Genetická analýza kostí prozradila, jak se starověké společnosti chovaly k hendikepovaným
Ačkoliv odborná péče o osoby s Downovým syndromem představuje relativně moderní záležitost, lidé s uvedeným hendikepem přicházejí na svět od nepaměti. Rozsáhlá studie nyní na základě kosterních ostatků z pravěku jeho existenci u našich dávných předků jasně prokázala.
Genetickou poruchu nazývanou též trizomie 21 způsobuje třetí kopie chromozomu 21, přičemž nadbytečný genetický materiál ovlivňuje vývoj těla a mozku. Jde o jedno z nejčastějších dědičných onemocnění a v průměru postihuje každé tisící narozené dítě. Nicméně fyzické projevy, jakož i závažnost poruchy se velmi liší a většina z nich – například charakteristické mongoloidní rysy v obličeji – se nedá z kosterních ostatků určit pouhým pohledem. Pomůže však analýza DNA.
Konečně důkaz
Nedávná mezinárodní studie analyzovala vzorky kostí téměř deseti tisíc lidí, a to ve značně širokém časovém rozpětí – od střední doby kamenné zhruba před deseti tisíci let až do poloviny 18. století. Vědci přitom odhalili nejméně šest případů ztrojeného 21. chromozomu. „Ačkoliv jsme očekávali, že lidé s Downovým syndromem v minulosti existovali, poprvé se nám je podařilo spolehlivě odhalit. Nelze je totiž s jistotou diagnostikovat pouze na základě pohledu na kosterní pozůstatky,“ uvedl hlavní autor výzkumu Adam Rohrlach z Adelaidské univerzity.
Spolu se svými kolegy vyvinul metodiku analýzy genetických sekvencí tisícovek kostí, jejichž záznamy se již nacházely v databázi Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v německém Lipsku. Odborníci vytvořili počítačový program schopný třídit starověkou DNA podle chromozomů, a to ve velkém měřítku. „Statistický model rozezná, pokud má jedinec přibližně o padesát procent víc DNA, která pochází z jednoho konkrétního chromozomu – což znamená, že nese o kopii navíc,“ objasnila spoluautorka studie, španělská osteoložka Patxuka de Miguel Ibáñezová.
Země místo plamenů
Polovina z šestice zmíněných ostatků se znaky Downova syndromu patřila dětem, které zřejmě zemřely ještě před narozením, a podařilo se je objevit na španělských nalezištích datovaných do doby železné. Další tři kostry náležely kojencům mladším než rok: Jedna se nacházela na řeckém ostrově Aigina a její stáří se odhaduje na 3 300 let. Další spočívala na bulharském nalezišti z doby bronzové, zhruba před 4 800 lety. A poslední byla pohřbena v 17.–18. století na církevním hřbitově v Helsinkách.
Popsaná zjištění navíc osvětlují, jakým způsobem starověké společnosti zacházely se svými hendikepovanými členy. „Zmínění jedinci se pohřbívali buď podle standardních postupů své doby, nebo se jim dostalo nějaké zvláštní péče,“ popisuje Rohrlach. Například tři děti s Downovým syndromem a dítě s tzv. Edwardsovým syndromem ze Španělska (viz Osmnáctý chromozom) byly pohřbeny v domech či ve speciálních rituálních stavbách a měly u sebe obřadní předměty. Uložení do země tak znamenalo značný odklon od tehdy běžné kremace.
Osmnáctý chromozom
Na jednom ze španělských nalezišť z období kolem 2. tisíciletí př. n. l. identifikovali vědci také ostatky dítěte s nadbytečnou kopií chromozomu 18, což ukazuje na tzv. Edwardsův syndrom. Předpokládá se, že plod žil pouze do 40. týdne těhotenství, a podle badatelů by mohlo jít o nejstarší doložený případ tzv. trizomie 18.
