zkrátka prokázala užitečnost a do tří let jich oceánem křižovaly desítky.
Konvoj, nebo velryby?
Ačkoli situace na moři vypadala pro Německo na konci roku 1941 nevalně, na začátku roku 1942 bylo všechno jinak. O zpravodajské informace Britové na osm měsíců přišli, když Kriegsmarine zavedla nový typ šifrovacího stroje. Kromě toho ponorky přenesly válku ke Spojeným státům a nezkušení Američané řadu měsíců nedokázali hrozbě čelit. Z taktického hlediska se vše vrátilo k metodě osamělých lovců, protože Američané konvoje nedokázali zorganizovat. Po čase se přece jen vzpamatovali a Dönitz se rozhodl přesunout těžiště ponorkové války do severního Atlantiku. To znamenalo i opětovné nasazení vlčích smeček a tentokrát ještě silnějších. Počet frontových člunů se zvýšil z 250 jednotek v prosinci 1941 na 350 v červenci 1942 a smečky čítaly až 20 nebo dokonce 30 jednotek.
S takovým počtem a se znalostí britských kódů se už daly dělat velké věci a početní převaha mohla eliminovat spojenecký náskok v technických záležitostech. O předehru budoucích masakrů se postaralo 11 ponorek a čtyřicítka bombardérů, které na přelomu června a července 1942 zlikvidovaly 24 z 35 nákladních lodí konvoje PQ-17 s válečným materiálem pro Sovětský svaz. V příštích deseti měsících se v severním Atlantiku odehrálo mnoho zuřivých konvojových bitev, v nichž obě strany zaznamenaly řadu vítězství i ztrát. Bojovalo se především v „černé díře“ – asi 500 km širokém pruhu uprostřed Atlantiku. O urputnosti zápolení svědčí zpráva britské admirality z konce roku 1942, která tvrdila, že „situace v lodní dopravě nikdy nebyla tak napjatá“.
Nicméně právě v té době britští dešifranti konečně znovu prolomili německé kódy. V lednu a v únoru 1943 aktivita podmořských predátorů kvůli mimořádně bouřlivému počasí klesla a kromě toho se začala projevovat nevyzrálost ponorkových posádek. Případ U-201, která pronásledovala hejno velryb v domnění, že se jedná o konvoj, byl sice kuriózní, avšak nikoli ojedinělý.
Všechna sláva polní tráva
Poslední velká bitva za účasti vlčích smeček se odehrála v polovině března 1943, kdy konvoj HX-229 dohnal seskupení pomalejších lodí SC-122. Soustředění 110 plavidel Němcům neuniklo a tři smečky o celkovém počtu 41 jednotek potopily 22 nákladních lodí při ztrátě jednoho U-Bootu. Jenže šlo jen o labutí píseň německé ponorkové zbraně. Už za několik týdnů Spojenci konvojům zajistili vzdušné krytí po celou dobu plavby a ukázalo se, že z nebe lze velmi dobře rozhánět ponorkové svazy chystající se k útoku. Dále na moři operovalo vždy nejméně pět podpůrných skupin a posilovaly obranu tam, kde si to situace právě žádala.
Spojenci definitivně převzali iniciativu, takže třeba z konvoje ONS-5 napadeného 60 německými čluny sice přišli o 13 lodí, avšak šest ponorek zničili a čtyři těžce poškodili. Pravá pohroma se dostavila v květnu 1943. Při útocích na tři konvoje se žádný člun nedostal do střelecké pozice, zato devět ponorek kleslo ke dnu. Podobným způsobem Kriegsmarine během několika dní odepsala 41 U-Bootů a to už bylo na Dönitze moc. Okamžitě zbylé kapitány ze severního Atlantiku odvolal a „do doby než budou k dispozici nové zbraně“ se ponorková válka o tonáž změnila na diverzní boj, v němž na sebe jednotlivé samostatně operující čluny vázaly spojenecké zdroje. Ke všemu Britové změnili kódy a B-Dienst je už nikdy neprolomil.
V září 1943 se ponorky pokusily o návrat na scénu, v němž opěvované „Wunderwaffen“ v podobě většího počtu protiletadlových zbraní a akusticky naváděných torpéd zaznamenaly jen několik dílčích úspěchů. V červnu 1943 se sice začala připravovat výroba revolučních podmořských člunů třídy XXI, nicméně novinka do válečného dění nikdy nezasáhla a tíže ponorkových bojů dál ležela na čím dál víc zastarávajících typech. Na začátku roku 1944 se na některých z nich objevil šnorchl – ventilační trubice umožňující nepřetržitou plavbu pod vodou. Spojenci tak plně ovládli vzdušný prostor a ponorky se vzdaly vysoké hladinové rychlosti – tedy prostředku pro stíhání konvojů naprosto nezbytného. A to znamenalo i konec vlčích smeček jako takových.
