Generál Max Hoffmann: Strůjce německého vítězství u Tannenbergu

Mezi vůbec nejúspěšnější německé štábní důstojníky první světové války patří nepříliš známý Max Hoffmann. Svého prvního úspěchu dosáhl hned na počátku konfliktu, kdy sehrál zásadní roli při bitvě u Tannenbergu. Na východní frontě poté strávil další čtyři roky a podílel se i na vyjednávání s bolševickým Ruskem. Dnes však zůstává ve stínu slavného dua Hindenburg–Ludendorff.

Nadějný důstojník

Max Hoffmann se narodil 25. ledna 1869 v hesenském městě Homberg a po studiu na gymnáziu se dobrovolně přihlásil k armádě. Jeho prvním útvarem se stal 72. pěší pluk, ale už v říjnu 1887 nastoupil na důstojnickou školu v Neisse. Tu dokončil s vynikajícím prospěchem v hodnosti podporučíka a následně zahájil studium na prestižní Pruské vojenské akademii. Po jejím absolvování odcestoval do Ruska, kde studoval jazyk, aby po svém návratu sloužil mezi léty 1899 a 1901 u Velkého generálního štábu.

V roce 1904 v hodnosti kapitána odjel jakožto pozorovatel do Mandžuska k japonské armádě, která válčila s Rusy. Tam se dostal do konfliktu s jedním z císařských generálů, který jej odmítal pustit na kopec, z něhož chtěl pozorovat bitvu. V reakci na to se o něm Hoffmann v přítomnosti dalších zahraničních pozorovatelů vyjádřil jako o „necivilizovaném žlutokožci“. Celá událost vzbudila pobouření, avšak zásadní vliv na jeho pobyt v Mandžusku neměla. 

Na Dálném východě strávil více než rok a po návratu do vlasti se stal prvním štábním důstojníkem 1. divize dislokované v Königsbergu. Od roku 1911 sloužil coby instruktor na válečné akademii, než jej převeleli ke 112. pěšímu pluku. V předvečer světového konfliktu Hoffmann v hodnosti podplukovníka platil za experta na východní sektor (Rusko a Japonsko) ve funkci prvního důstojníka generálního štábu 8. armády. Té velel generálplukovník Maximilian von Prittwitz. 

Ikonické vítězství

Podle Schlieffenova plánu měla mít po vypuknutí války prioritu západní fronta, zatímco na východě se zpočátku počítalo s pouhým zadržováním ruského náporu. Rychlá ruská mobilizace a následné překročení východopruských hranic však Němce zaskočily. K první větší bitvě došlo 17. srpna u Stallupönenu, po níž musely vilémovské divize ustoupit. K další porážce došlo o tři dny později u Gumbinnenu a generálplukovník Prittwitz ztratil nervy. Tváří v tvář další ruské armádě se rozhodl ustoupit za řeku Vislu a přenechat tak východní Prusko nepříteli. Na poslední chvíli ale změnil názor a rozhodl se své pozice bránit.

Na tom, že Prittwitz nakonec změnil názor, měl zásadní vliv právě Max Hoffmann. Ten mu stažení za Vislu rozmlouval, ale poté, co neuspěl, svého nadřízeného obešel a zavolal přímo náčelníkovi Velkého generálního štábu Helmuthovi von Moltkemu. Ten velitele 8. armády zbavil velení a na jeho místo dosadil generálplukovníka Paula von Hindenburg, náčelníka štábu mu měl dělat Erich Ludendorff. S druhým zmíněným se Hoffmann znal ze svého dřívějšího pobytu v Berlíně a krátce po jeho příjezdu mu představil svůj návrh ofenzivy. K její realizaci měl navíc ideální podmínky – možnost přepravy vojska po železnici, skvělé zpravodajské informace i osobní rivalitu mezi ruskými veliteli.

Následovala dnes již takřka legendární bitva u Tannenbergu (23.–30. srpna 1914), která skončila drtivým vítězstvím německých zbraní. I přesto, že se blíže bojiště nacházela i jiná města, Hoffmann prosadil, aby se o střetu mluvilo jako o bitvě u Tannenbergu –  v odkazu na více než 500 let starou ostudnou porážku germánských vojsk.

K ruským hranicím

Po fenomenálním úspěchu se 8. armáda na počátku září zapojila do první bitvy u Mazurských jezer a vítězný postup německých zbraní pokračoval. Z úspěchu se ale Hoffmann příliš dlouho netěšil, protože jej po pár dnech převeleli k nově zformované 9. armádě, která bránila Slezsko. Plody vzájemné spolupráce trojice vysokých důstojníků ale sklidil hlavně Hindenburg, jehož v listopadu povýšili na polního maršála, načež se ujal velení všech německých sil na východní frontě. 

Hoffmann ze svého nového působiště neustále požadoval na Berlínu posily ze západní fronty s vizí, že pokud by se podařilo uštědřit Rusům dostatečně vážnou porážku, byli by ochotní k mírovým jednáním. Ani tuhá zima a nedostatek vojáků nezabránily Němcům zahájit již na počátku roku 1915 další ofenzivu, při níž osvobodili zbytek Východního Pruska a dostali se až do Pobaltí. V dalším postupu jim ale zabránil rozkaz z Berlína, který upřednostnil společný postup Centrálních mocností na jihu Polska. Ke společné operaci došlo počátkem května 1915 a podařilo se během ní vytlačit Rusy z Haliče.

Na nové pozici

Po tomto úspěchu Hoffmann konečně dostal možnost soustředit se na zamýšlený postup v Pobaltí. Počátkem zimy 1915 a 1916 se již nacházela značná část německých útvarů na území dnešní Litvy. Tam Ludendorff pracoval na zřizování okupační administrativy, zatímco Hoffmann se věnoval spíše vojenským otázkám, hlavně budování obranných linií. 

Nepřítel je řádně prověřil již na počátku roku 1916, kdy carská armáda zahájila novou ofenzivu. Poté, co se podařilo její nápor zastavit, chtěl Hoffmann přejít do protiútoku, ale to mu vrchní velení neumožnilo, protože posily, které požadoval, byly zapotřebí na západě. Na počátku června navíc Rusové spustili další operaci (Brusilovova ofenziva) na jižním úseku východní fronty a Němci tam museli odeslat volné jednotky, odkud mohli. To u Hoffmanna vyvolalo rozhořčení vůči rakousko-uherským spojencům, kteří byli čím dál více odkázáni na pomoc Němců.

V červenci 1916 došlo k rozšíření Hindenburgových pravomocí a pod jeho velení nově spadaly i některé habsburské jednotky. Z toho důvodu přesunul své velitelství více na jih – do Brestu Litevského. Koncem srpna převzal velení na východní frontě polní maršál Leopold Bavorský a náčelníka štábu mu měl dělat čerstvě povýšený generálmajor Hoffmann. Nová pozice ho velmi nadchla a stejně tak i nový velitel, kterého považoval za vynikajícího vojenského stratéga. Mnohem horší mínění měl o novém rakousko-uherském císaři Karlovi, protože po několika vzájemných setkáních nabyl dojmu, že nový panovník nerozumí ničemu, o čem mluví.

Generál vyjednavačem

Na počátku roku 1917 se ruská armáda nacházela v hluboké krizi. Vojáci trpěli nízkou morálkou, což vyvrcholilo v březnu 1917 revolucí. Hoffmann chtěl nastalou situaci využít a provést rozsáhlou ofenzivu. Vrchní velení mu ale přidělilo jedinou divizi, s níž se mu podařilo dosáhnout jen lokálních úspěchů. Lépe si vedl o několik měsíců později, kdy v úvodních dnech takzvané Kerenského ofenzivy jeho muži krátce ustoupili, než přešli do protiútoku a opětovně vytlačili Rusy z Haliče. Za tento úspěch obdržel nejcennější německé vyznamenání – Pour le Mérite. Během září dosáhl dalších úspěchů během bojů o Rigu.

Když začala koncem listopadu jednání mezi Němci a novou bolševickou vládou, účastnil se jich také Hoffmann – vhod přišly jak jeho vojenské zkušenosti, tak i plynulá ruština. Generál se projevil jako velmi zdatný diplomat a rakousko-uherský ministr zahraničí Otakar Černín o něm později poznamenal: „Generál spojoval odborné znalosti a energii s velkou dávkou klidu a schopností, ale také nemálo pruské brutality.“ 

V prosinci ale zamířil do Berlína, kam si jej povolal císař Vilém II. Na společném obědě probírali budoucí německo-polskou hranici a generálovi se podařilo přesvědčit panovníka ponechat si jen úzký pás země, aby německé říši nepřibylo příliš mnoho slovanských obyvatel. To vedlo k výraznému zhoršení vztahů s Ludendorffem, jenž spolu s mnoha dalšími veliteli chtěl připojit velkou část Polska. Kvůli tomu dokonce volal po tom, aby velení Hoffmanna poslalo zpět na frontu. To ale císař zamítl. Ludendorff Hoffmanna osočoval i v tisku a tvrdil, že jeho názory ohledně Polska ovlivňuje jeho židovská manželka.

Proti bolševickému Rusku

Na začátku roku 1918 se Hoffmann opět zapojil do mírových jednání v Brestu Litevském, kde se kromě rudých setkal také se zástupci nezávislé Ukrajiny. Bolševici se dlouho zdráhali dokument podepsat, ale poté, co Němci obnovili bojové operace a uštědřili Rusům další porážku, tak 3. března sovětská delegace raději dokument signovala. Na východě zůstal Hoffmann i poté, co tam válka dozněla, a podílel se na okupační správě. Tak tomu bylo pravděpodobně až do konce první světové války. Po celou dobu si uchovával silný odpor k bolševikům a zastával názor, že by Německo mělo mírovou smlouvu vypovědět a nastolit v Rusku novou vládu.

Když utichly zbraně, došlo v souladu s versailleskou mírovou smlouvou k redukci německé armády. Hoffmann se nejprve ujal velení brigády v blízkosti polských hranic. S novým velitelem branných sil Hansem von Seecktem měl ale velmi špatné vztahy již za války, což přispělo k jeho předčasnému odchodu do penze v roce 1920. I v následujících letech ale zůstával velmi aktivní. Napsal několik knih a vehementně prosazoval, aby se Německo spojilo se západními mocnostmi a svrhlo režim v Sovětském svazu. Zemřel v lázních v Horním Bavorsku 8. července 1927. Mnozí vojenští historici ho dodnes považují za jednoho z nejlepších štábních důstojníků své generace.