Generál Hermann Balck: Hořký konec hvězdy německé Panzerwaffe

Hermann Balck převzal v roce 1942 11. tankovou divizi, která toho času nebyla v příliš dobrém stavu. Morálka vojáků klesla nebývale hluboko, téměř všichni plukovní a praporní velitelé byli na zdravotní dovolené a předchozí velitel se zabýval malichernostmi. Jednou z nich byl spor s velitelem motocyklového praporu Paulem Hausserem (nezaměňovat se známým generálem Waffen-SS) ohledně používání šlechtického titulu Freiherr, který byl oficiálně zrušen.

Předchozí část: Hermann Balck: Neprávem zapomenutý generál a hvězda německé Panzerwaffe

Hvězdná hodina

Balck zničil spisovou složku, podřízeného od počátku náležitě oslovoval i s titulem a získal v něm jednoho z nejlepších důstojníků, který to později dotáhl až na místo velitele divize Panzer Lehr. Na jaře 1942 spolu s Balckem dávali dohromady 11. tankovou divizi, která měla postupovat na levém křídle sil útočících na Stalingrad. Že odvedli dobrou práci, dokázaly události po sovětské protiofenzivě a obklíčení německé 6. armády v metropoli na Volze.

„Četl jsem zprávu Wehrmachtu o ruském průlomu a o tom, že byla učiněna protiopatření. Ta protiopatření jsme byli my.“ Balckova divize měla tvořit zálohu XLVIII. tankového sboru během jeho postupu ke Stalingradu, nakonec ale musela zasáhnout proti hrozbě postupu sovětské 5. tankové armády. Ta se právě převalila přes slabě zajištěné linie rumunské 3. armády a relativně bezstarostně pokračovala kupředu.

Balckova divize začala řádit jako liška v kurníku: „Každý den byl jako ten předchozí. Ruský průlom, protiútok, večer všechno v pořádku. Poté zpráva o jiném průlomu 20 kilometrů východně. Tanky, pěchota, dělostřelectvo pochodují nocí se zapnutými světly. Nad ránem jsme v klíčové pozici. Překvapit je. Zničit je. Potom opakovat celý postup další den 10 nebo 20 kilometrů západně nebo východně.“

Na konci prosince 1942 Balck dokonce obklíčil a zničil celý sovětský tankový sbor. Tuhé boje trvaly tři týdny, ale 11. tanková divize nakonec téměř sama zastavila a rozložila sovětskou 5. tankovou armádu. Rudoarmějci přitom měli v pěchotě i tancích převahu asi 10:1 a v dělostřelectvu ještě větší. Taktické vítězství však nemohlo zvrátit celkovou strategickou situaci.

Až do hořkého konce

Na jaře 1943 převzal nyní již generálporučík Balck elitní divizi Großdeutschland, kterou ale vedl jen krátce. Těsně před začátkem bitvy u Kurska (5. července 1943) odjel na zaslouženou dovolenou. Následovalo krátké intermezzo v Itálii, kde velel XIV. tankovému sboru, ale na podzim téhož roku již opět bojoval na východní frontě. V čele XLVIII. tankového sboru a později 4. tankové armády se snažil zastavit sovětskou přesilu.

V rámci možností si opět vedl dobře, takže se v září 1944 dočkal funkce velitele skupiny armád G. Tato formace pod Balckovým velením úspěšně zpomalovala postup Američanů a Francouzů v Lotrinsku. Hitler ale nebyl spokojen, protože generál ignoroval jeho rozkaz a dovolil 19. armádě ústup za Rýn. Úspěšný generál byl proto v prosinci 1944 odvolán. Na nátlak náčelníka štábu OKH Heinze Guderiana ale směl převzít 6. armádu bojující v Maďarsku. Na samém konci války se mu pak v Rakousku podařilo uniknout Sovětům a dovést své jednotky do amerického zajetí.

V zajetí vítězných Spojenců zůstal Balck do roku 1947. Na rozdíl od mnoha svých kolegů však odmítl s Američany spolupracovat a zprostředkovat jim svůj pohled na válku. I proto zůstal pro širokou veřejnost relativně neznámý. Až v sedmdesátých letech se společně s generálem Mellenthinem zúčastnil přednášek pro vysoké důstojníky NATO.

Mezitím byl v roce 1948 odsouzen k tříletému odnětí svobody za neoprávněnou popravu podřízeného důstojníka. V roce 1981 vydal v Osnabrücku paměti, které nabízejí zajímavý vhled do jeho myšlení. Je však potřeba také zmínit, že v tomto díle také částečně omlouvá některé zločiny. Například vinu za rozpoutání druhé světové války se snaží částečně sejmout z Adolfa Hitlera a hodit na amerického prezidenta Roosevelta. Rok po vydání pamětí Hermann Balck zemřel v Aspergu v západním Německu.

Styl velení

Úspěšný tankový velitel musel řídit bitvu z první linie a Balck nebyl výjimkou. Tento styl mu navíc umožňoval řídit vše ústně a nezatěžovat se hromadou papírování. Nejlépe to popsal sám generál v pasáži pamětí věnující se bojům před Stalingradem:

„Můj skvělý náčelník štábu major Kienitz zůstával na pozici v týlu a zajišťoval kontakt mezi mnou, Bohem a celým světem pomocí rádia. Já byl v pohybu a soustředil jsem se na akci. Obvykle jsem navštívil každý pluk několikrát denně. Zatímco jsem byl venku, rozhodl jsem se o plánech na další den. Prodiskutoval jsem je po telefonu s Kienitzem a potom jel ke každému pluku, kde jsem nainstruoval velitele. Poté jsem jel zpátky na velitelství a telefonoval s ná čelníkem štábu XLVIII. tankového sboru plukovníkem Mellenthinem. Pokud velitel sboru generál Knobelsdorff souhlasil, dal jsem svým plukům vědět, že plány platí. Pokud byly nutné nějaké změny, vyjel jsem ještě během noci a opět navštívil každý pluk. Nedošlo k žádným nedorozuměním.“

Neexistovala jedna vlastnost, která by z Balcka dělala velkého velitele. Šlo spíš o souhrn všech jeho povahových rysů. Asi nejvíc se ale projevovala přirozená inteligence a schopnost rychle se rozhodovat, jež mu dávaly výhodu nad protivníky, kteří často navíc nedokázali tak dobře předvídat vývoj situace. Generálmajor Friedrich Wilhelm von Mellenthin, který sloužil jako náčelník štábu pod mnoha významnými německými generály, včetně Rommela a Guderiana, prohlásil: „Balck má nárok na to být považován za našeho nejlepšího polního velitele.“