Hitlerovi těžkotonážní predátoři: Německé těžké stíhače tanků (2)
Němečtí konstruktéři během války přišli s řadou typů stíhačů tanků – vozidel uzpůsobených speciálně k ničení nepřátelských obrněnců. V nejtěžší kategorii se jednalo o stroje Jagdpanther, Jagdtiger, Ferdinand a Nashorn, které prosluly silnou výzbrojí, zároveň ale trpěly řadou nedostatků
Prvním představitelem nových stíhačů tanků se v roce 1942 stal stíhač Ferdinand, jehož vývoj má kořeny v prototypu těžkého tanku VK 45.01 (P). Při testech ale prototyp zcela propadl, přičemž hlavní příčinu neúspěchu představovalo novátorské, avšak složité a vysoce poruchové pohonné ústrojí.
Předchozí část: Hitlerovi těžkotonážní predátoři: Německé těžké stíhače tanků (1)
V továrně Nibelungenwerke tak podvozky zavrhnutého prototypu konstruktéra Ferdinanda Porscheho prošly úpravou spočívající v jejich rozšíření a přemístění pohonné soustavy do středu korby. Na záď pak inženýři instalovali plně uzavřenou nástavbu s kanonem a čelní stěnou o tloušťce 200 mm. Stejnou sílu měla i čelní ochrana korby, kde na již existující 100mm pancíř konstruktéři přinýtovali další 100mm pláty.
Ocelové kolosy
Boky i záď obrněnce pak chránilo 80 mm silné plátování. Výsledkem se stalo skutečné obrněné monstrum – při váze bezmála 65 t stroj měřil osm metrů na délku a tři metry na výšku. Oficiální označení znělo Panzerjäger Tiger (P), do povědomí veřejnosti se ale dostal pod názvem Ferdinand dle Porscheho křestního jména. Celkem továrna dodala 91 strojů. Lak na nových ferdinandech ještě ani nestačil zaschnout, když němečtí inženýři začali během roku 1943 pracovat na ještě masivnějším obrněnci.
Základem se stal požadavek na samohybnou verzi kanonu PaK 44 ráže 128 mm – vůbec největší protitankové zbraně v německém inventáři schopné na krátké vzdálenosti probít až 250 mm pancíře. Jako podvozek měl novému stroji posloužit tehdy vyvíjený těžký tank Tiger Ausf. B známější pod označením Tiger II. Stejně jako u ferdinandu, i nyní se úkolu zhostil podnik Nibelungenwerke, který po nezbytných úpravách podvozku instaloval do středu trupu kasematu pro uložení kanonu. Osádku tvořilo šest mužů. Čelo nástavby dosahovalo tloušťky 250 mm, zkosený čelní 150mm plát pak nabízel efektivní sílu až 200 mm.
Tiger a Panther
Extrémní pancíř se podepsal na hmotnosti, která vzrostla na závratných 75 tun. Vozidlo označené jako Panzerjäger Tiger Ausf. B a přezdívané Jagdtiger se tak stalo vůbec nejtěžším sériově vyráběným obrněncem celé války. Produkce běžela od července 1944 až do konce války, kvůli vysoké ceně a zhoršující se válečné situaci ale vzniklo pouhých 88 kusů.
Nejvyspělejším strojem z celé vývojové linie se ale nakonec nestal ten největší či nejtěžší. Práce na Jagdpantheru dokonce výše zmíněné stroje chronologicky předcházely, neboť jejich kořeny sahaly až do roku 1939. Tehdy továrna Krupp obdržela požadavek na vývoj samohybné verze 88mm protileteckého kanonu FlaK 18. Plány se ale postupně měnily, až se nakonec ustálily na zbrani PaK 43 umístěné na podvozku zbrusu nového středního tanku Panther.
Kromě podvozku a pohonného ústrojí v podobě dvanáctiválce Maybach HL230 o výkonu 515 kW vozidlo z PzKpwf V Panther přebíralo i ostře zkosený 80mm čelní pancíř, jehož prodloužením směrem nahoru vznikla čelní stěna nástavby. Maketa spatřila světlo světa v říjnu 1943, v listopadu následovaly úvodní prototypy a v lednu 1944 sjely z linky první sériové stroje. Oficiální označení znělo 8,8cm PaK 43/3 auf Fahrgestell Panther, již o měsíc později ale stroj z iniciativy Adolfa Hitlera dostal jméno Jagdpanther.
Organizace na bojišti
Na všechny výše zmíněné typy německé velení pohlíželo jako na těžké stíhače tanků (schwere Panzerjäger) a organizovalo je proto do samostatných oddílů označovaných jako schwere Panzerjäger-Abteilung (oddíl těžkých stíhačů tanků). Dle organizační struktury z března 1943 tvořily jeden oddíl (ekvivalent praporu) tři roty po 14 strojích, kdy každou rotu tvořily tři čety po čtyřech vozidlech a dvě vozidla štábního družstva. Po přičtení tří náhradních strojů vedených ve stavu velitelské roty pak celý prapor disponoval plným tabulkovým počtem 45 vozidel.
Hlavní bojová sila se přitom mohla spolehnout na další podpůrné jednotky, například v podobě průzkumné, ženijní nebo protiletadlové čety. Na bojišti se nasazení oddílů těžkých stíhačů tanků lišilo podle úrovně velící struktury. V případě sborů byly nejčastěji využívány pro defenzivní úlohy, kdy stíhače tanků střežily oblasti nejvíce vystavené nepřátelským tankovým útokům.
Pokračování: Hitlerovi těžkotonážní predátoři: Německé těžké stíhače tanků (3)
Na nižší úrovni pak oddíly sloužily především u tankových či granátnických divizí. U prvně jmenovaných útvarů stíhače tanků obvykle střežily odkrytá křídla postupujících formací, v řadách tankových granátníků nezřídka chránily pěchotu před nepřátelskými tanky či sloužily jako útočná děla pro přímou palebnou podporu.
