Granada: Poznejte kamennou krásku z Andalusie

Jihošpanělská Granada překypuje bohatou historií, impozantní architekturou i rozmanitou přírodou. V průběhu staletí tak lákala nejen umělce, ale také dobyvatele

08.09.2020 - Ivo Brodský



Granada leží ve španělské Andalusii, zhruba šedesát kilometrů od pobřeží Středozemního moře, na úpatí majestátního pohoří Sierra Nevada, které ji díky rafinovaným maurským kanálům dodnes zásobuje hojností vody. Město odjakživa přitahovalo básníky, spisovatele i další umělce, kteří tam nacházeli svoji rajskou zahradu. Moderní cestovatelé nejčastěji navštěvují Alhambru, impozantní komplex paláců a pevností s výraznými prvky islámské architektury.

Sídlo maurských panovníků na kopci Sabika tyčícím se nad Granadou představovalo rozsáhlé město ve městě, obehnané hradbami se strážními věžemi. Dynastie Nasrovců tam především ve 14. století, zlatém věku maurské kultury, nechala vybudovat jedinečné poklady stavitelství.

Maurský dotek

Na zmíněném pahorku postupně vyrostly tři dnes propojené paláce: Nejstarší Mexuar, následně Comares a nakonec nejslavnější Lví palác. V prvním zmíněném stojí za pozornost Zlatý sál s nádhernou dřevěnou klenbou a dvůr navazující na Palacio de Comares. Ten ukrývá rozlehlé nádvoří s vodní plochou, v níž se zrcadlí sloupy a oblouky s arabeskami a kaligrafiemi. Voda představovala pro muslimské architekty klíčový prvek a používali ji, kde to jen šlo. V suchém a horkém podnebí příjemně osvěžovala a její dostatek vyjadřoval bohatství i moc panovníků. 

Úchvatný Salón de los Embajadores se tyčí do výšky osmnácti metrů a vyplňují ho dokonale vybroušené ornamenty s přírodními motivy. Umělecké formy vrcholného islámu totiž zakazovaly zobrazování postav, a jejich místo tak zaujaly geometrické linie. Klenbu tudíž zdobí nesčetné „muqarnas“ – výčnělky připomínající stalaktity ze zpevněné sádry, jež lze kombinovat do složitých podob. 

Celek tvoří fascinující symbiózu prostoru se světlem a vším prostupuje tajemná mystika a ezoterika. Ovšem zatímco interiér ukrývá bohaté barevné dekorace, zvnějšku palác vypadá prostě, jako by sloužil jen obranným účelům. Vysvětlení popsaného kontrastu tkví ve filozofii tehdejších muslimských obyvatel: Život se zkrátka odehrával převážně uvnitř.

Zkamenělá oáza

Lví palác, Palacio de los Leones, představuje vrchol maurského umění. Obzvlášť v jedné z jeho částí, tzv. Královském paláci, si budete připadat jako v pohádce z Tisíce a jedné noci. Neopakovatelný zážitek pak nabízí Lví dvůr, s dosud funkční kašnou symbolicky nesenou dvanácti šelmami – zkamenělá, ale současně živoucí oáza. 

Po dobytí Granady křesťany nechal císař Karel V. v těsné blízkosti maurského komplexu vybudovat „nový královský palác“. Mohutnou renesanční stavbu přitom financoval z daně uložené Maurům, kteří v místě zůstali. Práce pokračovaly i za vlády jeho syna Filipa II., nicméně plánovaná kopule inspirovaná římským Panteonem nikdy nevznikla. Kulatý vnitřní dvůr s galerií dvoupatrové čtvercové budovy vyniká skvělou akustikou.

Na klidných toulkách

Poněkud stranou stojí půvabný pavilon Palacio del Partal, odrážející se ve vodní hladině a obklopený pěstěnou zahradou. Patříte-li k milovníkům zeleně a historické romantiky, rozhodně byste neměli vynechat procházku k letnímu paláci Generalife, především k jeho Patio de la Acequia, kde váš zrak potěší bazén s vodotrysky, nádherná zahrada, kolonáda a pavilony.

TIP: Alhambra: Arabská stopa v jižním Španělsku

Granada ovšem stojí za návštěvu nejen kvůli Alhambře. Impozantní pohled na celý komplex se naskýtá z protějšího kopce Albaicín, kde se rozprostírá stejnojmenná čtvrť. I tato nejstarší a pitoreskní část města láká k poklidným toulkám. V samotném srdci Granady pak můžete obdivovat katedrálu datující se do roku 1523, s rozpoznatelným goticko-renesančním základem. V tamní Královské kapli našli místo posledního odpočinku Ferdinand II. Aragonský a Isabela Kastilská, stejně jako jejich dcera Johana Šílená s manželem Filipem Sličným. V sakristii objevíte rovněž Ferdinandův meč, Isabelinu korunu či sbírku obrazů středověkých vlámských mistrů. 

V mrákotách z estetiky

U některých citlivých návštěvníků Alhambry byl zaznamenán tzv. Stendhalův syndrom. Jedná se o přechodný stav, kdy přemíra kulturních a uměleckých zážitků vyvolá psychosomatické poruchy jako změny vědomí, nevolnost, vyčerpanost, paniku, či dokonce neschopnost pohybu. Zmíněný fenomén poprvé popsal spisovatel Stendhal v roce 1817 při návštěvě Florencie a zabýval se jím i psychiatr Sigmund Freud.


Další články v sekci