Hanácký Lawrence z Arábie: Neobyčejný příběh českého dobrodruha Aloise Musila

Ve své domovině pozapomenutý muž, který spoluutvářel světové dějiny, se narodil roku 1868 v Rychtářově u Vyškova jako nejstarší syn chudých statkářů. Rodiče z něj chtěli mít kněze, a tak po maturitě na gymnáziu ve Vysokém Mýtě navštěvoval Bohosloveckou fakultu v Olomouci, roku 1891 byl vysvěcen a o čtyři roky později získal doktorát z teologie. 

Musil se zpočátku soustředil na náboženské poměry v Čechách a na Moravě, ale postupně svůj zájem obrátil na společné prvky judaismu, křesťanství a islámu. Obzvlášť poslední jmenované náboženství jej zaujalo natolik, že se v roce 1895 nechal vyslat na studia orientálních jazyků na Dominikánskou biblickou školu v Jeruzalémě. Během procházek po městě i na výpravách po jeho okolí mu nakonec došlo, že kořeny věrouk nestačí studovat jen v knihách, nýbrž že je nutné také znát region, z něhož vycházejí – a tak se zrodila jeho touha cestovat a objevovat. 

Český Indiana Jones

Rok pak studoval na jezuitské Univerzitě sv. Josefa v Bejrútu, ovšem spíš než vysedáváním na přednáškách trávil čas toulkami po okolí. Církevní nadřízení „neposlušného“ Musila marně odvolávali domů a nakonec mu odebrali stipendium. Chybějící zdroje však Alois nahradil penězi od Císařské akademie věd a navštívil východní břehy Mrtvého moře, Gazu, Sinaj, vykopávky starověké Palmýry a také skalní město Petra. 

V jordánské Madabě se dozvěděl, že někde hluboko v poušti ovládané beduínskými kmeny leží dávno opuštěná budova plná překrásných fresek. Seznámil se tedy s válečníky kmene Beni Sachr – a ti jej nakonec k bájnému místu dovedli. 

Rychlý ústup

Pouštní palác Kusejr Amra dnes figuruje na seznamu světového dědictví UNESCO. Už v 8. století jej nejspíš vybudovali Umajjovci, následovníci Mohameda v čele chalífátu. Unikátní stavbu přitom zdobí nejen fresky mocných vládců, ale také zpodobnění zábavy, zpěvu a nahých žen – tedy témat, která si většina muslimských umělců nikdy nedovolila zachytit. Musil byl u vytržení: Sotva však začal fotit, idyla se rozplynula. 

„Pořizuji první fotografii. Můj druh, leže na střeše, křičí: ‚Naši nepřátelé, Muso, naši nepřátelé!‘“ napsal Musil později. „Schoval jsem fotoaparát a odcválali jsme na východ. Ze severu nás pronásledovali tři či čtyři jezdci.“ I o tu jedinou fotografii přitom Musil na útěku přišel, a když se vrátil do Evropy, neměl tudíž o senzačním objevu jediný důkaz. S podporou mecenášů se však v květnu roku 1900 na území mezi dvěma znepřátelenými kmeny vrátil: Tentokrát pořídil víc než sto snímků, místo změřil a výzkumy publikoval ve dvousvazkové monografii, která z něj následně udělala slavného badatele. 

Mojžíšovy cesty

V roce 1908 podnikl čtyřicetiletý Musil velkou cestu po severu Arábie. Pod zmíněným jménem Musa – arabsky Mojžíš – a někdy dokonce přestrojen za tuláka či obchodníka navštěvoval náboženská místa a starověké ruiny. Spolu s vojenským kartografem vytvářeli první podrobné mapy oblastí, kam do té doby žádný Evropan nevkročil. A nakonec se přidali ke kmeni Ruala, jehož bojovníci chtěli Musila o pár let dříve v Amře zabít. Jejich vůdce, princ Nurím bin Haza bin Šaalan, Aloisovi posléze propůjčil titul šejka – a z českého rodáka byl rázem Musa ar-Ruajlí. 

V roce 1909 se Musil stal profesorem pomocných věd biblických a arabských jazyků na Teologické fakultě Vídeňské univerzity, a rozšířil tak své kontakty ve vysokých kruzích mocnářství: Roku 1912 vyrazil s princem Sixtem Bourbonsko-Parmským, švagrem následníka trůnu, na prodlouženou loveckou výpravu po Orientu. „Odvážel jste Jeho královskou Výsost, a přivezl jste člověka,“ řekl prý mladý aristokrat po návratu svému průvodci, který jej nechal zakusit těžký život v poušti. Kromě pochvaly se však Musil dočkal i jiného vyznamenání: Stal se c. a k. generálmajorem. 

Vídeňský Rasputin

Po vypuknutí Velké války se Musil opět vydal do arabských pouští, aby přímo z pověření císaře Františka Josefa dělal prostředníka mezi cařihradskou vládou a kmeny na jihu Osmanské říše, o jejichž loajalitu Ústřední mocnosti usilovaly. Byl tedy protihráčem archeologa a poručíka britské armády Thomase Lawrence, který naopak podněcoval povstání proti osmanské nadvládě. Přestože Musil lépe ovládal jazyky a znal místní poměry, v souboji s britským sokem nakonec neuspěl. Na druhou stranu jeho zásluhou proběhla Lawrenceova vzpoura až v době, kdy už nehrála žádnou velkou roli, takže šlo o porážku hořkosladkou. 

Po návratu přebýval Musil ve Vídni, a to přímo na císařském dvoře jako zpovědník Zity Bourbonsko-Parmské. Její manžel usedl po smrti Františka Josefa v roce 1916 na trůn jako Karel I. a rovněž Aloise považoval za svého důvěrníka. Syn hanáckého rolníka měl tedy na panovníka takový vliv, že jej někteří dokonce srovnávali s ruským mnichem Rasputinem: Na jeho přímluvu například císař zmírnil dvěma významným českým politikům Karlu Kramářovi a Aloisi Rašínovi trest smrti na patnáct let vězení, a později jim dokonce udělil amnestii. 

Na straně poražených

Po válce chtěl Musil zůstat ve Vídni, oficiálně se však stal Čechoslovákem, a ztratil tak profesorské místo na tamní univerzitě. Ačkoliv se s ním táhla pověst spojence nenáviděných Habsburků, odešel do Prahy. Platil ovšem za slavného orientalistu a navíc jej obhajoval prezident Masaryk, a tak směl nakonec nastoupit jako profesor arabštiny na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity a později spoluzakládal Orientální ústav Akademie věd ČR. 

Ve 20. letech trávil mnoho času ve Spojených státech, kde vycházely jeho rukopisy. Za své objevy a celoživotní badatelské dílo tam dokonce obdržel zlatou medaili Americké zeměpisné společnosti a byl uveden do její síně slávy. Později se vrátil do rodného Rychtářova, a když pak v roce 1938 wehrmacht rozšířil nedaleký vojenský újezd i na Musilův pozemek a on se musel vystěhovat, našel útočiště na malém statku v posázavských Otrybách. 

Badatel tělem i duší

Z univerzity posléze odešel a věnoval se již pouze třídění svých objevů a poznatků. Badatele však v sobě nakonec nezapřel a na stará kolena se dal na botaniku: Mimo jiné publikoval odborné články o pouštní flóře a pěstování ovocných stromů u nás. 

Zemřel v roce 1944 na selhání ledvin a podle svého vlastního přání má na náhrobku slova: „Hledal pravdu v širé poušti arabské, bádal o ní v knihovnách a muzeích, objasňoval ji v četných knihách, zaséval ji do srdcí posluchačů a zde odpočívá spoléhaje na Milosrdenství jediné Pravdy.“