Generálové padlí za druhé světové války (1): Maurice Rose ve smrtelné léčce
Generál George S. Patton jednou prohlásil, že armáda je jako uvařená špageta – nemůžete ji před sebou tlačit, ale musíte ji za sebou táhnout. Velitel by měl být především vůdce, který jde svým mužům příkladem přímo na frontě. Tento přístup k vedení boje zaplatily za druhé světové války stovky generálů životem
Když přijde řeč na generály v první linii, vybaví se mnoha lidem propagandistické fotografie Heinze Guderiana řídícího z obrněného vozu postup německých tanků Francií nebo Erwina Rommela a Bernarda Montgomeryho, kterak udílejí rozkazy v dunách severoafrické pouště. Ani jeden z těchto slavných vojevůdců v bitevní vřavě nezemřel, mnozí další ale sdíleli osud milionů obyčejných vojáků, kteří padli na svých bojových pozicích. Je poměrně překvapivé, že přesné počty mrtvých generálů nejsou u většiny válčících zemí dodnes přesně známy. Jistě však víme, že největší ztráty v nejvyšším velitelském sboru měla třetí říše a Sovětský svaz – obě země přišly podle nejnovějších výzkumů o více jak 400 generálů.
V pomyslném žebříčku by dále následovala Čína (zhruba 300) a Japonsko (přibližně 150). Naproti tomu je skoro až s podivem, že například Spojené státy americké ztratily během druhé světové války necelou dvacítku generálů. Výše uvedená orientační čísla pochopitelně nezahrnují pouze ty, kteří padli přímo na frontové linii nebo v boji muže proti muži.
Mnozí generálové podlehli nepřátelskému bombardování, útokům partyzánů, byli popraveni jako zajatci nebo zůstali nezvěstní. Další zemřeli při leteckých či automobilových nehodách, kvůli náhlým zdravotním obtížím. Kromě toho je třeba připomenout, že mnoho především německých a sovětských generálů bylo z různých důvodů popraveno vlastním režimem.
Výstřely na konci války
Dne 30. března 1945 jel generálmajor Maurice Rose (1899–1945), velitel americké 3. obrněné divize, v koloně několika dalších vozidel k frontové linii. Na krajinu v okolí německého Padebornu již pomalu padala tma, když se Američané ocitli pod palbou. Osádky dvou džípů včetně generála se rychle ukryly v příkopech, když vtom dostal v čele jedoucí tank přímý zásah, který jej vyřadil z boje. Bylo zřejmé, že jde o dobře připravenou německou léčku, a tak vojáci znovu naskákali do svých vozidel a pokusili se ujet.
Sjeli ze silnice, přejeli přes pole a po chvíli na cestu znovu najeli. Vtom si ale všimli, že je obsazená skupinou německých tigerů. Řidič prvního amerického vozidla sešlápl plyn a džíp proklouzl podél německého obrněnce do bezpečí. Vůz generála Rose ale neměl tolik štěstí. Tiger se totiž otočil a ve snaze zatarasit únikovou cestu přimáčkl právě projíždějící auto ke stromu.
Poté se otevřel poklop na věži a velitel obrněnce s namířenou zbraní ihned vyzval tři Američany, aby se vzdali. Okamžitě si také všiml generálovy pistole a nervózně mu přikazoval, aby ji odhodil. Není zcela zřejmě, zda se Maurice Rose pouze rozhodl Němce uposlechnout, nebo se pokusil svou zbraň použít, pohyb jeho ruky jej ale nejspíše stál život. Tankista totiž několikrát vystřelil a minimálně jednou zasáhl generála do hlavy, čímž jej na místě usmrtil.
Zbylým dvěma Američanům se podařilo utéct a o celé události podat svědectví, takže se pak na místo mohli s posilami vrátit a vyzvednout tělo svého velitele. Maurice Rose pohřbili v Ittenbachu vedle vojáků, kterým velel. Rose se stal druhým a posledním americkým divizním velitelem zabitým na evropském válčišti. Tím prvním byl brigádní generál James Wharton, velitel 28. pěší divize, kterého 12. srpna 1944 zabil německý odstřelovač během inspekce na frontě. Stalo se tak jen několik hodin poté, co Wharton přebral nad divizí velení.
